Facebook Instagram Linkedin Mail Patreon RSS Share Strava Telegram Twitter Website
Domů 2015

Roční archiv: 2015

Venice marathon 2015: do Benátek za zásluhy

Blogy 42195-dobyti-raje.webnode.cz - 0
Vyrazit si na maraton do zahraničí, to bylo dlouho mé velké a nijak neskrývané přání. Splnit se mi mohlo již vloni v listopadu na Francouzské riviéře mezi Nice a Cannes, ale kvůli komplikacím s letenkami z toho nakonec sešlo. Maratonsko-turistická premiéra tak musela počkat, nicméně o to lákavější kulisy slibovala. Přesvědčit rodinu, že výlet do Benátek bude krásný (i když tatínek na pár hodin sobecky zmizí oddat se své běžecké vášni), nebylo těžké, protože tohle severoitalské...

Chci zpátky svoji fyzičku! Zn.Hned! :)

Blogy Renča - 0
Myslím, že kdybych sem dala copy&paste článku, který jsem napsala přesně před rokem, nikdo nic nepozná. Aniž bych viděla do budoucnosti, napsala jsem loni v podstatě takový univerzální zápisek. Je to fakt až trapný, jak se každý rok na podzim opakuju. Holt starého psa novým kouskům nenaučíš :D   Takže to zkrátím. Mé běžecké konto je v bankrotu, fyzička u dna. Po delším pobytu mimo republiku mi

Puštík ti to spočítá

Blogy MireQ - 0
foto: Jirka Krofta Na Jiříkovy závody vždycky chodím rád. On je pořádá tak blízko mého domova, že se na start snadno přesunu poklusem. To by byl hřích neběžet. Ale hlavně, a to nevím jak dokáže, vždycky je na těch jeho závode...

Podzimní bilancování, aneb když se sezóna vydaří i bez skvělých časů

Blogy Alina Holušová - 0
Přestože nepatřím mezi sluníčkové běžce, kteří by si chodili závody "užívat", kochat se přírodou, nasávat atmosféru či mávat divákům do telefonů a foťáků, uplynulá sezóna mě přesvědčila, že všechno není jen o skvělých časech. Někdy může být úspěch i trochu něco jiného…


Ráda bych poděkovala skvělému trenérovi Pavlu Novákovi, nejen za fyzickou přípravu, ale také za psychickou stránku věci, bez které by žádné výkony ani nemohly v budoucnu přijít.

Když se mnou před pár lety začínal jako s úplným začátečníkem bez sportovní historie, zoufale jsem prožívala každý nepovedený trénink.

Často jsem propadala trudnomyslnosti, protože výkonnostní vývoj byl příliš pomalý, dlouhodobě jsem byla napjatá a nedokázala se uvolnit.


Velmi dlouho a trpělivě mi Pavel vysvětloval, že lpěním na výkonech si z nich v podstatě ukrajuju. A až teprve letos jsem to dokázala pochopit, přijmout a hodit se do klidu.

Sportovní psychologie není vyhrazená jen pro profesionální sportovce. Vnitřní rovnováha a klid je stejně důležitý i pro hobíky. Proto spíš než časy je pro mě právě dosažení celkové pohody největším úspěchem uplynulé sezóny.


Poděkování také patří nejlepšímu domestikovi Míšovi, který se mnou odběhal nejeden těžký trénink, držel mi vlasy, když mi bylo na zvracení, a utíral mi slzy, když mi bylo do breku. Velké díky také Danielu Noahovi nejen za skvělé fandění a za to, že mě naučil radovat se z každého byť sebemenšího pokroku, ale také za technické rady.


Opominout bych taky nemohla muže, kterého sice vidíte párkrát za rok, letos mě ale pokaždé potěšil. Aleš Tvrzník byl tentokrát poslem jen dobrých zpráv, i když šlo jen o drobné posuny.


Za druhý zlom sezóny považuju okamžik, kdy jsem vstoupila do ordinace fyzioterapeutky Petry Krtíčkové (nebo možná spíš když ji Petra otevřela přímo naproti našemu domu a zaparkovala před ní svoje kolo, čímž upoutala mou pozornost).


Přestože mi Pavel dlouho vtloukal do hlavy, že fyzio je základ, mezi hobíky (včetně mě) přece jen drtivě převažuje přístup "ono se to poddá", "ono se to rozběhá", "fyzio je jen pro profíky", atd. Řada hobíků má problém najít si čas a chuť byť jen na protažení po běhání, natož na každodenní cvičení. 

Rozdíl je ale skutečně diametrální – zvlášť pod vedením skvělé Petry – a navíc je to investice do budoucnosti.


