Domů 2015
Roční archiv: 2015
Jak "Běžící Maaristaan" začal mizet "Za dveřmi"
Běžící Maaristaan přestal běhat a začal mizet Za dveřmi ... jak jste si někteří asi všimli.
Možná stárnu a potřebuji zpomalit, možná mám jen krizi středního věku a místo milenky hledám jinou Cestu, jak z toho ven ;-) Běhám sice snad dál, ale běhám tak, že ani já už v tom mém pobíhání nenacházím velké téma ke psaní. Prostě nestojí za řeč, to moje běhání.
Začínám ale pokukovat po dálkách větších, mému běhu nedostupných.
Po takových, kdy člověk na záda nahodí krosnu a vyrazí.
Pěšky, vlakem, autem. Na koloběžce. Jedno čím, ale většinou tam přečká noc a ráno vyrazí dál.
Po takových dálkách já teď pokukuji. S klukem a se ženou, nebo jen tak sám, to se ještě uvidí.
Nebyl bych to já, abych se hned neobrátil na Google a nezačal hledat podobně smýšlející.
Narazil jsem však na jednu věc a to, že jsem na podobně smýšlející nenarazil.
Ne, nehledal jsem blbě, jen jsem hledal podobné usmrkance, jako jsem já.
Internet je totiž plný blogů profesionálních cestovatelů a větrem ošlehaných dobrodruhů.
Všichni jsou to zkušení a zdatní, jazykově vybavení, profíci, kteří umí nakoupit nejvýhodnější letenky (i s desítkami přestupů, které perfektně navazují) a cestují po světě s báglem lehčím sedmi kilo. Ti druzí jsou milovníci maskáčové barvy, oheň umí vykřesat i v oku uragánu, jí kořínky a nebezpečnou zvěř umí zabít holou rukou.
Nikde jsem však nenarazil na zápisky fotříka v nejlepších letech, který se v noci bojí v lese, do exotických zemí ho to netáhne, v krosně nosí knihu a deník a který je schopný se v noci vrátit domů jenom proto, že je mu venku zima a vůbec mu to nepříjde divný. Nenarazil jsem nikde na troubu, který se uprostřed divočiny kouká na displej telefonu, jestli tam není wifina ... co kdyby náhodou Hýkal toužil po spojení se světem?!
Někde jsem se dočetl, že pokud člověk narazí na příběh, který ještě nikdo nevyprávěl, je povinen jej začít vyprávět sám. Pro sebe i pro druhé. Dobrá tedy, beru to na sebe a začnu vyprávět příběh jednoho táty, který se před svojí čyřicítkou rozhodl, že bude chodit nadobrodružné výpravy a bude si je užívat, ne je jen přežívat.
Možná to bude trochu připomínat knihu "Nováček Bubáček píše deník", kterou kdysi dávno napsal Jaroslav Foglar a která nás seznamuje se skautským nováčkem, jemuž to táboření moc dobře nejde, ale bere ho s humorem a vášní. Snad vás svojí touhou po dobrodružství také občas pobavím.
Úplně nejlepší by ale bylo, kdybych se stal inspirací někomu, jako jsem já a ten někdo si časem také zabalil knihu do 70-ti litrového batohu a vyrazil si postavit stan někam Za dveře ...
Možná stárnu a potřebuji zpomalit, možná mám jen krizi středního věku a místo milenky hledám jinou Cestu, jak z toho ven ;-) Běhám sice snad dál, ale běhám tak, že ani já už v tom mém pobíhání nenacházím velké téma ke psaní. Prostě nestojí za řeč, to moje běhání.
Začínám ale pokukovat po dálkách větších, mému běhu nedostupných.
Po takových, kdy člověk na záda nahodí krosnu a vyrazí.
Pěšky, vlakem, autem. Na koloběžce. Jedno čím, ale většinou tam přečká noc a ráno vyrazí dál.
Po takových dálkách já teď pokukuji. S klukem a se ženou, nebo jen tak sám, to se ještě uvidí.
Nebyl bych to já, abych se hned neobrátil na Google a nezačal hledat podobně smýšlející.
Narazil jsem však na jednu věc a to, že jsem na podobně smýšlející nenarazil.
Ne, nehledal jsem blbě, jen jsem hledal podobné usmrkance, jako jsem já.
Internet je totiž plný blogů profesionálních cestovatelů a větrem ošlehaných dobrodruhů.
Všichni jsou to zkušení a zdatní, jazykově vybavení, profíci, kteří umí nakoupit nejvýhodnější letenky (i s desítkami přestupů, které perfektně navazují) a cestují po světě s báglem lehčím sedmi kilo. Ti druzí jsou milovníci maskáčové barvy, oheň umí vykřesat i v oku uragánu, jí kořínky a nebezpečnou zvěř umí zabít holou rukou.
Nikde jsem však nenarazil na zápisky fotříka v nejlepších letech, který se v noci bojí v lese, do exotických zemí ho to netáhne, v krosně nosí knihu a deník a který je schopný se v noci vrátit domů jenom proto, že je mu venku zima a vůbec mu to nepříjde divný. Nenarazil jsem nikde na troubu, který se uprostřed divočiny kouká na displej telefonu, jestli tam není wifina ... co kdyby náhodou Hýkal toužil po spojení se světem?!
