Domů 2015
Roční archiv: 2015
50 kilometrů peklem
Služební cesta mi opět dala příležitost vyzkoušet něco zajímavého, a tak jsem se na tuto neděli 20. září přihlásil na závod Coastal 50K. V okolí San Franciska působí několik běžeckých klubů, a tento závod pořádal jeden z nich. Když jsem se na závod registroval, tak mi hrálo do karet, že zatím vždycky měli v září v termínu konání závodu severně od SF mlhu, zimu, před dvěma lety dokonce pršelo. Očekával jsem tedy spíše větrnější a chladnější počasí. Krutě jsem se zmýlil.
 |
| Stinson beach - start |
Coastal 50K měl start severně od SF, na pláži Stinson Beach a cíl jižně, na Rodeo Beach. Protože trasa vedla z bodu A do bodu B, bylo nutné brzy ráno přijet do cíle, ze kterého nás pak na start zavezly žluté školní autobusy. Už v 6 hodin ráno bylo velmi příjemné počasí, teplota je pocitově kolem 20°C. Znalci místních poměrů jsou zaskočeni, předpověď na den počítala s třicítkami. Kdo mohl, radši přibral vodu navíc. Klikatá cesta proběhla v pořádku, vyzvednout startovní číslo a za chvilku už hlavní organizátor svolává běžce na start. Je nás odhadem kolem osmdesátky, někteří ale běží kratší, maratonskou trať. Přesně v 8 hodin je odstartováno.
Hned v úvodu nás čeká výživné pětikilometrové stoupání s převýšením okolo 600 metrů. Stoupáme krásným single trackem v korytě potoka. Často jdeme po schodech, v jednom místě dokoce po žebříku. Míjíme velké kameny i popadané velikány, trasa se po dosažení vrcholu stoupání stáčí dolů k Muir Woods a za chvilku již poznávám sekvoje. Běží se mi celkem dobře, ale protože cítím, že se zvyšuje teplota, tak raději zpomaluji.
Občerstvení pod mostem je super, dokonce tady fouká mírný větřík od vody. Ale teď už zase zpátky nahoru na kopec a ještě výše než předtím. Čeká mě poslední pořádné stoupání. Na jeho vrcholu dobíhám (ano, dokonce jsem zase trochu běžel) skupinku 3 lidí a dáváme se do řeči. Američanka, Mexičan, Francouz a já. Jdeme a popobíháme. Docela to utíká. Vzájemně na sebe trochu čekáme, ale 2 km před cílem se to trhá. Rozbíhám finiš, aby to bylo se ctí a o slovo se přihlásí brutální vlk, kterého jsem si předtím nevšiml. Zatínám zuby. Ještě pár stovek metrů kličkování mezi auty u pláže a jsem v cíli. Nic moc čas, ale všichni tady mají respekt z každého, kdo dokončil. Čas 7:57 mi zajišťuje 30. flek celkově, 11. ve věkové kategorii. Vítěz to dal za 4:14. Borec.
Osvěžuju se a debatujeme s doběhnuvšími. Všichni říkají, že letos to byl extrém. Teď už jen zchladit nohy v Pacifiku. Jakmile sundám pravou botu, dostávám šílenou křeč do lýtka. Asi se mu to moc nelíbilo. Já mám dost smíšené pocity. Jsem moc rád, že jsem dokončil a viděl mnoho opravdu krásného. Trasa má docela brutální parametry, prvních 10 kilometrů je hlavně do kopce a s nádhernými stromy, druhou půlku bych přirovnal ke Slezskému maratonu – ale bez stromů. Jsem rád, že jsem to zvládl. Na druhou stranu mě mrzí, že jsem neměl energii a hlavně, že mě tak moc dostalo to horko. Ale určitě převládá spokojenost. Kdo z vás to má? :) 
6/8T příprava na Maraton v Košicích
Hned ze startu upozorním, že dnes to bude bez vzlyků a nářků, plnotučný tréninkový týden tak jak to mám rád! V pondělí si dám 15km @ 4:25/km a běží se lehce, ale až po řádném rozklusu, sobotní štreka z předchozího víkendu mi docela odrovnala lýtka, že ani nedělní regenerace neměla dostatečný účinek. Další prověrkou jsou středeční úseky 400-800-1200-1600-2000, které jsem běžel už s čelovkou. Byl jsem předtím pomáhat tchánovi s pšenicí, kdy jsme dovezli cca. 60x50kg pytlů, s kterými jsem si užil až až, když jsem je házel pět na sebe. Byl jsem nadšený, protože jsem to bral i jako silový trénink pro horní část těla, ještě v pátek jsem to cítil.
A je tu sobota, podle plánu bych to měl běžet s důrazem na udržení tempa posledních cca. 30min, volím jednoduchou, příjemnou trasu do Ostravice a zpátky. Na vzdálenosti 1/2M zkouším do sebe dostat gel, jenže otevřít ho je nadlidský úkol.. Takhle by to v závodě nešlo! Když já tyhle srajdy moc nepoužívám, právě proto jsem si říkal, že by bylo fajn si to odzkoušet. Nakonec se do něj dostanu pomocí zubů a obsah do sebe vcucnu. Bylo to v pohodě, značka SIS (science in sport) , příchuť cola s obsahem kofeinu. Zvolil jsem ho ( koupil jsem více variant ) hlavně z důvodu ranního vyběhnutí (cca. v 5:30) a noc byla krutá. Sousedům plakalo dítě nonstop a šlo to slyšet i k nám. Gel opravdu po chvíli nabudí a mě zbývá tak akorát 10km. Propracuji se na mezičasy kolem 4:30/km a jde to velmi dobře. Tep je v pohodě, kéž by to takhle šlo i v den D. Odpoledne koupačka s rodinkou na bazénu, kde se dobrovolně vrhnu pod silné vodotrysky a nechám si masírovat nohy :-) . Týden zakončím blouděním po okolí v lážo plážo tempu a cítím se skvěle.