Tělo se sice dokáže částečně přizpůsobit lecčemu (o tom zase někdy jindy), ale je jen otázka času, kdy se z drobných disbalancí vyklubou už ne tak drobné potíže nebo co hůř, nějaké zranění. Zvlášť hobíci – vzhledem k sedavým zaměstnáním, naučeným špatným stereotypům atd. – by měli věnovat včasnému řešení drobných nesrovnalostí velkou pozornost. A jsem ráda, že jsem k tomu konečně přišla i já.


Shrnuto a podtrženo, žádné zářné výkony sice nebyly (i když pár osobáčků padlo), přesto jsem spokojená. Začala jsem si to znovu užívat, přestala si dělat hlavu z toho, že některý den to jde hůř nebo třeba nejde vůbec; začala věnovat pozornost sobě a svému tělu. K tomu, aby ho člověk mohl ždímat, musí mu to taky vracet.

Časy třeba přijdou…časem, péče o sebe ale nepočká.  

Trhni si, podzimní depko!

Blogy Dušan Potůček - 0
Jako každý rok, když začne ze stromů opadávat listí a kraj zahalovat ranní mlha, padne na mojí hlavu podzimní splín a depka. Vidina zimy, sněhu a mrazu mě nedělá zrovna dvakrát šťastným.
A když na mě padne splín, obšťastňuji tím svojí rodinu.
Povzdychávám u telky, povzdychávám u knihy, povzdychávám u jídla.
Prostě jsem člověk na ranu a nepomáhá ani půlhodinový výběh za barák.
A když jsem na ranu, tak občas mé ženě dojde trpělivost a vyžene mě ven. "A buď tam alespoň půl dne! Kdo má pořád poslouchat to tvé brblání pod vousy!"

Sám jsem už nějaký čas na sobě pozoroval touhu po toulavých botách a tak začal plánovat.
Běžet se mi nechtělo. Když jdu běhat, do hodiny jsem doma a zase povzdychávám. Jít pěšky se mi taky nechtělo, protože to je pro změnu zase na dlouho. Mám doma taky přeci jen nějaké povinnosti ... rozečtenou knihu a tak. Takže zbývá koloběžka!

Sbalil jsem dva rohlíky, vydal se na vlakové nádraží a za drobný peníz se nechal odvést o pár desítek kilometrů dál, za rodné město. Mám zbytek dne na poznávání koutu kraje, kudy jsem nikdy nejel, nikdy nešel, nikdy neběžel. Domů se vrátím tím hezkým sobotním podzimem, který se dnes (jako na objednávku) u nás vyloupl.

Když se člověk rozhodne, že bude mít hezký den, má ve své moci, aby tomu tak skutečně bylo. Je potřeba sledovat ty jemné a drobné kousky a skládat je jako puzzle do podoby obrazu štěstí.
K těm kouskům patří paní za kasou na nádraží, která byla tak nadšená z mé koloběžky, až se za mnou vytvořila fronta. Pokračovalo to mladým průvodčím, který na všechny strany šířil optimismus a dobrou náladu a neváhal se zakecat s dvojicí důchodových babiček, které také vyrazily na výlet. Mám vlak rád, je v něm spousta času na sledování těch běžných a normálních lidskostí ...
Za okny vlaku stoupala mlha a než jsem vystoupil na místě určení, svítilo slunce jako divé.
Ano, když se rozhodnu bojovat s podzimní depresí, i pan Podzim si pro mě nachystá ty pravé kulisy, abych ho pořád jen nepomlouval.


Co vám budu povídat? Jelo se náramně. Snad poprvé jsem jel na koloběžce samotný, jen takovým tím pomalým turistickým vyhlídkovým tempem. Normálně používám koloběžku jako přibližovadlo do práce, kdy cestou vysadím syna ve škole, nebo jako doplněk k běhu. Taky je to výborný společník na akce "Skoč prosím tě do obchodu, došlo mi máslo." Ale abych s ní sám vyrazil na výlet, to ne.
Jsem spokojený, přesně takhle jsem si to představoval.
Do kopce si v klidu tlačím, po rovince se zvolna odrážím, no a z kopce ... z kopce si spokojeně postávám, usmívám se na všechny strany a silnice pod nohy sama odbíhá. Stromy po okrajích cesty jen odpočítávají ušetřené kroky. Ani batoh na zádech nevadí tak, jak vadí na kole.
Pohrávám si s myšlenkou, že na výlety už jedině s koloběžkou. Pořídíme ještě jednu ženě (syn už má), do batohu nacpeme stan, spacáky a další "zádveřní" propriety a jedeme. Feťácké endorfiny štěstí se očividně vyplavují nejen při běhu, ale i při trhání si nohou. Spřádání plánů na další cesty mi vydrží víc než polovinu cesty :-)

Jedu po cyklostesce, která vede po málo používaných silnicích mezi vesnicemi, po lesních cestách, po prašných polňačkách. Řeka, rybníky, srny, ptáci, padající listí, vůně podzimu. Všude liduprázdno, jen pár cyklistů a osamocených procházkářů. Cirkulárky na vesnicích oznamují sobotní odpoledne a štěkající psi mě doprovází podél svých vysokých plotů.
Po pár hodinách podzimní terapie dojíždím do míst, které protínají mé běžecké stezky a unavené tělo se začíná těšit domů. Vyklidněná hlava už nemá potřebu brblat pod vousy a i rodina mě vítá vřeleji.
Nakonec spolu jdem ještě na krátkou vycházku a mé nohy to berou jako záverečné protáhnutí.
"Jasně že se můžeš jít zase někdy sám projet." láskyplně mě pohladí žena po hlavě. Stejně tak, jako se hladí psíci, kteří se zaběhli a po pár hodinách se spokojení a ušpinění vrátí zpět.