Někde jsem se dočetl, že pokud člověk narazí na příběh, který ještě nikdo nevyprávěl, je povinen jej začít vyprávět sám. Pro sebe i pro druhé. Dobrá tedy, beru to na sebe a začnu vyprávět příběh jednoho táty, který se před svojí čyřicítkou rozhodl, že bude chodit na
Možná to bude trochu připomínat knihu "Nováček Bubáček píše deník", kterou kdysi dávno napsal Jaroslav Foglar a která nás seznamuje se skautským nováčkem, jemuž to táboření moc dobře nejde, ale bere ho s humorem a vášní. Snad vás svojí touhou po dobrodružství také občas pobavím.
Úplně nejlepší by ale bylo, kdybych se stal inspirací někomu, jako jsem já a ten někdo si časem také zabalil knihu do 70-ti litrového batohu a vyrazil si postavit stan někam Za dveře ...
Conwy: naše mokré welšské dobrodružství
Je to těžké. Na světě je tolik krásných míst a pořádá se tam tolik krásných běhů, a volného času je tak málo, stejně jako peněz k tomuto cestování nezbytných. I tak se ale při troše snahy dá párkrát do roka podniknout malé ...
Běháme a píšeme :-)
Jedna z věcí, které jsem se bála, když jsem končila s házenou a začala běhat, byla že budu sama. Běh je individuální sport a v kombinaci s mou introvertní povahou a mateřskou dovolenou to byla myslím celkem opodstatněná obava. Většinu času kolem sebe nepotřebuju moc lidí, ale byla jsem zvyklá, že jsme občas (spíš často) po zápase zašly s holkama na večírek nebo prostě jenom po tréninku zůstaly dýl v šatně, pokecaly, ponadávaly nebo naopak společně slavily vítězství. A přestože už mi to někdy lezlo na nervy, protože jsem takhle trávila spoustu času i s lidmi, se kterými jsem nechtěla, zároveň jsem věděla, že mi to bude chybět.
Časem jsem ale zjistila, že i když člověk běhá, nemusí být vůbec sám, protože se může krásně zařadit do běžecké komunity. Výborná příležitost, jak se seznámit s ostatními běžci jsou běžecké skupiny, o kterých jsem psala minule. Další možností jsou potom běžecké blogy. A nejlíp si jeden svůj založit :-) Minulé léto, když jsem si sama běhala po parku a pravidelně četla jeden jediný blog, newyorskou Paleo Running Momma, mi připadalo neskutečné, když v jednom článku psala, že se díky blogování seznámila se spoustou zajímavých lidí a běžců. Říkala jsem si a to jako jak? To není možné. A teď tady sedím a musím napsat úplně to stejné :-) Občas mě někdo pozná a osloví na závodech a nebo jsme se potkali přímo s lidmi, kteří taky píšou. A nebo se známe jenom z instagramu nebo komentářů na jednotlivých blozích.
K napsání tohoto článku mě nakopnul Eda Kožušník, který napsal článek 5+2 mých oblíbených běžeckých blogů a poslal nám na něj odkaz. Ten email měl nadpis Musíme držet spolu :-) a já souhlasím a ráda tento článek pošlu dál, protože se mi ta myšlenka moc líbí.
Začnu samozřejmě Edovým blogem Prostě běž a 66 běžeckých rad
Blog i facebookovou stránku určitě znáte. Najdete tam tréninkové plány pro začátečníky, rady ke stravování, výběru bot, oblečení a všeho, co jako běžec potřebujete vědět a mít :-) S Edou jsme se potkali před Ostravským maratonem a doufám, že to nebylo naposledy.
A tohle je Edův seznam oblíbených blogů a Utíkej mami utíkej je mezi nimi. Děkuju, děkuju, mám z toho radost :-)
O Verče jsem psala už v létě, když jsem běhala její Letní výzvu pro srdcaře. Ona je pro mě trošku z jiného světa a její cílevědomost, pracovitost a píli upřímně obdivuju. Pokud potřebujete motivovat, určitě se zapojte do některé z jejích výzev. Naživo jsem Verču viděla jednou na pár vteřin, když jsme se míjely na zhruba 19.kilometru Olomouckého půlmaratonu :-)
S Markem jsme se seznámili na instagramu v době, kdy jsme se připravovali na Pražský maraton 2015 a jsme oba z Ostravy, takže jsme držely spolu ještě před Edovým emailem :-) Marek byl schopný v přípravě naběhat pro mě neuvěřitelné množství kilometrů (co obdivuju) a já jsem si proti němu celou dobu připadala jako lenoch líný :-D
Evin blog jsem objevila až díky Edovi, takže ho nemám ještě pořádně pročtený. Super byl článek o sportovní psychologii. Ten si jdu přečíst ještě aspoň jednou :-)
Viděli jste někdy na závodě bosého muže v sukni? Tak to je on :-) Já jsem se ho marně snažila dohnat na Pražském maratonu a jenom jsem si říkala "že mu ty kostky a koleje nevadí". Jestli vadí nebo nevadí se můžete dočíst u něj na blogu.