 |
| inovejty se nebojí ničeho.. :-) |
Botky - "maratonky" už mám doma, koupil jsem Inov-8 F-Lite 195, v lokálním obchodě Jump sport je teď mají za necelé 2000,- , takže nebylo co řešit. Sedly mi hned při prvním odzkoušení, tak jsem byl nadšený. Ve středu je možná zajedu na hodinovce, kdy mám předepsáno 15km @ 4:25/km.
AKCE KOPCE – bonus, aneb AKCE Z KOPCE
Biokovo, bude mít mamka v nejbližší době jistě o zábavu postaráno! Nezdálo se mi, že by se bulvy na mne upřené zmenšily, ale ta krása na vrcholu! Támhle vidím kamzíka, tady zase leží mrtvola jezevce – doufám, že nedopadnu před koncem seběhu stejně. Starý jezevec už jsem a člověk nikdy neví. Pár doušků vody a frčím dál. Prostě pohodlný výběh se servisem pětihvězdičkového hotelu. Výběh v číslech.
Ono to tam někde je
Před večerní desítkou jsem měl za sebou čtyři běhy a v nich celkem něco přes třicet kilometrů, odklusaných šnečím tempem. Stačily dva měsíce nicnedělání, aby se z běhu pro radost stala dřina. Jako kdybych začínal úplně od n...
Beskydská 7 – Konec dobrý, všechno dobré
4.9.2015, Třinec
"Ahoj, jsem ten odpadlík z 63. km, pamatuješ? Píšu, protože mi odpadl parťák na B7 a hledám někoho, kdo by byl ochotný a v nejlepším případě i schopný udržet tempo a zvládnout závod v trochu lepším čase." napsal mi Mirek pár týdnů po Týnišťských Šlápotech, které jsme běželi částečně spolu.
Přestože je Míra o 20 let mladší teprve sedmnáctiletý klučík, byl schopný se mnou na Šlápotech držet krok (nebo spíš já s ním) a celou první polovinu s parametry 62 km a +3000 m převýšení dát společně za 9:34 v druhém nejrychlejším čase za Honzou Suchomelem. Druhou polovinu už neběžel, ale i tak na mě dost zapůsobil.V podstatě mi i pomohl ke konečnému vítězství, protože mě v první polovině pěkně rozeběhl. Takže když jsem si v kalendáři ověřil, že na B7 můžu, nebylo co řešit.
"Jdu do toho s tebou! Věřím, že se nám nějaký slušný čas podaří." odpovídám.
Sice závody dvojic už nijak nevyhledávám, ale co, když nic, tak to určitě bude lepší trénink něž dokola vybíhat na Říp. Navíc B7 už jsem jednou v roce 2012 běžel a bohužel kvůli parťákovi čas nic moc 18:47. Takže určitě velká šance na zlepšení. Pokud to půjde Mirkovi tak jako na Šlápotech, máme šanci na parádní čas. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že toho v 17ti ještě za sebou moc nemá a bude to jeho první stovka, stát se může cokoliv.
Zbytek srpna utekl jak voda. 4. září je tady a my spolu stojíme na startu B7 v Třinci. 95 km s +5 440 metry převýšení před námi. Úplně jsem už zapomněl, jaká je to masovka. Na náměstí se tu mačká přes 3 000 závodníků. Snažím se nás procpat někam dopředu na nějakou dobrou startovní pozici, ale už to moc nejde. Všude je plno.
"Vím, že bych to neměl být já, kdo nám dává rady, ale neměli bychom přepálit začátek." prohodí Míra v rámci čekání na start.
"Jj, to je jasný, půjdeme rozumně." odpovídám. "Jen teď ze začátku se musíme dostat trochu víc dopředu nebo se v nástupu na Javorový zašpuntujem."
"Start" a je odstartováno.
"Ahoj, jsem ten odpadlík z 63. km, pamatuješ? Píšu, protože mi odpadl parťák na B7 a hledám někoho, kdo by byl ochotný a v nejlepším případě i schopný udržet tempo a zvládnout závod v trochu lepším čase." napsal mi Mirek pár týdnů po Týnišťských Šlápotech, které jsme běželi částečně spolu.
Přestože je Míra o 20 let mladší teprve sedmnáctiletý klučík, byl schopný se mnou na Šlápotech držet krok (nebo spíš já s ním) a celou první polovinu s parametry 62 km a +3000 m převýšení dát společně za 9:34 v druhém nejrychlejším čase za Honzou Suchomelem. Druhou polovinu už neběžel, ale i tak na mě dost zapůsobil.V podstatě mi i pomohl ke konečnému vítězství, protože mě v první polovině pěkně rozeběhl. Takže když jsem si v kalendáři ověřil, že na B7 můžu, nebylo co řešit.
"Jdu do toho s tebou! Věřím, že se nám nějaký slušný čas podaří." odpovídám.