Brněnský masakr 2015

Blogy Jiří Vaněk - 0
Takže za rok znovu a hyn sa hukáže...
Tak takhle končila moje loňská reportáž z Brněnského masakru.
Rok se s rokem sešel, přes hlavu přešla další zima a na cemru přibyl další křížek. Člověk je o rok zkušenější, vyběhanější a krásnější-co víc si přát.

Letošní Masakr byl pro mě však něčím víc, než ten loňský.
Loni jsem toho díky stěhování, starostmi se svatbou a zvykáním si na novou práci, přes prázdniny moc nenaběhal. Do toho jsem 14 dní před Masakrem absolvoval část B7. Proto jsem dostal loni od Masakru pěkně do řepy. Takže jsem měl v úmyslu mu to letos vrátit, stejně tak klukům spoluběžcům-kamarádům. S Martinem (mým běžeckým Guru-Sensejem-učitelem) jsme účast brali jako jasnou záležitost. Michal ale v letošním termínu mířil na svatební cestu na Korsiku. Cíl byl tedy pro letošek jasný, doběhnout v lepším čase jak loni a hlavně porazit Martina!! Druhá část dorostla časem do takových rozměrů, za které by se nestyděli ani Slávisti a Sparťani před DERBY. Já si slíbil, že když Martina porazím, konečně se oholím (v den startu bych byl díky vousům možná zaměnitelný s Tondou Krupičkou).
Martin se dušoval, že takovej "Pajtáš fůsatý", "Trůba z nížin" a "Parodie na ranfríjování" ho v životě neporazí. Že prý budu celou dobu polykat jen zvířenej prach, kterej svojí rychlostí bude výřit. Já mu na oplátku dával dobré rady do závodu. Jako třeba to, aby se na Babím lomu ode mě držel dál, protože jinak by mohl omylem spadnout ze skály a zlomit si 6 žeber, jako ten "papírák" z vyprávění od Donutila. Nezapomněl jsem ani přisypat sůl do jeho ran a připomenout mu jeho "druhé" místo na dubnovém dogtrekingu a porážku od ženy se psem, co se jmenoval DOMINIK ŠUBRAVEC. Nezapomněl jsem dodat i to, že pokud běhá, tak jak střílí hajný Čagan, tak že do cíle ani NETREFÍ a než on doběhne, tak já už budu doma v Ostrohu popíjet slivovičku na oslavu svého úspěchu. Martin to vyšperkoval 12ti stránkovým dopisem, který mi předal den před závodem a ve kterém mi jasně naznačoval, že on je ten lepší a že já budu ten co na konci zamáčkne slzu. Já měl ale z letošního roku-sezóny dobré pocity. Úpravy ve stravování. Osobák na půlmaratonu v Brně, solidní 44místo na Běhej Lesy Lednice, daleko větší odběhaná porce km než loni a k tomu všemu jsem celé jaro a část léta chodil pravidelně na TRX a BOSU. To vše mě podporovalo v mém přesvědčení, že letos jedinej, kdo bude polykat prach, bude Martin a to proto, že se mu při pohledu na moje výkony zasukujou vanilky, někde sebou liskne o zem a dostane MAT s pěšcem už ve druhým tahu, jak nějakej učeň od Gary Kasparova. Nic na tom neměnil ani fakt, že můj nejdelší letošní běh měřil pouze 30km po Karpatských horách.
Pár dní před závodem mě ale dohnalo silné nachlazení a viróza. V tomto rozpoložení jsem si to protrpěl v práci, snědl za celou tu dobu snad tunu medu, vypil hektolitry čaje se zázvorem a všechny zásoby slivovice na Slovácku. Manželka mi denně přes trchtýř prolévala nosem slanou vodu a pobaveně hlásila, že to "neprotéká".
Prostě zkráceně..."Bluvil zem jak bebil co bá rýbu a děžil se na Basakr"
Do Brna jsem dojel den před závodem. Na nádraží mě vyzvedl Martin s manželkou Johankou a jeli jsme pro startovní balíček do Řečkovic. Martin si postěžoval na to, že ho ještě občas bolí naražená patní ostruha. A já mu na oplátku stihl popřát, ať "ZÍTRA VYHRAJE TEN LEPŠÍ.......VANĚK"
K rodičům domů jsem už jel MHD a stihl pěkně promrznout při čekání na trolejbus... Tohle promrznutí a celková únava z cesty a z posledních pár dní způsobily to, že jsem do postele šel s  36.9° C a byl rozhodnutý, že pokud se v den závodu vzbudím s teplotou, tak pogratuluju Martinovi a do závodu rozhodně nepůjdu. Už i v tomto stavu jsem měl strach o dokončení a o to, jak se mi vůbec poběží.
Aspoň v šatně mezi prvními