Barčin blog jsem měla zařazený jako "ta hodně rychlá a cool běžkyně" a trvalo mi dlouho, než jsem se odvážila vůbec napsat k ní na blog první komentář. Když jsme se měli potkat poprvé osobně (na Olomouckém půlmaratonu), byla jsem nervózní víc než před samotným závodem, no a ono to bylo úplně v pohodě :-D Teď plánujeme společný team na Nomen run a jestli vyjde i loterie o New york City Marathon, bude to bomba.
První článek, který jsme u Babety četla byl Dva půlmaratony ve dvou dnech a dvou zemích. Cože?Článek jsem přečetla jedním dechem a už jsem u ní na blogu zůstala :-) Babeta je vtipná a pozitivní a doufám, že konečně klapne naše domluva a zajdeme si spolu zaběhat.
Blog Soni a Michala je nejnovější a nepůsobí na mě úplně jako blog, ale spíš jako časopis o běhání. Moc se mi líbily rozhovory se sprinterem Pavlem Maslákem a překážkářkou Denisou Rosolovou.
No a já k Edově sedmičce přidám ještě svou trojku :-)
Jitka běhá maratony a ultramaratony v horách a nádherně o nich píše. Když jsem četla o tom, jak běžela Kaiser Marathon, nejdřív jsem se smála, pak jsem měla husí kůži a nakonec zatlačovala slzy. A taky je ukecaná a vtipná a má holčičky v podobném věku jako já kluky :-)
Nenechte se zmást názvem blogu, protože Verča sice cestuje, ale také čím dál víc píše o běhání. A je to krásné a dlouhé čtení, protože Verča běhá hooodně dlouhé závody :-) S Verčou se osobně neznám, ale věřím, že to napravíme.
Anetu už jsem tady zmiňovala několikrát a udělám to znovu :-D Runheart mám moc ráda, protože si tady počtete nejen o běhání, ale taky o cvičení a knížkách, což je skvělá kombinace. Když jsme se viděly poprvé, chtěly jsme uběhnout tak deset kilometrů a popovídat si u toho. Těch kilometrů bylo nakonec 16 a že to nebylo ještě víc, mělo jediný důvod - musely jsme zpátky k dětem :-)
Běhání a psaní o něm zdar :-)
A.
Wonders Of Technology: Garmin HRM-Swim
For those who know me more, I am little bit of tech geek, tracking sports and activity is part of my job and I love trying new stuff. I have different reviews piled up for you (fenix 3 vs vívoactive, FR630, vívosmart HR...). But this is so new and so exciting, I had to share :o)
I had my eye on Garmin HRM-Swim (English link, Czech link) ever since it was launched and yesterday I bought it :D Swimming x-mas coming early? Or reward for the weekend 3 km swim ... anyway, it is exiting to have the option of having accurate HR of your swim. Why didn't we have it earlier? Because the ANT+ or Bluetooth signal has drastically lower distance reach when in the water (basically from many meters down to just few centimeters). There were ways around it with the optical HR monitors, but those had many "but" in the description of use.
Garmin HRM-Swim - How Does It Work?
Well Garmin did not invent a way to go around physical laws. Instead the HRM has an internal memory and stores the activity data inside it and all the data are transferred after you finish your swim and you push the "save" button. However it does not mean that you cannot see your actual heart rate right in the pool. For example when you have the rest interval, when you get your watch closer to your HRM, it gets the signal and shows you the current heart rate. It is not very useful for watching it between the laps as it takes little time, but you can see pretty much at which hear rate you end your interval and you can also adjust the rest interval based on your heart rate.
Heart rate data as seen in the mobile app
And heart rate data in the Garmin Connect web app (link to the file)
Excited that Garmin added the option of overlaying different data (here pace & heart rate)
Garmin HRM-Swim - How Is It Different?
The main difference is that the belt itself is almost not flexible at all as it needs to sit firmly on your chest. It comes with different sizes of additional flexible belt to add and adjust the length (to be able to accommodate tiny girls and huge chested guys and anything in between and above). I was little worried when I unpacked the heart rate monitor as there was the middle sized strap attached to the belt and it was little too big with it and little too tight without it. Fortunately I double checked the added strap and apart of the super huge, there was also the tiny one, that is just perfect for me. I guess I would find this in the user manual, but who reads those, right? :D :D :D
The HRM-Swim has little wider belt than the "normal" Garmin HRM and all of the actual strap (the blue part) is not flexible at all and also covered with layer of adhesive material that makes it stick to your chest. Since only the "prolonging" strap is flexible, it might take little more time to find the right set up for you. You don't want to get your chest too restricted... I heard that it perfectly stays in place even when you dive in the pool, but I did not try that yet.
The three different "additional" straps that give the HRM-Swim little more flexibility
I will update this post as I will get more experience with the HRM-Swim.
Have a great day everyone!!!
Všechno jde
Pondělí 23.11.2015
Ikdyž to sice někdy může trošku dřít, tak to ale stejně vždycky jde. A to je dobré vědět :-).
Ikdyž to sice někdy může trošku dřít, tak to ale stejně vždycky jde. A to je dobré vědět :-).
No řekněte, neměnili byste s ním?
