Domů 2015

Roční archiv: 2015

Dovětek k "orienťáku" ve Vratimově

0
převzato z Fejsbůůku ( do komentáře pod původní článek se to nevlezlo..) 

Libor Mikloš a jeho óda na "spolupráci" s naším týmem :-)


dnes mám času..


O tom, jak jsem nebyl nejrychlejší, ale přesto první. 
(Původní nadpis byl: Chodí štěstí dokola, sem tam sedne na ..Nomáda)
Když člověk něco dostane a nepoděkuje, je to trapné. Když pro člověka někdo jiný něco obětuje a přesto mu není poděkováno, je to průšvih, ostuda. A když si někdo ani nevšimne, že se celá skupina pro něj obětovala, aby mu udělala radost, to nevím, co k tomu říct. A to se stalo mně, v úterý 21.4.2015 ve Vratimově, při běžeckých závodech. 
Do Vratimova jsem jel zcela bez ambicí, kategorie pro mě je vypsaná 50-59 let a to by musela být neuvěřitelná shoda okolností a hlavně neúčastí, abych udělal „výsledek“. Kromě toho jsem kvůli závodu vůbec nepřerušoval tréning (kdo chcete: neladil jsem). Minulý týden jsem ve středu běžel na dráze totiž Trojku v hrůzném čase 12:21. Pokud to tedy není indikátor nějaké těžké choroby, o které zatím nevím, je to minimálně známka totální ztráty běžecké formy a je mi tudíž třeba trénovat a nikoliv se někde předvádět. Takže jsem jel do Vratimova to z úmyslem vyloženě odfláknout a jen pro body do běžeckého poháru ( jak někdy říkám: do Okresního přeboru). Tam dostávám body za účast, a za to, že jsem spadl do kategorie 55 až smrt. Vše ale bylo nakonec jinak.
K věci. Mám rád lidi z Pepa teamu. Beskydští Nomádi totiž mají jako prioritu dobré vztahy s ostatními běžci, s přírodou a až pak výsledky. Netušil jsem ale vůbec, jak hezký vztah mají běžci z Pepa teamu ke mně!!!! Nevím jak dlouho se již zaobírali myšlenkou: „Uděláme tomu dědkovi z Raškovic radost. Vždyť on se tak snaží, má ten sport tak rád, jezdí občas i na závody…“. V úterý se jim naskytla ideální příležitost. Běžci se navzájem samozřejmě většinou znají, dá se před závodem odhadnout, jaká je naděje na bednu. A tady se rýsovala šance i pro mne. Na startu sice byl Roman Slowioczek (pro mne nepřekonatelný soupeř jiné kategorie), ale jinak se dalo počítat: Roman + jeden nějaký borec, o kterém třeba nevím, a o třetí flek bych mohl zabojovat s Láďou Březinou a Pepou Nejezchlebou. (Jestli špatně skloňuji tak Pepo promiň!!). 
Pepa team to taky tak viděl, jenže měl se mnou ještě vyšší cíle. Zařídíme nějak Romanovi DNF a cesta k prvnímu místu je pro mne volná. Že to je nesportovní? Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými skutky, proč by cesta do ráje nemohla být lemována špatnými?! Hned po startu se několik mladších běžců Pepa teamu drželo poblíž Romana tak, aby po kilometru utvořili již homogenní skupinu, která strojově stabilním tempem ukrajovala kilometry závodu. Roman nic netušil, je zvyklý stačit o mnoho mladším, velmi dobrým běžcům. Tušil, že je na čele kategorie s dostatečným náskokem a proč před vrcholem sezony, Maratonem v Praze, nějak hrotit tempo. Raději pošetří síly a promyslí některé záležitosti, které jej teď trápí. Zejména myslí na tři věci: Začít superkompenzační dietu 6 nebo 7 dní před Prahou? Zařadit do diety i 500g husy + 400g zelí bez knedlíku, nebo místo zelí dát 25ks velkých vřeten (těstoviny)? Běžet v Praze hned zkraje 3:50/km, nebo 4:10 a zrychlit až trochu později? 
No jo, kdo nemá osobního lékaře a trenéra, nemá to jednoduché. V této pohodové atmosféře, kdy Roman je v myšlenkách úplně jinde a v podstatě hledí jen na záda běžce před sebou, provede Pepa team svůj plán. Muž na čele odbočí ve Vratimově ze zástavby do lesa o uličku dříve!! Po 200 metrech začíná být i Romanovi divné: V Dubnu takhle vysoká stará tráva? Zbytky sněhu po zimě? Tento závod se vždy běžel v silničkách, ne? „Musíme se vrátit!“ Pepa teamu je jasné, že kdyby se vrátili 200m zpět, asi bych v tuto chvíli zrovna tímto místem probíhal a souboj s Romanem bych na zbytku trasy jasně prohrál. „Ne, ne, už to doběhneme a nahlásíme rozhodčím o kolik jsme si zkrátili trasu, oni nám to pak přičtou k času“ Taková blbost!! To by nikdo od stolu nevymyslel! Jenže běžec na určité tepové frekvenci je po 20 minutách běhu v transu a nemyslí moc racionálně. Tak jo, všichni ve zbloudilé skupině souhlasí !!!