DEN D

Ráno jsem vstával ve 4 a hned jsem se změřil teploměrem...36.4... Jdu to natřít Martinovi! Nalil jsem do sebe hrnek zeleného čaje, asi 300ml nápoje z Chia semínek a taky jednu sklenici vody s tabletkou hořčíku. Snídal jsem pouze tuňáka s pečivem a vypil pak ještě jednu kalabasu maté.
Do Řečkovic jsem se nechal zavést autem. V šatně jsem byl mezi prvními a potkal Petra Švandu. Ihned mě poznal a oslovil:
"Tys běžel aji loni, že?"
"Jojo a tys nás všechny loni fotil" zněla nějako moje odpověď.
Ještě pak dodal, že letos běží sám a že bude fotit jen na startu a v cíli.
Já mezitím v teple šatny snědl dva banány a vypil dalších 300ml nápoje z Chia semínek. V šatně jsem pak potkal Sama, což je Martinův bývalý učitel z VŠ, který když jsme ještě s Martinem bydleli v Brně, tak s náma často chodil běhat a proběhl s náma náš legendární trail přes Chřiby. Bylo mi jasné, že Sam (jako bývalý atlet a člověk co je schopen z fleku dát 5BV, B7 apod.) nám brzo ukáže záda a bude z nás tří hrát PRVNÍ STRADIVÁRKY a že do cíle doběhne jako první. Po něm pak dorazil Martin a vydyndal ode mě dvacku na skříňku a u toho se šklebil, jak mě porazí. :)
V šatně jsem ještě potkal Miru, kterého znám díky facebookové stránce běžecké blogy a jeho stránce jinybeh a stejnojmené knize, kteru by měl vydávat. Pak jsem se přesunul ven se trochu proklusat a protáhnout. Ráno před 7 bylo venku hodně "čerstvo". I přes chlad a nachlazení jsem zvolil pouze trenky, tílko a návleky na ruce. (Aspoň se tu dorazím a půjdu aspoň jednou v životě na neschopenku :))
Martin mi představil svého taťku, s kterým měli prapůvodě běžet závod dvojic, ale on se pár měsíců před závodem pro bolesti kolen rozhodl pro kratší trať, kterou nakonec stejně neběžel, protože bolest kolen v posledních dnech byla nakonec tak velká, že ho do závodu nepustila. Stal se aspoň součástí Martinova podpůrného týmu, který tvořila Martinova žena, dcera, pes a zmiňovaný tata.
Na startu jsem se ještě potkal s Kristýnu, kterou jsem měl možnost poznat při krátkodobém působení v Rockpointu a která se účastní různých "šíleností" typu adventure racing s lidmi kolem Pavla Paloncýho.
Těsně před startem si Sam ještě dobíral Martina a ptal se ho, proč má 3/4 kalhoty, jestli plánuje doběhnout až v prosinci. Já Martinovi ještě půjčil jeden ze svých šátků, protože on ten svůj dal doma asi omylem do druhýho hrníčku, když slyšel hluk na schodech.

START

S klukama jsme si popřáli ještě hodně štěstí a v 7:00  jsme se vydali vstříc 63km dlouhé trase. Kousek za zástavbou v Řečkovicích mi Martin se Samem zmizeli, ale nechávalo mě to stoicky klidným. Při prvním stoupání jsem došel Martina a položil mu tu nejnemožnější otázku: "Zdar, taky ses šel dneska proběhnout?" Martin něco zahudroval a snažil se mi utéct. Sam byl po pár km někde v Pánu a mně z nosu teklo jak z hasičcské hadice... Těsně před seběhem do České se otevřel pohled do krajiny, kde se pod kopci válela líně ranní mlha. Úžasné scenérie! Závodník přede mnou se nad tou krásou rozplýval a já s ním. "Kam se hrabe SKAJRANING, že?" prohodil jsem. Souhlasil.
Martina díky půjčenému svítivě žlutému šátku jsem měl pořád na dohled. Nebylo kam spěchat, do kopce na Babí lom a přes hřeben se stejně půjde, tam mi neuteče. Z hřebene Babího lomu se opět otevřel pohled do ranní krajiny. Mlha se ještě rozhodla nezvednout a tak jsem se opět kochal. Seběh dolů do Vranova jsem pustil jen tak z lehka. Hlídal jsem se, abych nepřepálil jak loni začátek. Martinův šátek jsem viděl míhat se někde pár metrů přede mnou. Do Vranova na první občerstvovačku jsme doběli už spolu. Loni tu doběhl on mě, letos já jeho. Doufal jsem, že mu to podlomí psychiku. Napil jsem se, snědl banán se solí a viděl jsem, že Martin už se chystal k odchodu. Nacpal jsem do sebe ještě jednu solnou tabletku a rychle ho doběhl.
"To na mě jako ani nepočkáš?" dobíral jsem si ho. Odpověděl mi něco ve stylu: "Na takovýho pomalýho pajtáša mám čekat?"
A následná degustace
Souboj na 30km s tubou od magnézia