Sršský maraton 2015: podzimní loučení s (maratonským) mládím
Benátkami mohlo moje letošní maratonské pobíhání klidně a ve velkém stylu skončit. Zážitek to byl exkluzivní a vzpomínky na něj by mě určitě vydržely hřát alespoň do Vánoc. Jedna věc mi na tom ale neseděla - rozloučit se s maratonskou sezonou v kraťasech a tričku pod azurovou, téměř letní italskou oblohou, to je pro běžce z českých luhů a hájů věc přinejmenším riskantní. Mohlo by se stát, že organismus bude šeredně zmaten, neboť do zimního režimu vede přirozená cesta jen přes...
Beh od Tatier k Dunaju 2015 v obrazoch
 |
| 260 minút do štartu... |
 |
| to sme my, Kilometrožrúti, mladí a svieži :-) |
 |
| miesto prvej odovzdávky, my zatiaľ len v úlohe divákov |
 |
| prvý meter mám za sebou, zostáva ich už len ďalších vyše 70.000 |
 |
| opäť na prvej odovzdávke, tentoraz už v pohybe a "nestavíme" |
 |
| Pali to schytal hneď na svojom prvom úseku, to najhoršie ešte len malo prísť... |
 |
| ...a veru aj prišlo. vyliaty potok jednoducho zrušil cestu. |
 |
| po 21 km, plus 700 výškových metroch a mínus 16 stupňoch Paliho striedaTomáš |
 |
| nepravidelný spoj Tomáš Ch. prichádza na prvú koľaj... |
 |
| ...kde ho už netrpezlivo očakáva zvyšok bežeckej súpravy... |
 |
| ...a stará sa o prísun chladiacej kvapaliny. |
 |
| náročné horské úseky si zobral na svoje silné plecia (a nohy) Jano |
 |
| Naďa svoj prvý úsek vybiehala za dňa a dobiehala v noci |
 |
| v noci bola búrka na spadnutie, našťastie sme jej tentoraz ušli |
 |
| nočné úseky má každý rád |
 |
| Anomet, náš spoľahlivý a precízny kapitán... |
 |
| ...si uprostred noci vychutnáva zaslúžený vývar... |
 |
| ...na futbalovom štadióne ŠK Rudno nad Hronom |
 |
| naša posádka sa medzitým zložila v Komjaticiach |
 |
| fronta pred mužským WC, pred ženským prázdno. to som zažil jedine na koncerte Rammstein :-) |
 |
| rastie únava, stúpa teplota aj spotreba vody, podporujeme sa tak často ako sa dá |
 |
| po 72,45 km mám definitívne "padla" |
 |
| na posledné úseky čerpá Anomet sily aj od Matky Zeme :-) |
 |
| tropická, nekonečná hrádza, Naďa bojuje |
 |
| takúto super fotku máme vďaka... |
 |
| ...Dušanovi. pôvodne člen bežeckej zostavy sa zhostil úlohy technicko-spravodajskej podpory |
 |
| vľavo sponzor, vpravo kapitán absolútnych víťazov OTKD 2016 |
 |
| 29 hodín, 09 minút, 34 sekúnd ... viac slov netreba |
 |
| nečakané druhé miesto nás potešilo |
 |
| to sme my, Kilometrožrúti, stále mladí :-) |
 |
| tak zas o rok :-) |
Beh od Tatier k Dunaju (15. – 16.8.2015)
Po vlaňajšej účasti na štafetovom behu OTKD som neskrýval nadšenie z tohto zážitku a netajil som sa túžbou zopakovať si ho. Aby však zážitok nebol taký istý, rozhodli sme sa spolu s Palim Jánošom, že to skúsime v kategórii ultra. Nájsť parťákov netrvalo dlho, keďže rovnako zmýšľali aj Jano Kořenek a jeho partia. Zhodu sme našli aj v tom, že bežať chceme hlavne zážitkovo a umiestnenie nie je náš cieľ, preto padla voľba na beh vždy dvoch úsekov naraz. A tak po pár mesiacoch sa v Demänovej ocitol náš bežecký poltucet v zložení ja, Pali Jánoš, Tomáš Chudík, Jano Kořenek, Naďa Reháková a Palo Németh (podľa poradia).
Jasná – Pavčina Lehota – Ľubeľa (1. a 2. úsek)
asfalt / dĺžka 20,05 km, 162 m+ / čas 1:22:50 / tempo 4:08 min/km / štart 12:50
Česť byť prvým bežcovm tímu tento rok pripadla mne, na úvod ma tak čakalo 8,5 km dlhé, rýchle klesanie. Cestou dole som sa preklínal za ten liter acidka čo som vypil na raňajky, pichalo ma chvíľu v ľavom a hneď zas v pravom boku. Akonáhle sa cesta zrovnala a o chvíľu neskôr začala aj stúpať, sa všetko dalo do poriadku a ja som si nerušene užíval svoju trasu. Na prvej odovzdávke som len medzičas odpípal a veselo som bežal ďalej. V niektorej z nasledujúcich dedín mal pri ceste rozložený stolík s vodou asi 10 ročný chlapec a s radosťou ma núkal :-) Tento výjav bol typický pre tohtoročný beh, mnohé dediny a mestá žili touto mimoriadnou udalosťou. V druhej polovici môjho úseku už bolo v diaľke počuť hromy a aj mraky sa začali nad nami sťahovať. Ja som sa nepriazni počasia úspešne vyhol, čo sa však už nedalo povedať o Palim.