Doběhnou do cíle a hned iniciativně hlásí: „My jsme si zkrátili trasu, ale to nevadí!! My si to jdeme změřit a přičtete nám to k času“!! Co šli proboha změřit? Trasu? Pokud by někdo dokázal přičíst metry k sekundám, jistě by dostal Nobelovu cenu a zaměstnala by ho NASA.
Hlavní organizátor, rozhodčí Zdeněk Fejgl a jeho pomocníci v cíli jsou v šoku. No bodejť! To by porazilo i Zvolánka s Kalábem, nebo Uhra, natož obětavé, nezištné, amatérské pořadatele. Toto je úplně odrovnalo a do konce závodu už nebyli schopni evidovat správně probíhající závodníky. Nevadí, pomůžeme si fotografiemi – nepomohli si. Ještě, že tam byl i jeden z nejzkušenějších organizátorů na světě, Josef Nejezchleba a s výsledky nakonec pomohl, protože většinu dorostenek a žen osobně zná…..
Pepa team viděl, že v cíli panuje menší chaos kvůli tomuto precedensu a že mé první místo je ohroženo. Kluci tedy raději počkali až proběhnu cílem a zařvali na pořadatele: Mikloš, číslo 52, vítěz kategorie C!!! A kategorie C byla pak jediná, kde nebyly při vyhlašování zmatky!! No s jedním detailem. Zakřičeli jen mé příjmení. Zdeněk Fejgl tedy při vyhlašování nevěděl mé jméno a uvedl : Mistr Mikloš. No nevím, jestli jsem v něčem také tak dobrý jako Mistr, ale ačkoliv jsem již dědečkem, tak starý jako Karel Gott ještě nejsem!!!
Teď vzkaz pro členy Pepa teamu, pokud to budou číst:
Pozdě, ale je to lepší než vůbec: Děkuji Pepa teamu. Nemám slov. Mé včerejší 1.místo bude na věky uloženo někde na zálohovacích serverech a půjde kdykoliv vyguglit mými potenciálními potomky v dalších stoletích. Rovněž jste připravili Romana o 300Kč, které já naopak velmi potřeboval. Splatil jsem všechny dluhy v Ondráši a ještě mi zbylo 37,50Kč. Tyto jsem nepropil, ale dnes vsadím na Litvínov – celkový vítěz ligy (cítím to v kostech, běžci ze Slezska prominou) a na postup Realu Madrid (věřím)
Já taky dovedu být vděčný, takže na Slezanské Pětce koupím všem zainteresovaným po jednom 10st pivu v plechovce v bufáči pod tribunou. Oni byli totiž také s Romanem klasifikováni jako DNF a obětovali pro mne zcela své ambice jak v samotném závodě, tak v aktuálním pořadí Běžeckého poháru okresu FM. 
Těm z Pepa teamu, kteří ihned po startu zbaběle utekli na špici závodu, nekoupím nic !!!
Roman si to včera nezasloužil. Je to fajny, rovny chlop z pod Gorolie a sám by něco takového nikdy nikomu neudělal!! Možná ani Vladkovi Matynkovi by to neprovedl. Takže jednou a dost!! Ještě jednou díky a stačilo, příště bez bloudění.
Celá věc může mít totiž dohru. Uvědomili jste si, že Roman je členem renomovaného běžeckého klubu MK Seitl Ostrava, a že zde asi pravidelně platí členské příspěvky v nemalé výši?
A tento klub je známý nejen tím, že pořádal a podílí se na pořádání spousty a spousty závodů na Ostravsku. Také nezištně vychovává mladé talenty pro všechny ostatní běžecké kluby v okolí, kam pak od Seitlovců přecházejí. Ale hlavně: Mají legislativu v malíčku!! Kdo sleduje poslední události kolem Ostravského maratonu, valné hromady aj. tak ví své. Důležité je tedy číst mezi řádky, jelikož Bezva Rejža mlčí jako hrob. Pokud by se MKSeitl rozhodli, že tuto epizodu z Vratimova svěří svým právníkům, tak nevím. Běžecké kluby Beskydští Nomádi (profitovali z včerejšího incidentu) a Pepa team (byli aktéry a vymysleli to) se v posledním roce velmi výrazně prosazovaly na poli Sky maratonů, Lysacupu a FM běžeckého poháru – i na dalších závodech. Pouhý finanční postih, který by jistě MKSeitl lehce vysoudil, by byl pro oba kluby likvidační a znamenalo by to jediné: ukončení činnosti obou neformálních sdružení a konec pro mnohé běžce, kteří mají před sebou jistě mnoho úspěchů. A protože tyto dobrovolná, neformální uskupení nejsou nikde oficiálně registrovaná, vznikl by obrovský problém s jejich likvidací!! A co si vezmete na něčem, co vlastně oficiálně neexistuje?
Navrhuji tedy: Všichni, kteří jsme u zmíněného incidentu byli, sejděme se co nejdřív a vymyslíme nějakou omluvu. Tady končí legrace a je třeba začít brát ten náš sport konečně vážně!!
Doufám, že se tímto příspěvkem nějak nedotknu pořadatelů. Ale jejich výmluva, že zmatky vznikly kvůli naprosto nevhodně pojaté reklamě na přidružený Bosoběh u mne neobstojí.... Prosím Vás, kdo by po lese plném klíšťat a psích exk. běhal naboso!!
L.M.