Sice závody dvojic už nijak nevyhledávám, ale co, když nic, tak to určitě bude lepší trénink něž dokola vybíhat na Říp. Navíc B7 už jsem jednou v roce 2012 běžel a bohužel kvůli parťákovi čas nic moc 18:47. Takže určitě velká šance na zlepšení. Pokud to půjde Mirkovi tak jako na Šlápotech, máme šanci na parádní čas. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že toho v 17ti ještě za sebou moc nemá a bude to jeho první stovka, stát se může cokoliv.
Zbytek srpna utekl jak voda. 4. září je tady a my spolu stojíme na startu B7 v Třinci. 95 km s +5 440 metry převýšení před námi. Úplně jsem už zapomněl, jaká je to masovka. Na náměstí se tu mačká přes 3 000 závodníků. Snažím se nás procpat někam dopředu na nějakou dobrou startovní pozici, ale už to moc nejde. Všude je plno.
 |
 |
"Jj, to je jasný, půjdeme rozumně." odpovídám. "Jen teď ze začátku se musíme dostat trochu víc dopředu nebo se v nástupu na Javorový zašpuntujem."
"Start" a je odstartováno.
Prodíráme se masou lidí vpřed, až teprve kousek před nástupem na sjezdovku na Javorový se to uvolňuje. Letíme nahoru, pomáháme si hůlkami. Jde to skvěle a úplně lehce. Forma jak bič. Míra kousíček za mnou. Je to dobrý. Na vrcholu Malého Javorového balím hůlky a rozebíhám se dál.
"Teď tlačíš na pilu nebo běžíš normálně?" ptá se Míra za mnou.
"No, normálně. Co ty?"
"Na mě to trochu přepalujeme."
"Aha, ok, tak radši zpomalíme."
To už je tu ale klesání z Javorového dolů do Řeky. Sbíháme docela slušně rychle dolů. Přes druhý vrchol Ropice, kde Míra trošku nestíhá se dostáváme na první občerstvovačku v Morávce. Futrujeme melouny, doplníme vodu a už mrkám na Mirka, že jdeme dál. Vypadá, že se mu ještě ale moc nechce.
Nastupujeme do stoupání na Travný. Otáčím se. Míra zase nějak nestíhá a očividně se trápí.
"Půjdu svým tempem, nechvátej a jdi podle sebe, počkám na tebe někde výš." říkám mu.
V půli stoupání si musím odskočit. Mezitím mě míjí grupa asi 15 lidí. Na odbočce tras Sport a Hobby pak čekám na Míru. Dlouho nejde. Asi byl v tý skupině, co mě předhonila. Kopnu do vrtule a vydám se je stíhat. Postupně je všechny ve stoupání na Travný dojdu a předhoním, ale Míra nikde. Dojdu až k vrcholovému čipu a ani tam není. Sakra musí být tedy někde hodně dole za mnou. Nakonec na něj čekám nahoře kolem 20 minut. S holkami z kontroly závodíme v tom, komu je větší zima. Prý jim, hlavně z toho když mě vidí, jak se tu klepu jen v kraťasech a tričku.
Míra přichází, je vidět, že dnes bohužel asi nemá den. Nicméně jsme kompletní, takže vzhůru dolů. Běžíme docela svižně. Najednou si ale Míra ustele do šutrů. Nic mu není, ale od té doby brzdí už i z kopce. Na občerstvovačce v Krásné musím zase čekat, než mě dotáhne. Rozdíl na kontrolním čipu může být u týmu maximálně jedna minuta, takže čekám a čekám. Mezitím dorážejí klahotkové Šoubovic ségry a dnes nezávodící výjimečně pouze fotící Přema Kocyan. Aspoň si mám s kým pokecat. Za pár minut je tu i Mirek.
Na Lysé jsme ještě za tmy před pátou ranní. To mě na tu prozatímní bídu těší, protože před 3 lety jsme tu byli až za světla. No, není to tedy tak špatný, ale furt doufám, že se Míra ještě nějak nakopne a zatáhneme za to.
Seběh z Lysé si prostě užívám, ale kvůli rozestavenému chodníku asi naposled. Doufám, že na to pak hodí ještě asfalt a vedle vyšvihnou čtyřsedačkovou lanovku. Nicméně letím dolů, skáču přes šutry, předbíhám ostatní. Běžel bych dál, ale Míra je v zase nedohlednu, tak zastavuju a čekám. Když dorazí, má kolena od krve.
"Tý jo, cos dělal? Ty si hodil zase mrchu?" ptám se.
"Prosím tě, nic neříkej!" odpovídá mírně podrážděně a rosekanej běží opatrně dál.
Dole v Ostravici na nás čeká výborná polévka. Snažím se náš čas na občerstvovačce nějak zrychlit, ale Míra očividně potřebuje alespoň chvilku oraz. Ok, tak ale jen chvilku.
Jdeme dál. Ještě na konci Ostravice před nástupem na Smrk s Mirou dotáhneme mého starého známého Petra Kubištu, kterého jsem od Andorry neviděl. Jsem rád, že si spolu a jeho parťákem Petrem Skibou ve stoupání trochu pokecáme.
Výstup na Smrk je jako vždy výživný. Na celé trase vůbec nejvyšší. Kluci nám za chvíli zdrhnou, ale my s Mírou držíme také celkem svižné tempo, takže cajk.
Horší je to ale v následném klesání. Začalo pršet, což není žádný problém, ale Míra má potíže s klesáním. Už nemůže moc běžet v podstatě jen jde. Jít pomalu z kopce je pro mě snad ještě horší než jít jakkoliv do kopce. Pouštím to tedy dolů, pak někde vždycky zastavím, čekám na něj a tak stále dokola. Čekání je ale stále delší a delší. Chladnu a v dešti se do mě dává čím dál tím víc zima. Přestává mě to nějak bavit.