Dážď ho zastihol na prvej časti úseku už po nejakých 15 minútach, besniace živly si však počkali kým zahájil náročné stúpanie na Železnô. Ohlušujúce hromy, blesky priamo nad hlavami, cesta sa pod návalmi vody zmenila na potok. Pali sa tak musel brodiť miestami po členky hlbokou vodou, ktorá brala konáre, kamene a zastavila aj pár áut. Navyše aj teplota klesla z príjemných 28 stupňov na sotva letných 16. Kým dobehol na vrchol stúpania, bolo po búrke a Tomáš štartoval do akoby úplne iného sveta, zaliateho slnkom. Svoje úseky absolvoval bez nejakej drámy, naša posádka si tak mohla užívať prvú veľkú prestávku.
Stráže – Hronská Dúbrava – Žiar nad Hronom (13. a 14. úsek)
asfalt / dĺžka 22,68 km, 89 m+ / čas 1:38:20 / tempo 4:20 min/km / štart 22:16
Moja nočná etapa bola rovinatá, priamočiara a bezproblémová, na konci si však pre mňa prichystala jedno prekvapenie :-) Plán bol držať tempo na úrovni okolo 4:20 min./km. čo sa mi darilo a ešte som aj na prvých troch kilometroch pár bežcov predbehol. V tej chvíli som však zostal sám ako prst a až na dvoch dobrovoľníkov som až do odovzdávky v Hronskej Dúbrave nikoho nestretol. Obavy z orientácie a možného blúdenia som nemusel mať žiadne ani v noci, značenie bolo perfektné. Od Dúbravy - do ktorej som dobehol asi nie najrýchlejšie, určite však najhlučnejšie ;-) - som zas bežal sám a sám, až do nejakého 15. kilometra keď som za sebou zaregistroval svetlo čeloviek ďalších bežcov. Trvalo to ešte asi dva km kým sa okolo mňa prehnala dvojica zástupcov kategórie Elite. Milan Švec sa mi čoskoro stratil z dohľadu, jeho tempo bolo fantastické.
Druhým bežcom, ako som sa neskôr dozvedel, bol Vlado Lipovský. V nohách som v tej chvíli mal nejakých 37 km a prišlo mi ako dobrý nápad potiahnuť sa za ním trocha :-) Ďalšie tri kilometre sme tak bežali bok po boku, aj sme pár slov spolu prehodili a to všetko v tempe len tesne nad 4:00 min./km. Ako sme prekročili hranice mesta, nechal som Vlada nech si ide svoje, spomalil som na komfortných 4:20 a vyzeral som mojich parťákov. Lenže tam kde vlani stála odovzdávka, teraz len sedel jeden dobrovoľník a od neho to bol ešte kilometer do cieľa. V tej chvíli mi tempo už komfortné nepripadalo a to ma v samom závere čakal ešte aj výbeh hore schodmi.
Priznávam že z Paliho a Tomášových úsekov si už veľa nepamätám, na cestu do Komjatíc však nezabudnem. Trojica mátoh v aute mierila v ústrety relax zóne, so sprchou a záchodom a pokojným miestom na prespatie. V pohybe sme boli už 20 hodín nepretržite a oddych sme veru potrebovali. Dážď ktorý nás v Komjaticiach zastihol nám do nôt nehral, tak sme čo najrýchlejšie zaľahli na najbližšom voľnom mieste na podlahe miestneho úradu.
Komjatice – Rastislavice – Selice (25. a 26. úsek)
asfalt / dĺžka 19,02 km, 27 m+ / čas 1:28:46 / tempo 4:40 min/km / štart 07:30
Po akom-takom spánku, skôr len driemotách, som o pol ôsmej ráno zahájil poslednú tretinu víkendovej bežeckej anabázy. Čím bližšie sme boli k cieľu, tým priamočiarejšie boli trate. Po troch km som vyliezol na jediné stúpanie ktoré ma na mojom úseku čakalo a predo mnou sa otvorila zdanlivo nekonečná rovina. Cesta lemovaná len stromami sa v diaľke menila na bodku, jediným spestrením boli len občasní bežci a moje dvojičky Pali a Tomáš, ktorí čochvíľa zastavovali a ponúkali mi občerstvenie.
Po 14. km som si dal hlt koly, čo sa ukázalo ako nie príliš šťastná voľba. Čoskoro ma začalo pichať v boku, stabilné tempo 4:30 min./km. klesalo a dva razy som aj do kroku prešiel. To som však mal pred sebou už len posledné tri kilometre, nebol dôvod tlačiť na pílu. Hoci ráno v Komjaticiach som sa od Mira Paučeka dozvedel, že s ich tímom BMSC sa naťahujeme o druhé miesto a práve máme navrch. To bolo nečakané prekvapenie.
Počas Paliho úsekov sa okrem pochopiteľnej únavy začalo čoraz dôraznejšie o slovo hlásiť aj horúce letné slnko. S Tomášom sme zastavovali každých cca 4-5 km, keď to okolie cesty dovolilo a vodu sme núkali nielen Palimu ale aj ďalším bežcom. A tak to robili aj ostatné tímy, pre pomoc nebolo treba ísť ďaleko.