KDO CHVÍLI MOČIL, JIŽ MOČÍ OPODÁL

Při seběhu do Adamova nás doběhl Mira a tak jsem s ním dal řeč. Říkel jsem mu, že kdyby náhodou viděl toho člověka se žlutým šátkem a červeným batohem přede mnou, tak ať ho klidně z nějakýho srázu žduchne. Při seběhu jsme se s Martinem sem tam předbíhali.
"V Zarazicáááách krajníííí důůům." zpíval jsem mu, když jsem ho míjel.
"Já tě taky zarazím." odpověděl mi Martin a předběhl pro změnu on mě.
Na rovince k Novému Hradu nám Mira odběhl. Já s Martinem rozvíjel debatu o tom, že někteří profíci, aby neztratili náskok močí během běhu. Přemýšleli jsme o tom, jestli to zkusit nebo ne, protože oběma se nám chtělo. Martin po chvilce zastavil, neb vážně musel. "Kdo chvíli močil, již močí opodál" šlo mi hlavou ono Cimrmanovské. A tak jsem trošku přidal, abych Martinovi utekl. Po chvilce jsem potkal Mirka, který taky musel...
"Kdo chvíli močil, již močí opodál" říkel jsem mu.
Smál se a cestu do kopce jsme pak trávili spolu. Kontrola na Novém Hradu, solná tableta, tyčinka do ruky a v protisměru potkání se s Martinem. Prý ho trochu při stoupání braly křeče. Vlna solidarity mě zachvátila a nabídl jsem mu solnou tabletu. Nechtěl, prý jich měl zatím dost. Rovinku k Máchovu památníku jsem klusal s Mirkem a ujídal tyčinku od Cereabar. Mira pak ale po chvilce zaostal a tak jsem na další kontrolu doběhl sám. Při cestě od kontroly jsem opět míjel v protisměru Martina. Vypadal, že ho něco trápí. Trochu mě mrzelo, že by se rozhodlo mezi náma tak rychle a tak jsem si s ním plácnul a hecoval ho slovy: "Přece nenecháš vyhrát takovýho Pajtáša fůsatýho, jako su já!" 
Seběh do Adamova se hezky klikatil. Nikam jsem to nehnal. Ještě nebyla ani půlka. Tělo se s rýmou pralo zatím skvěle. Jen jsem často smrkal. Běželo se mi dobře, žadná krize. Martin BIHÁJND MÝ. Šlo to podle plánu. Před sebou jsem viděl Terezu Gecovou, loni druhou mezi ženami a "TU KTERÁ LETOS BĚŽELA S TARAHUMARY." Bylo by fajn se jí udržet napadlo mě. To ale jen do chvíle, kdy z občertsovačky v Adamově zmizela rychleji jak já.
Já se tu ještě zdržel s Johankou a Martinovým tatem, snědl jeden výborný koláč, nechal si dolít jonťák do vaku a nalil do sebe jednu tubu magnézia. Meztím doběhl Martin a hlásil mi svůj stav. Opět mu Mirek Dušín v mém těle nabízel pomoc. Tentokrát formou druhé tuby magnézia z mých zásob. Martin odmítl a já běžel dál. No běžel.... Cesta na rozhlednu nad Adamovem vede do strmého kopce, takže spíš jsem šel. Ruce na stehnách a strojová chůze, ukrajovala metry k rozhledně. Věděl jsem, že mezi mnou a Martinem je rozdíl zhruba jedné čurpauzy. Jenže na mě volání přírody přišlo ještě víc. Hlavou mi šlo asi toto: Jít dál a vypotit to? Zdržovat to a na rovince to vypustit za běhu a celej se počůrat? Oddalovat to a dopadnout jak Tycho Brahe? Ohlídl jsem se a za mnou nikdo. Okamžitě jsem zastavil a konal v co největším spěchu, aby mě Martin nedohnal. Jakmile jsem odcházel, tak jsem viděl dole pod stromy míhat se postavy.
Právě včas...
Srovnání seběhů do Babic