Nejvíc lituju, že jsem si taky nestáhl do mobilu vychytávku na B7: "videoklip proti trudomyslnosti". Ukázali nám ho včera kluci, co nás se ségrami Šoubovic vezli do Třince.
Hodně dobrý, to by mi určitě pomohlo :). Nicméně promoklý a zmrzlý dorážím i bez videa do Čeladné na 63. kilometru a zase čekám na Míru. Regulérně tady přemýšlím, jestli to má pro mě cenu, jít dál deštěm tímto tempem rovnajícím se skoro chůzi nebo to tady raději nezabalit. Ale kde že.
Na občersvovačce v Čeladné sedí Petrové (Kubišta a Skiba) a ládují se kyselem, tak se k nim přidám a láduju se taky. Mezitím dorazí Míra, odpípnem si spolu čip a doporučím mu ať si dá to kyselo taky.
"Je výborný, to tě nakopne!"
A fakt že jo. 60 kilometrů se tady trápí, pak si dá kyselo a je jak vyměněnej. Příště si ber Míro to kyselo s sebou do termosky!
Z Čeladné stoupáme spolu s Petry na Čertův mlýn a Míra dupe nahoru ve skvělém tempu úplně bez problému. Běžíme dolů, Míra běží taky. Drží se, stíhá, no prostě paráda.
Před Pustevnami přichází pro změnu moje chvilka, vždyť já jsem dneska ještě nechodil žádnou mrchu! Předbíháme v kamenité cestě v klesání velkou skupinu hobíků. Chci se napít, snad jen na piko-sekundu nesleduji cestu, když se mrknu po hadičce od camelu a je to tady...
"Brrrrrrrrrk"
Zakopávám o šutr a letím po hubě v té rychlosti přímo na tygra do kamení. Snažím se to ještě v předklonu doběhnout, ale nedá se to ustát. Tak tak se stihnu alespoň ještě odrazit pravou a nasměrovat celý pád víc vlevo k lesu mimo cestu, kde není tolik šutrů. Vše zakončuji ukázkovým parakotoulem přes ruku na záda a bok.
"Prásk" ozve se z batohu.
Aha, hned vím, co to je. To už znám z Istrie. Camel. Vstanu a po zádech mi stéká studená lepkavá Kofola. Spona camelu zase nevydržela a praskla. Ach jo.
"Jsi v pořádku? Není ti něco?" všichni okolo se s obavami ptají. Mě ale vůbec nic není. Naštěstí. Fakt vůbec nic, ani škrábanec.
"Ne, nic mi není. Díky. Jsem na to trénovaný a mám v tom roky praxe. Hlavně to nikdo prosím vás nezkoušejte!" uklidňuji okolí.
To bych to nebyl já, aby se mi nějaká ta mrcha nepovedla. Navíc dnes konečně ve dne a před užaslým velkým obecenstvem. Ach, jsem na sebe tak pyšný!
Pádíme dál. Míra to valí dolů jakoby nic, chvilkami dokonce přede mnou. Petrové se nás stále drží, takže všichni spolu dorazíme až do Ráztoky. Jenže Petrovi S. nějak protestuje žaludek, takže uděláme ještě krátký zastavení u stánku. Aby řeč nestála kopneme tam jedno pivko a razíme dál zase nahoru na Radhošť.
Ve stoupání to Mirek, stále asi ujiždějící na kyselu v žaludku, nějak rve a nakonec kluky necháváme za sebou a trháme se. Z Radhoště už nás čeká pouze klesání do Pindule, pak poslední osmý kopec Velký Javorník a seběh do Frenštátu.
"Teď se budu ještě v seběhu šetřit, ať mám sílu na to poslední klesání, to dáme už úplně naplno. Jo?" plánuje Míra
Super, už naprosto nepochybuje o tom, že to nakonec dá. To je dobře, protože hlava je vždycky ta největší překážka. Délka trasy ani kopce to nejsou.
Že by se Míra nějak dolu do Pindule šetřil mi teda nepřijde. Tempo parádní, předháníme spoustu lidí a za chvilku jsme dole.
Pindula je bez debat úplně nejlepší občerstvovačka na trase. Dokonce tu mají i točenou kofolu, chleba se škvarkama a co mě nejvíc dostalo i kysaný zelí! Po všech těch gelech a energo tyčkách ta pravá vzpruha na žaludek. Mňam.
Poslední kopec Veký Javorník. Na hoře jsme za chvilku. Označíme se u čipové kontroly a míříme dál. Mrknu na stopky na hodinkách. 16:21. Do cíle 7 km.
"Za jak dlouho jsme dole v cíli když poběžíme?" ptám se kontroly.
"Tak za tři čtvrtě hodiny byste mohli být dole."
"Ok, musíme to dát max za 39 minut, ať máme výsledný čas pod 17 hodin. Souhlas?" ptám se Mirka
"Ok, tak jdeme" a rozeběhl se dolů.
Co rozeběhl, on nasadil dolů takovou kládu, že než jsem se stačím po stoupání zase rozehřát a přepnout na seběh, nemůžu ho ani dohnat. Pak ho ale dotáhnu a běžíme spolu dolů snad ještě rychleji. Je to úžasný, tak těžký a technický seběh a my spolu letíme dolů, jak smyslů zbavení. Míjíme už i nějaké fanoušky na trase a všichni na nás nevěřícně zíraj, jak valíme dolů, a tleskaj. To je jízda!