"orienťák" ve Vratimově

0
Závod s názvem Jakubův lesní běh Důlňákem měřil necelých 8km dle propozic, ale někteří z nás to umíme i za méně a dnes si povíme, jak na to. Kanárkově žluté dresy našeho týmu přitahují odjakživa velkou pozornost, kterou jsme si vydobyli již na startu a všichni fotografové jsou vděční za každý náš úsměv do objektivu. Někdo používá pro vyloudění rychlého úsměvu slovo "sýr", my v Pepa teamu "zkratka". Rekordní účast na tomto závodě pořadatele očividně potěšila, bohužel všechny rady před závodem jsme nemohli v takovém davu slyšet, jedna z nich byla, že na trati nejsou kromě šipek žádné kontroly, nebo lidé, kteří by nás měli navigovat. 

bylo nás 6
Po tichém startu se rozkutálí dav běžců z mírného kopce, postupně nabíráme rychlost a závodí se od prvních metrů. Na prvním kilometru se už tvoří malé skupiny, jen náš Jarda je solitér, kopce, vítr, nic mu není překážkou. Dotáhnout se na něj v prvních kilometrech je vždy boj, jenže je to opět ten kanárkový dres, který vás dráždí a chcete se před něj dostat. Ještě že Rosťa má v oblibě zelenou barvu, jinak by nás uštval. Na cca. 2.km jsme už vykroužili půlkruh, jenž nás zavedl do lesa, který jsme do teď obíhali po místní silnici. Pěšinka je v lese široká a bez překážek, mírně se vlnící, aby nikoho nenechala spát v monotónním tempu. Zde již postávají fanoušci a fotografové, blížíme se k místu, kde jsme startovali. Pro tentokrát se však vydáváme opačným směrem a to do táhlého kopce, v kterém nás "popohání" protivítr. Ale co to! Dostává se přede mne opět žlutý dres, tentokrát je jeho nositelem Lukáš, zkouším se ho chytit, jenže v tom kopci je to dost náročné, a tak se po chvíli stáhnu a držím snesitelné tempo. 