Pred obedom nastúpil na svoj záverečný úsek aj Tomáš. Už krátko po štarte sme s autom museli ísť inou cestou ako bežci, s Tomášom sme sa stretli až nejaké 2 km pred odovzdávkou v Čiernej Vode. Na nej došlo k rozhodnutiu nahradiť Tomáša, ktorý už pár kilometrov bojoval s kŕčmi. V priebehu pár minút čo som sa prezliekal som zabudol na boľavé, stuhnuté stehná a za morálnej aj materiálnej podpory Tomáša Podperu som sa pustil do môjho už naozaj posledného úseku OTKD 2015.
Čierna Voda – Blahová (30. úsek)
asfalt, poľná cesta / dĺžka 10,70 km, 11 m+ / čas 52:17 / tempo 4:53 min/km / štart 12:08
Podobne ako na predošlom úseku, ani teraz nemohli autá nasledovať bežcov a tak som sa na cestu vybavil pol litrom vody. Bol čas obeda a teplota sa neúprosne štverala k tridsiatke a ďalej. Už pár hodín sme sa na odovzdávkach pravidelne stretávali s bežcami tímu Tuzemský Run a jeden z nich sa ponúkol že ma potiahne keď sme spolu odštartovali. S vďakou som odmietol, mojím jediným cieľom bolo dokončiť úsek a udržať tím v súťaži. Po štyroch km som z asfaltky vbehol do poľa, ktoré bolo po dažďoch z predošlých dní rozmáčané že až. Tu niekde som pomaly začal predbiehať bežcov, ktorých horúčava a únava trápili viac ako mňa. Pár hltov vody som dostal do seba, viac jej však šlo na chladenie rozpálenej hlavy. Po krátkom osviežení v tieni malého lesíka nasledovala azda najkrajšia časť podunajsko-nížinných úsekov, prebeh cez lávku ponad Malý Dunaj. Nasledovali posledné štyri km poľnými cestami, počas ktorých som pozbieral ešte zopár bežeckých skalpov.
V nedeľu o 13. hod. som tak na druhý pokus už naozaj ukončil svoje súťažné pôsobenie na OTKD 2015. S Palim a Tomášom sme sa zastavili na ľahký obed a potom sme sa už len pomaly presúvali do Bratislavy, kde na nábreží Dunaja čakala posledná časová kontrola. Naši parťáci z druhého auta Jano, Naďa a Anomet sa museli na svojich posledných úsekoch popasovať s tropickými horúčavami, na hrádzi kde o tieň a vodu bola núdza. Všetky prekážky sme však zvládli a pár sekúnd pred šiestou večer sme spoločne prebehli cieľovou rovinkou. Náš výsledný čas 29:09:34 nám vyniesol druhú priečku v kategórii Ultra, celkovo sme boli na 38. mieste.
Čo sa mojich štatistík týka, prebehol som sedem úsekov s celkovou dĺžkou 72,45 km s minimálnym prevýšením 289 m. a to v súhrnnom čase 5:22:13. Podľa hodiniek som spálil 4.303 kalórií, čo sa prakticky prejavilo úbytkom 2 kg na hmotnosti.
Moje výsledky na jednotlivých úsekoch:
Odovzdávka | Čas prebehnutia | Dĺžka úseku | Čas na úseku | Poradie na úseku |
1) Pavčina Lehota | 15.08.2015 13:29 | 9,80 | 39:10:00 | 13 |
2) Ľubeľa | 15.08.2015 14:12 | 10,40 | 43:46:00 | 15 |
13) Hronská Dúbrava | 15.08.2015 23:02 | 11,00 | 46:39:00 | 14 |
14) Žiar n. H. | 15.08.2015 23:54 | 11,60 | 51:40:00 | 16 |
25) Rastislavice | 16.08.2015 08:08 | 8,70 | 38:58:00 | 14 |
26) Selice | 16.08.2015 08:59 | 10,60 | 50:15:00 | 44 |
30) Blahová | 16.08.2015 13:00 | 10,80 | 60:04:00 | 84 |
Poznámka: V poslednom úseku je zahrnutý aj čas strávený prezliekaním sa, čistý čas 52:17 min. by ma zaradil na 20. miesto na úseku.
OTKD 2015 bol rovnako silný zážitok ako po prvý raz a určite to tak bude aj o rok. Pri OTKD 2016 do videnia :-)
Pomoc! Nechci běhat sám aneb běžecké skupiny v Ostravě
V minulém článku jsem se psala, že je fajn běhat s běžeckou skupinou. A protože Ostrava je běžecké město a skvěle se tady běhá, tak těch běžeckých skupin u nás funguje hned několik. Každá z nich je trošku jiná a běhá v jiné části města, což je fajn, protože si můžete vybrat, co vám bude nejlépe vyhovovat.
Černé plíce se kromě běhání připravují také na závody Spartan race, Mattoni Free Run je skupina ideální pro začátečníky, v Rungo si můžete vyzkoušet atletickou přípravu na oválu a Starobělské Lurdy zase běhají v krásném prostředí Bělského lesa. Pár věcí ale mají všechny skupiny společné. Jsou zdarma. Jsou přístupné všem, nemusíte se stát členem žádného oddílu nebo klubu. Můžete klidně běhat ve všech skupinách. Jsou pro všechny bez rozdílu výkonnosti, takže se nemusíte bát, že kdybyste nestíhali tempo, všichni vám utečou.