Jsme dole před Frenštátem, pod 17 hodin do cíle to stíháme úplně v pohodě. Dokonce na vydýchání po seběhu máme čas přejít i na chvilku do chůze. Pak už to dotáhneme klusem až do cíle.
Jsme tu. Cíl! Poslední čipovku v cíli si označujeme v čase 16:52. To znamená dolů z Velkého Javorníku jsme to až sem do cíle dali za nějakých 31 minut! Až později při porovnání časů zjišťuji, že ten poslední seběh jsme měli i s krátkou chůzí skoro o 20 sekund rychlejší než vítězná dvojice Cypra se Svobodou. První dvě třetiny závodu se moc nepovedly, ale tahle poslední ta byla ukázková.
Máme to za sebou, paráda. Nakonec 45. místo z 393 týmů v kategorii Sport. Mám radost z toho, že se to Mírovi nakonec povedlo a že má svojí první trailovou stovku se skvělým časem. Dobře necelou stovku, 95 km s +5440m, ale v 17ti letech za 16:52? Pro mě před dvaceti lety něco naprosto, ale naprosto nepředstavitelného.
Díky orgům a dobrovolníkům, za pěknou akci. Petrům a Šoubovic ségrám za fajn společnost na trase a hlavně Mirkovi za to, že to nevzdal (prý to chtěl zabalit už na 20. km) a nakonec to s přehledem dal.
Odkazy
Nastupujeme do stoupání na Travný. Otáčím se. Míra zase nějak nestíhá a očividně se trápí.
"Půjdu svým tempem, nechvátej a jdi podle sebe, počkám na tebe někde výš." říkám mu.
V půli stoupání si musím odskočit. Mezitím mě míjí grupa asi 15 lidí. Na odbočce tras Sport a Hobby pak čekám na Míru. Dlouho nejde. Asi byl v tý skupině, co mě předhonila. Kopnu do vrtule a vydám se je stíhat. Postupně je všechny ve stoupání na Travný dojdu a předhoním, ale Míra nikde. Dojdu až k vrcholovému čipu a ani tam není. Sakra musí být tedy někde hodně dole za mnou. Nakonec na něj čekám nahoře kolem 20 minut. S holkami z kontroly závodíme v tom, komu je větší zima. Prý jim, hlavně z toho když mě vidí, jak se tu klepu jen v kraťasech a tričku.
Míra přichází, je vidět, že dnes bohužel asi nemá den. Nicméně jsme kompletní, takže vzhůru dolů. Běžíme docela svižně. Najednou si ale Míra ustele do šutrů. Nic mu není, ale od té doby brzdí už i z kopce. Na občerstvovačce v Krásné musím zase čekat, než mě dotáhne. Rozdíl na kontrolním čipu může být u týmu maximálně jedna minuta, takže čekám a čekám. Mezitím dorážejí klahotkové Šoubovic ségry a dnes nezávodící výjimečně pouze fotící Přema Kocyan. Aspoň si mám s kým pokecat. Za pár minut je tu i Mirek.
 |
| Autor: Přemysl Kocyan |
 |
| Autor: Přemysl Kocyan |
Seběh z Lysé si prostě užívám, ale kvůli rozestavenému chodníku asi naposled. Doufám, že na to pak hodí ještě asfalt a vedle vyšvihnou čtyřsedačkovou lanovku. Nicméně letím dolů, skáču přes šutry, předbíhám ostatní. Běžel bych dál, ale Míra je v zase nedohlednu, tak zastavuju a čekám. Když dorazí, má kolena od krve.
"Tý jo, cos dělal? Ty si hodil zase mrchu?" ptám se.
"Prosím tě, nic neříkej!" odpovídá mírně podrážděně a rosekanej běží opatrně dál.
Dole v Ostravici na nás čeká výborná polévka. Snažím se náš čas na občerstvovačce nějak zrychlit, ale Míra očividně potřebuje alespoň chvilku oraz. Ok, tak ale jen chvilku.
Jdeme dál. Ještě na konci Ostravice před nástupem na Smrk s Mirou dotáhneme mého starého známého Petra Kubištu, kterého jsem od Andorry neviděl. Jsem rád, že si spolu a jeho parťákem Petrem Skibou ve stoupání trochu pokecáme.
Výstup na Smrk je jako vždy výživný. Na celé trase vůbec nejvyšší. Kluci nám za chvíli zdrhnou, ale my s Mírou držíme také celkem svižné tempo, takže cajk.
Horší je to ale v následném klesání. Začalo pršet, což není žádný problém, ale Míra má potíže s klesáním. Už nemůže moc běžet v podstatě jen jde. Jít pomalu z kopce je pro mě snad ještě horší než jít jakkoliv do kopce. Pouštím to tedy dolů, pak někde vždycky zastavím, čekám na něj a tak stále dokola. Čekání je ale stále delší a delší. Chladnu a v dešti se do mě dává čím dál tím víc zima. Přestává mě to nějak bavit.
Nejvíc lituju, že jsem si taky nestáhl do mobilu vychytávku na B7: "videoklip proti trudomyslnosti". Ukázali nám ho včera kluci, co nás se ségrami Šoubovic vezli do Třince.