a za chvíli hurá do bludiště
Každý kopec jednou skončí, v tuto chvíli mám za sebou už velkou skupinu, kteří mě chtějí rozdupat a hlavně předběhnout. Radim se objeví vedle mě, který by rád dopředu, jenže z kopce se mi běží lehce a ani levá nebo pravá strana cesty není ideální. Malé zatáčky si s námi hrají, jsem hlavním tahounem celé skupiny cca. 6 běžců a už mě to vysiluje, a tak se trhám a utíkám za Lukášem, který taky není sám. Přetahování se o pozice pokračuje jen chvíli, najednou se vrháme vpravo po stezce kolem zahrad, která se následně zúží na vyšlapaný chodník mezi plotem a keři. Něco mi tu nesedí, jenže čas na uvažování není, to už běžíme v lese, Roman Slowioczek zaútočí a bere nás zleva, zprava, snažím se ho držet, jenže teď už pobíháme lesem jako zmatené srny, co pojedly mladou řepku. Žádná stezka, jen poskakujeme mezi ostružinami a popadanými stromy. Jakmile se ocitáme opět na lesní rovince, jsem hned veselejší, do cíle už přece zbývá cca. 1km. Skupina se trhá, předbíháme se, než se mezi námi ocitnou běžci, kteří vedli závod od startu. A tady je nám všem jasné, že je po závodění. Všichni se dobelháme do cíle, ale radost je pryč. Po celou dobu závodu byla trasa výborně značená, pouze v inkriminovaném místě prý stála paní, která nás gestem naváděla mimo trasu. Já si nikoho nevšiml, držel jsem se těch přede mnou, údajně nás tam stáhl mladý klučina, který byl na čele a my jako slepí, běželi za ním. 

v cíli s Michalem? To by bylo něco

Rychlý závod to mohl být a také byl. Rosťa, Lila a Eva šli zaslouženě na bednu, Lída Šokalová s Jardou brali aspoň cenné body a my tři opičáci - Radim, Lukáš, Rob si na příště vytiskneme mapu! Moc pěkný závod, který měl rychlé pasáže a dalo se zde dobře udržovat v solidním tempu, zkusíme to příště třeba v Jablunkově. 

rychlé holky!
Oficiální výsledky zatím nejsou k dispozici ( nedivím se pořadatelům a za zmatky se omlouvám(e) )
Fotogalerie od dědka z Havířova zde a pak ještě zde atletika FM. 

A zde je výsledek našeho bloudění

Testování Merrell novinek v rámci přípravy na Valašský Hrb

0
Pokud hledáte boty do terénu, máme pár tipů od účastníků Merrell výzvy. ALL OUT CHARGE Jestli se poohlížíte po stabilní botě do terénu, která vás nenechá...

Naučte se uvařit rýži, aby měla méně kalorií

Připravit rýži, aby měla o 50% kalorií méně? Jde to!!!! Nedávno vědci na Srí Lance objevili způsob, jak uvařit rýži, aby byla méně kalorická.  U...

Běh Hrádkem 2015

0
Další závodní test běžecké formy. A další rest z minulosti. Už loni jsem se chystal si zaběhnou s kamarády z TT KPM. Letos to vyšlo. 


Číst dál »»»

Běh městem Jarmily Kratochvílové 2015

0
Další test zimní běžecké přípravy jsem si naplánoval do Golčova Jeníkova. Příjemně zvlněná trasa na okraji Vysočiny. Letos počtvrté, takže na trase nečekám žádné překvapení. Jediným otazníkem je, jako obvykle, počasí.