Srovnání seběhů do Babic

OCKO, BOLÍ MA BRUŠKO

Rozhledna, kontrola, procvaknutá karta, rovinka do Babic a konečně jsem mohl zas běžet, jenže mě po chvilce začal trápit žaludek. Nějak mi asi nesedl jonťák s příchutí kivi. Ještě, že ho mám litr a půl ve vaku, že?... Po cvhilce to odeznělo, ale s dalším napitím se ozvalo břicho znovu. Pít jsem ale něco musel a tak jsem si to fakt "užíval".
Vybavilo se mi vyprávění od Donutila z natáčení Černých Baronů... "OCKO, BOLI MA BRUŠKO, TAK NASADNUT A JEŠTĚ TIAŠU TRASU!" Seběh na kontrolu do Babic k vlakové zastávce byl docela o hubu. Na kontrole v Babicích jsem potkal opět Martinův podpůrný tým. Rychle jsem vytáhl solnou tabletu a tyčinku, třeba se bruško trochu zaplní a zklidní. Cesta potom vedla chvíli rovně a pak se začla zvedat na kontrolu Nad Arboretem. Kopec jsem opět šel a pojídal další tyčinku ze svých zásob. Od kontroly Nad Arboretem to šlo pěkně z kopečka a tak to běželo samo, jenom na začátku Bílovic musel člověk široké schody brát stylem jeden schod-dva kroky, aby si nerozhodil sandál. Přeběhnutí mostu přes řeku a podoběhnutí pod železničním mostem a vítala mě kontrola a občerstvení na 42km.
Loni jsem tady doběhl až po Martinovi. Letos jsme si však role vyměnili. Vím, jak mě to loni namotivovalo, že jsem ho zde dotáhl. To jsem mu já letos rozhodně nechtěl dopřát. Chtěl jsem co nejdřív zmizet, aby jsme se nepotkali. Jeho support tu ještě nebyl, takže Martin by nevěděl, jakou má na mě ztrátu. Vzal jsem si banán na žaludek a snažil se vyptat Kolu (už nebyla :( ). Dolil jsem si jonťák do batohu (ten zelenej kivi hnus se aspoň rozředil...), vzal další banán pro sychr do ruky a vytáhl na posledních 21km MP3-teď to nesmím pustit! Teď začnu opravdu závodit! Chtěl jsem se držet Aleny Žákovské, kterou jsem tu zahlédl, ale stačilo menší zdržení a už byla v trapu. Tahle se závodí!
Průsvitné elfské uši
Takhle vypadá člověk, kterého sužují křeče :)

ZA ZVUKU HUDBY

Vyběhl jsem motivován hudbou, jak kdybych měl běžet jen 5km. Cesta vedla zástavbou do strmého kopce, běh střídala ostrá chůze a stejně jak se střídaly písničky, tak se střídaly i emoce. Mám to dobře rozběhlé, až na menší problémy se žaludkem a neustálé smrkání se mi běží super, myslím na manželku, nenarozené miminko, do toho slyším "náš svatební pochod" a......"potí" se mi oči...Prostě na férovku SLANÁ VASRŮVKA V AUGLÁCH...
Po chvilce zas hrála jiná píseň a já s rukama na stehnech a s Gerojským odhodláním drtil kopec na další kontrolu "U luže". Odtud přišel seběh dolů k řece a železniční trati. V uších mi zněl soundtrack z Terminátora a já se bavil představou, že jsem John Conor a Martin je Terminátor. Že se mě snaží dostihnout a říct "I am BACK." Hnán touto myšlenkou jsem byl dole cobydup. (což je pane Ješito takový překladatelský oříšek)
Kousek od kontroly u Myší díry jsem viděl Johanku, jak fotí, tak jsem se trochu učesal a usmál, aby měl Martin vzpomínky na to, že ho porazil kultivovaný a veselý člověk a ne nějaké upocené a nemyté individuum.
Od kontroly na Myší díře až k další kontrole v Útěchově je to nějakých 4km do kopce. Ne prudkého, ale takového pozvolného, táhlého dlouhého. Takže pokud jste psychicky dole, tak v této pasáži se vaše psychika podívá přes zemské jádro až k protinožcům. Loni mě to tu děsně vydeptalo. A i proto jsem si letos na tuto pasáž vzal raději MP3. Když jsem vbíhal do této části, hrála mi v MP3 příznačně písnička z muzikálu Jesus Crist Superstar. Na tuto pasáž jsem nasadil opět strojové chodecké tempo. Ze začátku se mi to šlo dobře, rozhodně mi to tu odsípalo víc jak loni. Tím, že jsem šel stylem "ruce na stehnách" tak jsem si stehna občas proklepal, nebo promasíroval, abych předcházel případným křečím. Ke konci se mi chůze už zajídala a radši bych běžel. Slovy klasika Jiřího Sováka: "AŤ UHOŘÍM, JEN KDYŽ NEJDU". Rozběhl jsm se až na rovince pár set metrů před občerstvovačkou v Útěchově.
Masírování svalů a vyhlížení...
přibíhajícího Martina