Povinná výbava na B7 - Videoklip proti trudomyslnosti
Hodně dobrý, to by mi určitě pomohlo :). Nicméně promoklý a zmrzlý dorážím i bez videa do Čeladné na 63. kilometru a zase čekám na Míru. Regulérně tady přemýšlím, jestli to má pro mě cenu, jít dál deštěm tímto tempem rovnajícím se skoro chůzi nebo to tady raději nezabalit. Ale kde že.
Na občersvovačce v Čeladné sedí Petrové (Kubišta a Skiba) a ládují se kyselem, tak se k nim přidám a láduju se taky. Mezitím dorazí Míra, odpípnem si spolu čip a doporučím mu ať si dá to kyselo taky.
"Je výborný, to tě nakopne!"
A fakt že jo. 60 kilometrů se tady trápí, pak si dá kyselo a je jak vyměněnej. Příště si ber Míro to kyselo s sebou do termosky!
Z Čeladné stoupáme spolu s Petry na Čertův mlýn a Míra dupe nahoru ve skvělém tempu úplně bez problému. Běžíme dolů, Míra běží taky. Drží se, stíhá, no prostě paráda.
Před Pustevnami přichází pro změnu moje chvilka, vždyť já jsem dneska ještě nechodil žádnou mrchu! Předbíháme v kamenité cestě v klesání velkou skupinu hobíků. Chci se napít, snad jen na piko-sekundu nesleduji cestu, když se mrknu po hadičce od camelu a je to tady...
"Brrrrrrrrrk"
Zakopávám o šutr a letím po hubě v té rychlosti přímo na tygra do kamení. Snažím se to ještě v předklonu doběhnout, ale nedá se to ustát. Tak tak se stihnu alespoň ještě odrazit pravou a nasměrovat celý pád víc vlevo k lesu mimo cestu, kde není tolik šutrů. Vše zakončuji ukázkovým parakotoulem přes ruku na záda a bok.
"Prásk" ozve se z batohu.
Aha, hned vím, co to je. To už znám z Istrie. Camel. Vstanu a po zádech mi stéká studená lepkavá Kofola. Spona camelu zase nevydržela a praskla. Ach jo.
"Jsi v pořádku? Není ti něco?" všichni okolo se s obavami ptají. Mě ale vůbec nic není. Naštěstí. Fakt vůbec nic, ani škrábanec.
"Ne, nic mi není. Díky. Jsem na to trénovaný a mám v tom roky praxe. Hlavně to nikdo prosím vás nezkoušejte!" uklidňuji okolí.
To bych to nebyl já, aby se mi nějaká ta mrcha nepovedla. Navíc dnes konečně ve dne a před užaslým velkým obecenstvem. Ach, jsem na sebe tak pyšný!
Pádíme dál. Míra to valí dolů jakoby nic, chvilkami dokonce přede mnou. Petrové se nás stále drží, takže všichni spolu dorazíme až do Ráztoky. Jenže Petrovi S. nějak protestuje žaludek, takže uděláme ještě krátký zastavení u stánku. Aby řeč nestála kopneme tam jedno pivko a razíme dál zase nahoru na Radhošť.
Ve stoupání to Mirek, stále asi ujiždějící na kyselu v žaludku, nějak rve a nakonec kluky necháváme za sebou a trháme se. Z Radhoště už nás čeká pouze klesání do Pindule, pak poslední osmý kopec Velký Javorník a seběh do Frenštátu.
"Teď se budu ještě v seběhu šetřit, ať mám sílu na to poslední klesání, to dáme už úplně naplno. Jo?" plánuje Míra
Super, už naprosto nepochybuje o tom, že to nakonec dá. To je dobře, protože hlava je vždycky ta největší překážka. Délka trasy ani kopce to nejsou.
Že by se Míra nějak dolu do Pindule šetřil mi teda nepřijde. Tempo parádní, předháníme spoustu lidí a za chvilku jsme dole.
Pindula je bez debat úplně nejlepší občerstvovačka na trase. Dokonce tu mají i točenou kofolu, chleba se škvarkama a co mě nejvíc dostalo i kysaný zelí! Po všech těch gelech a energo tyčkách ta pravá vzpruha na žaludek. Mňam.
Poslední kopec Veký Javorník. Na hoře jsme za chvilku. Označíme se u čipové kontroly a míříme dál. Mrknu na stopky na hodinkách. 16:21. Do cíle 7 km.
"Za jak dlouho jsme dole v cíli když poběžíme?" ptám se kontroly.
"Tak za tři čtvrtě hodiny byste mohli být dole."
"Ok, musíme to dát max za 39 minut, ať máme výsledný čas pod 17 hodin. Souhlas?" ptám se Mirka
"Ok, tak jdeme" a rozeběhl se dolů.
Co rozeběhl, on nasadil dolů takovou kládu, že než jsem se stačím po stoupání zase rozehřát a přepnout na seběh, nemůžu ho ani dohnat. Pak ho ale dotáhnu a běžíme spolu dolů snad ještě rychleji. Je to úžasný, tak těžký a technický seběh a my spolu letíme dolů, jak smyslů zbavení. Míjíme už i nějaké fanoušky na trase a všichni na nás nevěřícně zíraj, jak valíme dolů, a tleskaj. To je jízda!
Jsme dole před Frenštátem, pod 17 hodin do cíle to stíháme úplně v pohodě. Dokonce na vydýchání po seběhu máme čas přejít i na chvilku do chůze. Pak už to dotáhneme klusem až do cíle.