Číst dál »»»

Pardubky – barvičky – půlmaraton

0

To zas byly v týdnu stresy, mohou za ně naše dresy


Rok se s rokem sešel a opět přišel čas Pardubického vinařského půlmaratonu. Letos jsme se na jeho startu sešli 4 Kurdeostravaci : Nikša koloběžka, Django, Robert a já.


Ačkoliv jsem se na půlmaraton těšila, představoval pro mě svým způsobem i stresovou situaci JJJ  Já vím, že jsem možná  povrchní, komerční, kdoví, co ještě. Ale proboha – pokud jsem Pardubický vinařský půlmaraton chtěla běžet v oddílovém dresíku, NEMOHLA jsem si k němu nazout své růžovočernobílé běžecké adidasky. No nemohla...Za prvé NELADÍ BARVOU a za druhé se v nich sice dobře běhají objemy, ale na závody mi nesedí, bolí mě z nich holeně a tak...


Poněkud netradiční začátek „závodního reportu“....


Tudíž jsem se rozhodla, že ty nové lodičky do práce ještě tento měsíc nepotřebuju a zainvestovala jsem do nových běžeckých bot. Intenzivně jsem studovala na internetu a v časopise RUN různé botky na asfalt, četla hodnocení, porovnávala ceny a vyhodnocovala barvy. A až v pátek, den před závodem jsem si pořídila modrooranžovozelené botky značky New Balance. Padly mi jako ulité a poté, co jsem si v nich v obchodě odběhala běžeckou abecedu a několik rovinek (pan prodavač mi zatím hlídal věci a nechápal)  stala jsem se jejich šťastnou majitelkou a začala se na Pardubky konečně MOOOOC těšit.


Vlastně byl zde ještě jeden stres – z předpovědi počasí. Hlásila oblačnost, teplotu kolem 10C, vítr. Do toho mi večer přišel email od Nikšy, ve kterém mi sdělovala, že už tedy s Djangem  jsou v Pardubicích a že je tam HROZNÁ ZIMA.


Start závodu byl v sobotu ve 13:00 hodin, ale ještě předtím si odjela koloběžkový půlmaraton Nikša. Zvládla to za 1:14:23 a v samotném závěru dokonce předjela nějaké soupeřky. V cíli jsem jí tak nějak záviděla, že už má vše za sebou a obdivovala její medaili.


 
Před startem jsme se ještě všichni vyfotili a pak vystřelili. No vystřelili – mě trvalo cca 1 minutu, než jsem se dostala na startovní čáru. Tak hodně účastníků už v Pardubicích běželo.


Django se mi ztratil záhy z dohledu a Robert se se mnou držel cca do 5.- tého kilometru. Běželo se mi moc dobře. Měla jsem pocit, že bych možná mohla běžet i rychleji, na druhou stranu jsem nechtěla začátek přepálit. Sem tam jsem se podívala na hodinky. Chvíli jsem běžela průměrnou rychlostí 5:20 min na kilometr, chvíli jsem to drtila za 5:00 a občas jsem zjistila, že jsem ještě rychlejší. Poslechla jsem totiž rad Jarynka, Bobiká a zkoušela natáhnout krok a nezaklánět se, alébrž se do toho běhu jakoby položit. Překvapilo mě, jak se mi najednou při stejné námaze běží lépe a rychleji....A začala jsem předbíhat.


Předběhnu takovou skupinku sympatických třicátníků a zaslechnu:„Jéééééééé, to je pěkná prdelka. Ony se ty těm holkám, co běhají, dělají hezké postavy“. No řeknu vám, to byl ale doping!!! Vždyť mi to řekli ( a naprosto objektivně) cizí chlapi, kteří po mě vůbec nic nechtěli, jen vyjadřovali svůj dospělý a ryze pravdivý názor JJJ........Necítím žádnou únavu, běží se mi lehce a mám za sebou první kolo, trvalo mi nějakých 53 minut. Jsem na náměstí a vidím Nikšu, kterak se na mě směje a fandí. Bezvadně mě povzbudila do druhé rundy.