Každá skupina má své pravidelné tréninky, ale doporučuji sledovat jejich facebookové stránky kvůli případným změnám.
A aby si skupiny mezi sebou nezáviděly pořadí, v jakém o nich píšu, vezmu to podle abecedy :-)
Černé plíce
kdy: každou středu od 18:00
kde: centrum, sraz je u lávky ke Slezskoostravskému hradu
Proč běhat s Černými plícemi?
"Běháme hlavně pro radost, nejde nám tolik o nejefektivnější trénink nebo závodní výkony, ale primární pro nás je, aby to všechny bavilo. Jsme přátelští, zábavní a máme pěkná trička :-) Snažíme se, aby trasy i vzdálenosti byly rozmanité a všechno je na domluvě účastníků." (Zuzka)
kontakt: Míša Stachová a Zuzka Salvetová
http://www.cerneplice.cz
https://www.facebook.com/cerneplice/?fref=ts
 |
| zdroj: fb skupina Černé plíce |
Mattoni Free Run
kdy: úterý a čtvrtek v 17 nebo 18:00, čas je vždy upřesněn na facebooku
kde: centrum, sraz je u brány do Komenského sadů, kousek od památníku
Proč běhat s Mattoni Free Run?
"Projekt je založen spíš pro začátečníky, nevím, co by tady dělal kluk, který by třeba běhal 10km za 35 minut. To ať zkusí spíš Terku Šádkovou :-) Maximálně kdyby hledal nové kamarády." (Radim)
"Mattoni je podle mě skvělá pro začínající. Ukáže jim to, že běh může být zábava. Radim se věnuje začátečníkům a podle mě odvádí dobrou práci. Simona se věnuje rychlejším. Samotná trať je pro pokročilejší běžce nudná, takže tam občas chodím, ale spíš za lidmi a zábavou. Po běhu se jde pokaždé na pivo." (Marek, From Pub to Ironman)
kontakt: Simona Kaminská, Radim Šmiřák
https://www.facebook.com/groups/Freerun.Ostrava.KomenskehoSady/
 |
| zdroj: fb skupina Mattoni Free Run Komenského sady |
Rungo
kdy: pondělí v 18:00 atletický trénink (přes zimu v tělocvičně), úterý v 18:00 výběh
kde: atletický trénink ZŠ Mitušova, místo výběhu se mění
Proč běhat s Rungo?
"V Rungo je přátelská atmosféra. Běhání ve skupině rychle uteče, při běhání pokecáš, získáš informace o závodch, oblečení, botách nebo hodinkách. Poznáš další běžce a na závodech už jsi jak doma. A hlavně se teď holky po večerech nemusíme bát :-" (Barča, pravidelná účastnice Rungo výběhů)
kontakt: Tereza Šádková
https://www.facebook.com/groups/1490137094586930/
 |
| zdroj: Jitka Smékalová ISPHOTO, fb skupina Ostrava - Rungo |
Starobělské Lurdy
kdy: středa v 16:00, neděle v 15:00
kde: Bělský les, sraz tady
Proč běhat Starobělské Lurdy?
"Lurdy nabízí pěknou trať, která tě vyvede ze stereotypu. Já si ji oblíbil hodně a zařadil jsem ji do tréninků." (Marek, From Pub to Ironman)
kontakt: Tereza Šádková
https://www.facebook.com/events/145188905836864/
 |
| zdroj: fb skupina Starobělské Lurdy |
Tak takhle se běhá v Ostravě :-) Vybrali jste si? A pokud vám žádná z běžeckých skupin nevyhovuje, co takhle si založit skupinu vlastní? Napadá mě třeba skupinka běhajících maminek, které se podělí o slečnu na hlídání? Co vy na to?
Co vy a běhání ve skupině? A jak jsou na tom s běháním ostatní města? Napište mi :-)
Běhání zdar a doboru noc :-)
A.
Poznej své pánevní dno
Na workshop s tímto názvem jsme v sobotu vyrazily se švagrovou a já jsem se z něj vrátila naprosto nadšená a zároveň trošku naštvaná, že jsem se všechny ty informace nedozvěděla už dřív. A byla jsem tak nadšená (tady by se mi teď krásně hodil anglický předpřítomný čas), že jsem hned začala se cvičením a relaxací pánevního dne, až jsem naráz zjistila, že už uběhl týden a článek o workshopu nikde. Tak to jdu honem napravit :-)
V létě jsem na facebooku našla stránku Fyziomami, klikla jsem na ni a zjistila, že Fyziomami je moje bývalá spoluhráčka z házené a že se věnuje přesně tomu, co já zrovna potřebuju, hledám, řeším, ale nenacházím pořádnou odpověď!!! Bylo to v době, kdy jsem začala cvičit na diastázu a kdy jsem napsala tento článek. Martina je fyzioterapeutka, máma dvou dětí a je na ní vidět, že ji strašně baví to, co dělá - šíří osvětu o pánevním dnu. Pročetla jsem celý její web a nakonec jsem si udělala test, abych zjistila, jak na tom jsem se svým pánevním dnem po porodu. Z devíti možných bodů jsem získala pouhé čtyři. Byla jsem ideální adeptka na to, abych se zúčastnila workshopu :-D
Jak to tedy celé probíhalo?