Jsme tu. Cíl! Poslední čipovku v cíli si označujeme v čase 16:52. To znamená dolů z Velkého Javorníku jsme to až sem do cíle dali za nějakých 31 minut! Až později při porovnání časů zjišťuji, že ten poslední seběh jsme měli i s krátkou chůzí skoro o 20 sekund rychlejší než vítězná dvojice Cypra se Svobodou. První dvě třetiny závodu se moc nepovedly, ale tahle poslední ta byla ukázková.
Máme to za sebou, paráda. Nakonec 45. místo z 393 týmů v kategorii Sport. Mám radost z toho, že se to Mírovi nakonec povedlo a že má svojí první trailovou stovku se skvělým časem. Dobře necelou stovku, 95 km s +5440m, ale v 17ti letech za 16:52? Pro mě před dvaceti lety něco naprosto, ale naprosto nepředstavitelného.
Díky orgům a dobrovolníkům, za pěknou akci. Petrům a Šoubovic ségrám za fajn společnost na trase a hlavně Mirkovi za to, že to nevzdal (prý to chtěl zabalit už na 20. km) a nakonec to s přehledem dal.
Odkazy
- Stránky závodu B7
- Oficiální výsledková listina B7 2015
- Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
- Všechny mé fotky ze závodu
Jak během dvou minut ovlivnit hladiny testosteronu a kortizolu v mozku
Naučte se jednoduchou techniku, která dokáže zvýšit vaši šanci na vítězství.
Možná se vám to už někdy stalo. Týdny a měsíce poctivě trénujete na důležitý...
Dolomitenmann 2015
Pascal Egli a Toni Palzer
Are You Top 4 Running? Running Shoes Shopping Guide
While I missed the grand opening of newest running store in Prague - Top 4 Running, I certainly couldn't pass on visiting the store! :D Great advantage is that they have very wide choice of running only collections of the big brands - Nike, & Asics...
10 dni s Teribear. Můj zatím nejhezčí běh.
Nebyl jsem připravený. Nevěděl jsem o této akci. Viděl jsem plakáty i upoutavku v metru, ale nepochopil jsem z toho, že jde o běh. Přihlásil jsem se na Jizerskou 50 a 6 dní v týdnu před jsem dával výběhy do kopce. Pak jsem v neděli na stránkách...
Co bych říkal dnešním studentům, kdybych byl učitel, abych je motivoval.
Už je to asi 15 let co jsem opustil školu a už tenkrát byl na studentech páchán zločin, kterému se říká biflování znalostí. Přitom z toho co a jak umíme použít, už nás nezkoušel nikdo. O tom jak umíme aplikovat co jsme se naučili, jde ale po zbytek života mnohem více než o to co. A škola byla z celkového pohledu na život jen jeho krátkou úsečkou. Ale dost stěžování, jdu k jádru. Když dnes mluvím se studenty v podstatě jakékoli školy nebo stupně, mají společný jmenovatel a to slabý tah na branku a ještě více jim chybí pochopení toho proč se mají učit toto a k čemu to budou v zaměstnání nebo životě potřebovat. Asi takto bych pracoval se svými studenty:
V hodinách češtiny bych místo diktátů a známkování jedna chyba o stupeň dolů říkal, že jestli chcete mít práci, kdy dny trávíte na sociálních sítích, posedáváním po kavárnách a vkládáním fotek na instagram, potřebujete umět skvěle gramatiku, sloh a originálně popsat jakoukoli situaci. Doslova, tak že i telefonní seznam, se bude číst jako kniha nominovaná na bestseller roku. Protože to je to co budete potřebovat, abyste takovou práci mohli získat a hlavně ji vykonávat.
Pokud chcete být podnikatel, zakládat úspěšné firmy a ve 30 letech mít dost peněz, že už vás nikdy nebude trápit jejich nedostatek, budete potřebovat široký přehled, který vám pomůže získat historie, zeměpis i společenské vědy. Bude se vám hodit i velká představivost a k tomu jsou skvělé hodiny umění a hudby. Během nich položíte základ schopnosti myslet dál než za nejbližší horizont.
Pokud chcete brát peníze za to, že se budete stavět pomocníky do domácnosti, létající nebo samo jezdící auta a roboty, které nerozeznáte od lidí, bude se vám hodit fyzika i matematika. Ale ne, naučit se vzoreček a pak spočítat příklad z tabule. Ale budete potřebovat schopnost logiky, analýzy a kritiky vlastního myšlení a postupu, nacházet vzorce ve vašem okolí a z nich extrahovat řešení.
Říkal bych jim, že ať budou dělat cokoli, znalosti, které získají ve škole bude minimum toho co potřebují k úspěchu, štěstí a spokojenosti. Vytrvalost, odolnost a sílu jít, když už ostatní nemůžou je něco co má mnohem větší váhu. Získat to můžou sportem a dlouhodobým pobytem v přírodě. Ne, však porážením ostatních a posmíváním se, že jsou slabší. Ale překonáním sama sebe a posunutím vlastních hranic. Úspěch je 90% potu, bolesti, zklamání a dřiny, až potom následuje světlo na konci tunelu a i k tomu je to pořád dlouhá cesta.
Říkal bych jim, že jejich život bude o spoustě rutinních činnosti, která není tak zábavná jako sbírání lajků za outfit na instagramu nebo bodů ve hře. Že budou opakovat jednu činnost, až jim poleze krkem a že bude trvat i roky než se to čím se budou živit, naučí tak dobře, aby to kdykoli automaticky zopakovali v případě potřeby. Protože pro to být úspěšný je důležité si uvědomit, že úspěch nepřichází sám od sebe ani nepadá z nebe jako sníh. Ale zakládá se na spoustě detailů, které teď ještě nechápu anebo neumí spojit do jednoho celku. Ale od toho jsem tam jako jejich učitel. A hlavně bych si přestal říkat učitel, a byl bych víc mentor a průvodce na cestě do jejich dospělosti. Do světa, kde účty chodí na jejich jméno a do světa, kde se pod výsledky své práce budou podepisovat, protože na ni budou pyšní.