Od 11.- tého kilometru si sem tam potáhnu karbošneku. Jsem sice odpůrcem tady těchto chemických umělých nechutných gelů, ale možná fungujou, nechci nic podcenit. Běžím, běžím a přichází doping č. 2 – jsem na mostě přes Labe, cca na 17.- tém kilometru a  v protisměru míjí Django a po chvíli Robert. Ty voe, kluci nemají zas tak velký náskok. Páni, běžím asi dobře. Co běžím, já to KURDE RUBU, BO JSEM BAREVNĚ SLADĚNÁ a neskutečně pozitivní. Na všechny se směju, dokonce potkávám kolegu z Hradce, ten ale neběží, ten pouze fandí.


No jenomže právě na tom cca 17-tém kilometru mi lehce vytuhly nohy. Ozvala se únava z Horské výzvy Jeseníky. A já byla postavena před volbu – buď to drtit na krev, v cíli se třebas i pozvracet, ale dát to pod 1:50. Anebo se snažit držet jakžtakž slušné tempo, nicméně se nezničit a šetřit se na pražský maraton. Zvítězila druhá varianta. To ale neznamená, že jsem se flákala. Prostě jsem šla i zbytek závodu na pohodu a s úsměvem na rtech. Protože dnes jsem si ten běh skutečně užívala....


V cíli mě už čeká Robert, Nikša i Django. Všeci máme radost, všeci máme medailu, údajně s numismatickou hodnotou. Robert doběhl za 1:46:40, Django za 1:44:17. Jsou ti kluci lepší, ale mají delší nohy a tím pádem i delší krok JJJ

 

Konečně si mohu dát vytoužené PIVO. Pivo, čaj, ovoce, koláče a gnocchi. Peru to do sebe, bo kde výdej, musí být i příjem. A v Pardubkách se dá vždycky dobře „požrat“ J. Potkávám i kamarádku Janu z Hradce, ta zaběhla osobák, taky je barevně hezky vyladěná, tak děláme fotku. Chváli mi oddílový dresík, zejména se jí líbí modrá barva elasťáků. Nejdřív si myslím, že je to ironie, ale ona to myslí vážně!!!



Parádní den prostě a to je přitom pořád celkem zima, nějakých plus osm a vítr....


Já bych to teda asi neměla říkat – ty asfalťácké závody se mi přece jenom běhají lépe. Hory jsou fajn, ale nějak se mi při po těch terénnních nerovnostech a ve sněhu smýkají kotníky, smýkají kolena. Jsem z nich více vyřízená! Což ale neznamená, že bych na Beskydy a Lysou horu zanevřela, to snad ani nejde. Navíc je zde riziko, že by mě Koudy zase převelel zpět k  Seitlovcům ..To by byla škoda, bo se mi s vámi a za vás milí Pajtášci běhá moc dobře. J


Nakonec mi to nedalo a udělala jsem si statistiku – kdy a za kolik. Rok 2011 čas 1:53:10, 2012 čas 1:52.52, 2013 čas 1:52:01, 2014 čas 2:09:45, 2015 dosud nejlepší pardubický čas – 1:51:14. Jak říkám, fakt to byl sobotní krásný den. SPORTU ZDAR J

Jednou to muselo přijít

0
Už před rokem, kdy jsem na webu nalezl odkaz na Čavisovskou 100vku, jsem chtěl jít. Strach z tak velké vzdálenosti, a mého mladivstvého věku :-D, mi nedovolil se účastnit. Letos, jsem se přihlásil. Poslal odkaz "kroužku", a mile překvapen, dva se chytli. Jana a Honza. Že Č100 bude týden po Horské výzvě, to nebude problém. To že Jana zaskakovala na HV a jde, motivuje ještě víc. A Jirka zrušil Lazovou 100vku a přidává se k nám, je potěšením. Užijeme si to!