Na začátku nám Martina ukázala na obrázku něco z anatomie, abychom věděly, o které části těla se vlastně bavíme. Vysvětlila nám, jaká je funkce pánevního dna a co se stane, když pánevní dno nefunguje tak, jak má. Učily jsme se správně stát a sedět. To jsou věci, které jsem se naučila na dvou hodinách pilatesu, které jsem v životě absolvovala, ale je fajn si to občas nechat připomenout, protože člověk velice rychle sklouzne do starého známého a pohodlného "nahrbit záda a vyvalit břicho". Nové pro mě bylo, že pánevní dno nemá svůj protisval jako ostatní svaly v těle. Jako protiváha slouží náš dech a proto jsme se zaměřily na dýchání. Lehly jsme si na záda a snažily se zhluboka nadechnou ta dostat vzduch až dolů do pánevního dna. Tohle byl přesně cvik, který jsem se naučila s fyzioterapeutem a poctivě jsem ho dělala. Martina nám poradila, abychom si představily, že pánevní dno funguje jako květina, která otevírá a rozevírá své okvětní lístky a mě tahle vizualizace moc pomohla a šlo mi to dýchání líp. Postupně jsme probraly cvičení břišních svalů a hlubokého stabilizačního systému a zároveň u toho probíraly otázky, které jsme kladly my cvičenky :-)
Lehká deprese
Když žena správně cvičí od prvních hodin a dnů po porodu pomůže stáhnutí svalů do původního stavu, posílí pánevní dno a střed těla a může mít ploché břicho jako před porodem. Navíc mateřská je úžasná v tom, že můžete všechny ty jednoduché cviky dělat doma, když si hrajete s dětmi. Nebo tu dobu, kdy je tělo tvárné po porodu propásnete, necvičíte nebo cvičíte špatně a pak skončíte s bolavými zády a diastázou. V tu chvíli jsme se na sebe se švagrovou smutně podívaly, že b je správně :-( Ona po prvním porodu zhubla a měla zpátky svoje ploché břicho. Po druhém porodu dvojčat císařským řezem už ploché břicho nemá. A když s tím byla u doktorů, většinou se na ni dívali, jako že co byste chtěla, po dvojčatech a císaři to tak prostě je. Mě zase po prvním porodu vůbec nenapadlo, že by se mé tělo nemělo dostat do původní formy. Hned po šestinedělí jsem začala posilovat břicho, ale měla jsem to dělat jinak. A po druhém porodu jsem udělala vpodstatě tu stejnou chybu. Na konci šestinedělí jsem začala 30 Day Shred s Jillian Michaels, abych zpevnila svaly a mohla začít běhat. Veliká chyba, protože tělo nebylo na takovou zátěž připravené a přestože jsem ten měsíc odcvičila, svým břišním svalům jsem tím spíš ublížila.
Něco na povzbuzení
Zhruba v polovině workshopu Martina všem, které chtěly (takže všem) prohmatala břicha a určila, jestli máme nebo nemáme diastázu břišních svalů, případně v jakém rozsahu. Já jsem měla radost, že jsem na tom lépe než v červenci na začátku cvičení (juchuu), ale zároveň vím, že mám ještě velký prostor pro zlepšení. Ale úplně nejlepší zpráva je, že i po třetím dítěti se diastáza může spravit. Svaly se během těhotenství znovu roztáhnou a při správném cvičení může diastáza zmizet. Juchuu podruhé :-)
Překvapení na závěr
Pánevní dno pro mě bylo až do soboty takové tajemné místo. Věděla jsem, že existuje, ale nevěděla jsem, jak přesně vypadá, které svaly ho tvoří a co vlastně dělá. Taky jsem věděla, že je potřeba ho posilovat, takže jsem nějaké cviky cvičila, ale nebyla jsem si jistá, jestli to dělám správně. To všechno jsem se naučila.Na úplném konci jsme ještě měly možnost individuální konzultace, jestli dýcháme a cvičíme tak, jak jsme se celé dopoledne učily. Už na začátku jsme se dozvěděly, že pánevní dno je potřeba aktivovat, ale také relaxovat. Některé ženy ho mají povolené, ale existují i takové, které ho potřebují spíš relaxovat. No a to bylo právě to překvapení. Vůbec mě nenapadlo, že to můžu být zrovna já. Představovala jsem si, že přetížené pánevní dno má nějaká fitneska s vysekaným bříškem nebo nějaká vystresovaná manažerka (ani jedno nejsem).
A jak už jsem psala na začátku, od workshopu poctivě cvičím a k Vánocům si asi budu přát venušiny kuličky, které jsou výborné na procvičení pánevního dna. Workshop vám všem (ano i mužům) moc doporučuju. Ženám po porodu doporučuju dvojnásob a klidně na workshop zajděte i vy, kteří máte pocit, že se vás problém s pánevním dnem netýká, protože dozvědět se třeba, jak mít lepší sex, taky není špatné :-)
Mějte se hezky :-)
A.