A v neposlední řadě bych je připravil na to, že nebudou vždy a ve všem nejchytřejší a nejlepší na světě. Že tady bude vždy x miliard lidé lepších, na něco chytřejších než oni. A tito lidé budou mluvit jiným jazykem a budou jiné barvy pleti nebo náboženství. I to že, být jiný je v pořádku. Angličtina je minimum, proto aby se s lidmi domluvili a mohli spolupracovat. A, že dokázat pochopit a akceptovat cizí názor a postoje, je důležité stejně jako prosazení vlastních názorů, ale ne za cenu urážení oponenta. Říkal bych jim, že různorodost je to co dělá lidstvo silným. A přesně Ti lidi, kteří jsou jiní, někdy chytřejší než oni, jsou Ti se, kterými mají pracovat, protože jen tak se dostanou k cíli dřív a snáz. A že cíl jejich studia není pracovat na hypotéku a dovolenou u moře, ale zajistit aby svět byl lepší místo k životu než je teď. Místo kde se např. neválčí, nebo neumírá hlady.
V hodinách češtiny bych místo diktátů a známkování jedna chyba o stupeň dolů říkal, že jestli chcete mít práci, kdy dny trávíte na sociálních sítích, posedáváním po kavárnách a vkládáním fotek na instagram, potřebujete umět skvěle gramatiku, sloh a originálně popsat jakoukoli situaci. Doslova, tak že i telefonní seznam, se bude číst jako kniha nominovaná na bestseller roku. Protože to je to co budete potřebovat, abyste takovou práci mohli získat a hlavně ji vykonávat.
Pokud chcete být podnikatel, zakládat úspěšné firmy a ve 30 letech mít dost peněz, že už vás nikdy nebude trápit jejich nedostatek, budete potřebovat široký přehled, který vám pomůže získat historie, zeměpis i společenské vědy. Bude se vám hodit i velká představivost a k tomu jsou skvělé hodiny umění a hudby. Během nich položíte základ schopnosti myslet dál než za nejbližší horizont.
Pokud chcete brát peníze za to, že se budete stavět pomocníky do domácnosti, létající nebo samo jezdící auta a roboty, které nerozeznáte od lidí, bude se vám hodit fyzika i matematika. Ale ne, naučit se vzoreček a pak spočítat příklad z tabule. Ale budete potřebovat schopnost logiky, analýzy a kritiky vlastního myšlení a postupu, nacházet vzorce ve vašem okolí a z nich extrahovat řešení.
Říkal bych jim, že ať budou dělat cokoli, znalosti, které získají ve škole bude minimum toho co potřebují k úspěchu, štěstí a spokojenosti. Vytrvalost, odolnost a sílu jít, když už ostatní nemůžou je něco co má mnohem větší váhu. Získat to můžou sportem a dlouhodobým pobytem v přírodě. Ne, však porážením ostatních a posmíváním se, že jsou slabší. Ale překonáním sama sebe a posunutím vlastních hranic. Úspěch je 90% potu, bolesti, zklamání a dřiny, až potom následuje světlo na konci tunelu a i k tomu je to pořád dlouhá cesta.
Říkal bych jim, že jejich život bude o spoustě rutinních činnosti, která není tak zábavná jako sbírání lajků za outfit na instagramu nebo bodů ve hře. Že budou opakovat jednu činnost, až jim poleze krkem a že bude trvat i roky než se to čím se budou živit, naučí tak dobře, aby to kdykoli automaticky zopakovali v případě potřeby. Protože pro to být úspěšný je důležité si uvědomit, že úspěch nepřichází sám od sebe ani nepadá z nebe jako sníh. Ale zakládá se na spoustě detailů, které teď ještě nechápu anebo neumí spojit do jednoho celku. Ale od toho jsem tam jako jejich učitel. A hlavně bych si přestal říkat učitel, a byl bych víc mentor a průvodce na cestě do jejich dospělosti. Do světa, kde účty chodí na jejich jméno a do světa, kde se pod výsledky své práce budou podepisovat, protože na ni budou pyšní.
A v neposlední řadě bych je připravil na to, že nebudou vždy a ve všem nejchytřejší a nejlepší na světě. Že tady bude vždy x miliard lidé lepších, na něco chytřejších než oni. A tito lidé budou mluvit jiným jazykem a budou jiné barvy pleti nebo náboženství. I to že, být jiný je v pořádku. Angličtina je minimum, proto aby se s lidmi domluvili a mohli spolupracovat. A, že dokázat pochopit a akceptovat cizí názor a postoje, je důležité stejně jako prosazení vlastních názorů, ale ne za cenu urážení oponenta. Říkal bych jim, že různorodost je to co dělá lidstvo silným. A přesně Ti lidi, kteří jsou jiní, někdy chytřejší než oni, jsou Ti se, kterými mají pracovat, protože jen tak se dostanou k cíli dřív a snáz. A že cíl jejich studia není pracovat na hypotéku a dovolenou u moře, ale zajistit aby svět byl lepší místo k životu než je teď. Místo kde se např. neválčí, nebo neumírá hlady.