A taky že jo. :-(


Start byl domluvený na 22 hodin. Bo jsme běžci, ne! Chodci šli v 19. Ty doběhneme chvíli po půlnoci :-O. Jirka se stává mým guru, když to tak pěkně propočítal. První jídlo nestihneme, tak ho dostáváme hned na startu. Někteří i s tričkem. Pojíme. Další běžec, ani nepozdraví, a že má v sobotu ještě nějaké povinnosti, vybíhá. To je něco po půl. I dvě děvčata vyšly před námi. Bouchlo 21.50 a my startujeme. Začátek trasy je nám pěkně a srozumitelně vysvětlený, a já jako skorodomácí cestu znám. Jirka ne :-D. Honza v závěsu běží a stíhá (zatím všichni veselí a vtipní). První kopec, jdeme. Kontrola. 



Číslo rozcestníku. Má to být čtyřmístné. Ale nic. Píšem cosi z pravého dolního rohu. A dobře. Jdeme dál. Druhá kontrola. Rybníky. Cyklostezka. Bítov. Utekli jsme Honzovi. Kaplička pod Bítovem. Opíšeme číslo. Fotka.




S Jirkou odlehčujeme aktuální váhu močáku a dobíhá nás světýlko. Že by ty dvě holky? Ne ne. Honza a dozvídáme se, že jsme Bítov obíhali zbytečně a ten kilák máme k dobru. Čekáme na Janu. Už by mohla jít! Kaká? A ouva, ona už asi běžela. Utíkáme  Honzovi. Běžíme, je místy bahýnko a žádné čerstvé stopy. Běžíme špatně? Nebo ostatní běží špatně? Jana musí valit, aby nám utekla . 
Cesta ubíhá, s Jirkou mluvíme o blbostech, že kdybychom mlčeli bylo by lépe. Občas- "hele, čelovka před námi. Ale nic." Nebo- "kam teď. Po hlavní do prava. Na žlutou. A do prava po žluté. To je ale doleva! Běž z druhé strany stromu. Teď je to do prava!!!" Nebo: "Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10min/km. Spomalíme! 5:40. Za chvíli: Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10. Spomalíme!"
Občerstvení už se otvíralo a my byli ještě kus. Za jak dlouho, Jirko?
Už jen chvíli. Jen Hrádek a pak nahoru. Za 40minut jsme tam. Realita - hodinaatřištvrtě. Polívka, čaj, čokoláda a poznáváme Ředitele pochodu. Lukáše. Ten se shání po dvou holkách a nás čtyřech. Holky nemají signál. Já volám Janě a ta je asi do hodinky tady. Byla tam zima. Tak jsme šli dál. S kopce z Jelení po trase Silesii v bahýnku dobíháme tři chodce. Paráda, je asi tři hoďky později od plánu. Dole se máme dostat ze značení silesie na červenou. Už kolem řeky cítím tlak v koleni. V levém. To nééé. Proč? Co se děje? Běžím, jdu, běžím, jdu. Bolí, nebolí, bolí, nebolí. Že by zima? Že by to kolo ve středu? Bolí. Nebolí. Bolí. Nebolí. Tuto skutečnost oznamuji Jirkovi. Není vůbec nadšený, že bude muset využít své tajné (ne)schopnosti mapovat. To že s ním nepoběžím nemá s hrůzou v očích nic společného. Jsme asi na 50km. Zapíná hodinky, dává nové baterky do čelovky a mizí. A mě to s..e! No co. Zdraví je jen jedno. Jdu. 
Jen co odběhne, po svahu zespoda lezou čelovky. Áaaaaa ředitel s kolegy. Menší zkrácení. On může, že, velí tomu. Přidám se k nim. Nakonec Lukáš se přidá ke mně. Jdeme dva. Kecáme, on ještě k tomu sleduje, co se na trati děje. Jsem u zdroje . 



Dvě holky ze startu nejsou před námi, ale kufr a došly do "někde mimo". Zabalily a taxíkem domů. Za chvíli, že Honza je už na Kajlovci, sešel kufrem a vracet se nebude. A nebude ani kilo, psal v SMS. Dojdem další chodce. Dva chlopky a Martu. Prý jde 8 stovku, letos :-O. Jde pěkně, svižně. Prý ji to ale dneska nejde.