POSLEDNÍCH 13 KM

V Útěchově už měli konečně Kolu. Trochu jsem jí vypil, snědl další banán, dolil vak a vypil poslední magnézium z tuby. Je to ještě 13km do cíle. Mezitím přišla Johanka, fotila a dali jsme řeč. Martin před Myší Dírou byl tak 5minut za mnou a hodně ho prý braly křeče. Vytáhl jsem tedy ještě nějaké solné tablety a vnutil je Johance se slovy, že: "Blbej Polák mu vzkazuje, že NĚKDY PROSTĚ MUSÍ." Nevím, jestli to bylo ze soucitu nad kamarádem, nebo z touhy závodit až do konce. Poté jsem si promnul ještě stehna, polil vodou a běžel vstříc posledním 13km.
Takový můj tréninkový okruh VOKOLOŠTĚRKU (okolo Ostrožských jezer) šlo mi hlavou. Do hodiny a půl musí být po všem. Seběhy jsem pouštěl co to šlo a kopce jsem šel opět strojově. Při chůzi jsem si stehna pořád proklepával, občas jsem se přistihnul že do rytmu hudby co mi hrála v MP3. (Takže pokud jste potkali nějakýho blázna co si bubnoval do tempa, jak bubeník na dračí lodi, tak to sem byl já :-) )
Před posledním občerstvením v Soběšicích jsem viděl opět Martinův support. Mávnul jsem Johance do objektivu a běžel dál. Přece se nezakecám a neztratím 5minut náskoku!! Na posledním občerstvení jsem se nehodlal vůbec zdržet, jen jsem se napil, zeptal se kolik je hodin a kolik ještě do konce a frčel jsem dál. 4km přede mnou a vidina času kolem 7.5 hodin mě opravdu hnala kupředu. 
Občas jsem ještě někoho předběhl. Akorát v Zamilcu (Zamilovaný hájek) mě předběhla jedna mužská dvojice. Vyburcovalo to ve mě ještě poslední zbytky sil a vrhl jsem se do stíhací jízdy. Dvojice mi ale zmizela při posledním velmi prudkém seběhu v Zamilcu.
Toto bych fakt dal leda na lyžích a musel bych zůžit a ne plužit, případně zkusit Šůšn a moje SKI by musely být GUT PRIPÉR s GUT VAKSING a být GUT WETR TUDÉJ!
Na kontrole na 62km mi paní hlásila: "Super! Už jenom poslední kopec!"
Pročež jsem pravil: "Jo, ale nejhorší ze všech!"
A na to ona vece: "Ale prosím vás, jakto?" 
Neměl jsem už čas jí odpovědět a bežel jsem dál. Do kopec pod silniční výpadovkou z Brna jsem se drápal pomalu po 4. Kolem hřiště v Řečkovicích jsem přešel do chůze. Mužskou dvojici před sebou jsem neviděl a už toho fakt na mě bylo dost. Ale jen do chvíle, kdy jsem se otočil a spatřil jsem soukat se do kopce dalšího závodníka. Závodní horečka mě znovu zaplavila a kopec a veškeré schody v betonové zástavbě sídliště jsem běžel. V cílové rovince jsem viděl pár metrů před sebou onu dvojici a Dana Orálka jak fotil. Stihnul jsem se ještě usmát a poděkovat za fotku.
Ukrajování posledních km

Kterak učeň předčil učitele
V cíli jsem zahlédl časomíru na jejímž začátku byla sedmička! Jak by řekl Sheldon z Velkého třesku: " We did it!" Pak mě vytrhnl hlas moderátora jak hlásil moje jméno: "Další v cíli je Jiří Vaněk s časem 7:36:25 za tým CzechOut. Na celkovém 78 místě a 43 v kategorii." Dokonáno! Špotáková hází 99metrů oštěpem a překonává Železného. Messi šňupe kokain a překonává Maradonu. Hertl překonává v kanadském bodování Jágra. A Vaněk dobíhá před Gajárkem.
Dostal jsem medaili, zkontrolovali mi kartičku a přijímal jsem první gratulace. Stejně jak loni je první kdo mi gratuluje Petr Švanda. Pak jsem potkal již vysprchovaného a usměvavého Sama. Skromně prohodil že doběhl za 6:42...Ihned jsem volal manželce abych ji informoval o svém "úspěchu". Hlásíla mi, že zrovna došla domů, tak jsem jí řekl, že já zrovna doběhl. "Cože? Už? Nějak rychle." dostalo se mi překvapené a radostné odpovědi. Chvíli jsme tak spolu volali, já se vyzul, protahoval a chodil občas něco sníst a utišit tak podrážděný žaludek na cílovou občerstvovačku. Potkal jsem se ještě s Kristýnou. Ti skončili na bedně ve dvojicích. Přemýšlel jsem, jestli vyhlížet Martina, nebo se jít konečně umýt. Nakonec zvítězila touha jít se konečně umýt. Po smytí veškeré únavy jsem vyšel ven a viděl jsem Johanku. Za chvilku jsme všichni viděli přibíhat Martina! Povzbudili jsme ho potleskem a tata mu dal do náruče dcerku a Martin doběhl do cíle. V čase 8:23:08 od startu závodu.
Foto od Dana Orálka těsně před cílem
Dekorovaný a v cíli