 Na Hradci u zámku se se všemi loučím, na kafe nikam nejdu, už bych nevstal. Dolů z kopce zjišťuji stav "kroužkařů" krom Jirky, ten říkal, že telefón nebude brát. Honza je kus předemnou a Jana kousek za mnou. "Tak já půjdu pomalu ať mě dojdeš". Jdu a jdu a nikdo za mnou. Kousek kulhám kousek ne. Kouknu na stromy, na značení zelené a nikde nic. Doprd..e, mobil, turistické trasy a jsem asi kilák špatně. Jakási cestička, jdu po ní. A Jakubčovice jsou moje. U rozcestníku vidím Janu opisující čísla, pŕi míjení potvrzuji konec a na otázku, jestli přepálený start, tak doteť si myslím, že ne! Opisuji svou poslední kontrolu a do papíru píšu 71,5km. :-(
Jednou, a doufám že naposled, to muselo přijít. 

Konec!!!!  :-(

Přijde Marta s klukama. Už taky pochopili, že končím a prý jak se dostanu do Čavisova. Tož, už jsem volal manželce, ať zajde vzbudit švagra a půjčí mu auto ať přijede pro me do Jakubčovic. Tak mu vyrážím naproti. Směr Hlubočec a Pustá Polom. Tak jdu a koukám proti větru na auta jedoucí ke mně. Nic. Auu. Auu. Nic. Auu. 3,6km, zmrzlý a bolavý, zvoní telefón. Slyším: "Hoj. Už jsem tady. Je tu velký komín. Ne není tady hospoda na prodej. Ne není tady obchod. Jsem v Jakubčovicích. Odbočka na Pustou Polom??? V Jakubčovicích nad Odrou. Ouu. Mám jen 8% baterky. Ozvu se Ti!?!"   Příjemné. Volám manželce. " Miláčku, nenadávám Ti, nevyčítám Ti, jen se potřebuji vyvztekat. Tvuj bratříček je asi třicet kilometrů odemě, každý třetí krok mě bolí a ještě k tomu tady stršně fouká ledový vítr a já jsem strašně zmrzlý. Ty petrklíče, co jsem Ti natrhal, jsem vyhodil a kašlu na ně!!!!! Ahoj."
A už se šlo lépe. Pošlu švagrovi SMS, ať počká v Pusté Polomi u kostela. OK. napsal. Jdu a jdu a už vidím Pustou Polom. Vyhrál jsem. Autem do Čavisova. Vzít si tašku a okoupat se z toho neúspěchu. Vy jste došel? Ne? Aha. Pěkné, já bych ani těch 77,5km neušel 

Píše Honza : za patnáct jsem v cíli.
Tak mu napíšu, ať pak napíše, že bude aplaus. Jedu domů, počkat až napíše někdo že je v cíli. Usnu. pak Honza píše, že už jede domů. Už jsem tam. Pokecáme a čekáme na Jirku. Ten si to trochu prodlužuje se svýma mapovýma schopnostma až do Pusté Polomi, asi se nějak dozvěděl, že jsem tam taky byl. "Ještě 4 kiláky a jsem v cíli". S doběhem aplaus. 




Honza jede. Já jsem taky dost nasra.ý, unavený, loučím se s Jirkou a jedu domů. Někdy odpoledne mi pijde SMS od Jany, že už jede domů. Kdyby napsala, že je v cíli, asi bych dostal odvahu jít ji pogratulovat. Má můj obdiv. Taky, snad jednou, budu mít jako ona v těle, někde u srdce asi, zabudovaný nukleární reaktor. 

A poučení? Jednoduché. Ušel jsem B7(97km), Pražskou 100vku(141km), Valachiarun(102km), ale Čavisovskou 100vku ne, protože jsem jí podcenil. Nezáleží kde se jde, ale jak jí člověk vnímá. Od teď vím, že 100km je strašná fuška ať je kdekoli. Koleno už nebolí, bolí jen to vevnitř. Kdybych byl o sto kilometrů dál, nepodlehl bych tak lehkému rozhodnutí skončit!!!!!

Matterhorn Ultracks 2015

0
Jeden z nejkrásnějších extrémních běžeckých závodů startuje letos v srpnu. Právě nyní máte šanci vyhrát startovné, dopravu i ubytování. 22. srpna 2015 proběhne...