Závěr

Všichni tři jsme si pak sdělovali zážitky a dojmy. Martin se krom křečí potýkal i se zablouděním a Sam doběhl o pár vteřin dřív jak první žena. Poté jsme zašli se Samem na masáž a Martin vyplavat se do bazénu. A jako třešnička na dortu bylo pak výborné rizoto ve školní jídelně. V tomto směru je Masakr úžasný závod!!! Nikterak předražené startovné, úchvatná trasa, výborné značení a skvělý servis. Občerstvení během a po, možnost úzamykatelných skříněk, sprch, výřivek, bazénu a masáží. Startovní balíček netvoří igelitka plná reklamních kravin, ale pouze triko, čip, id náramek a karta závodníka.
Letos jsem navíc spokojen i se svým výkonem. Před závodem jsem si vytyčil čas mezi 8-9 hodinami, spíš k těm osmi. Skrz nachlazení jsem se s nějakým odhadováním časů držel radši při zemi. Konečný čas 7:36 je tak pro mě velkým překvapením. Ale dodržel jsem svoji taktiku a záměry a tak to přineslo ovoce. Navíc si myslím, že s kvalitnějším tréninkem v kopcích je tahle trasa pro mě reálně zaběhnutelná i mezi 6-7 hodinami. Ale to snad za rok.
Všichni spokojení v cíli posloucháme Martinovo vyprávění

-RUN FREE- 


Foto: Johanka Gajárková, Petr Švanda a Dan Orálek

Frankfurt Marathon 2015 Quick Pre Race Note

Blogy Barbora Soukupová - 0
In case you did not read my previous post, I haven't been in the best place in the last bit of Frankfurt marathon race prep. So here I am for once with different objective ... to enjoy the race and run the best I can today, but with no crazy ambitions....

Kristiina Mäki: „Ve škole jsem už trochu brousila hranu“

Příběhy Iva Kubešová - 0
Kristiině Mäki se letošní rok vydařil. Získala zlato na MČR v běhu na 5000 m, zvítězila na halovém mistrovství 2015 na 1500m a v...

Maraton, triatlon nebo miminko?

Blogy Alžběta Utíkej mami utíkej - 0
Tato otázka se mi honila hlavou zhruba poslední dva měsíce. Chci běhat nebo si pořídíme Michalku? Myslela jsem na to při běhání, při ježdění na kole, pořád. Když už se mi podařilo na to dilema zapomenout, otevřela jsem třeba Runners World a tam celá kapitola o tom, jak si má člověk pečlivě naplánovat, na jaké závody chce jít a pak poctivě trénovat. Nevím. Zapnu facebook a tam kamarádi řeší, kdo je už přihlášený na maraton a že se závody Runczech pomalu vyprodávají. A samozřejmě následuje otázka: "A co ty? Co poběžíš, kdy poběžíš?" Nevím. Moje úvahy a rozhodnutí šly od "Viki pojďme na to hned vletět, já chci holčičku" po "jasně, halfironman v půlce prázdnin je ok." A do toho se mě ještě sem tam někdo zeptal, jestli se nevrátím k házené. To byla jediná otázka, na kterou jsem znala jasnou odpověď :-D

Na jednu stranu v obchodech okukuju oblečení pro těhotné a nakukuju na miminka do kočárků, ale zároveň vím, že chci běhat, že se pořád zlepšuju, že mě to moc baví. Takže zasedla rodinná rada a probírali jsme, co dál. Ještě jedna běžecká sezóna nebo třetí dítě? Viktorek chce dalšího brášku a prý můžu běhat i s tím bráškou v bříšku :-) Já s Vikim jsme probírali pro a proti a nakonec vyhrálo běhání. Triatlon mě sice hodně chytil a zvládnout někdy v budoucnu halfironmana mě hodně láká, ale  zatím to odsouvám :-) Promiň Peťo :-) 

Zároveň nám oběma bylo jasné, že se nebavíme jenom tak o běhání, jako jsem běhala doteď, ale že tomu chci dát víc. Že potřebuju jasné cíle, tréninkový plán a nad sebou trošku bič. Ano, že chci svého trenéra, protože jestli se chci v příšté sezóně opravdu zlepšit, bude třeba přestat spoléhat na talent a začít makat. Viki mi tohle říkal už dávno, ale já jsem k myšlence "opravdu trénovat" potřebovala dospět sama. Po letech vrcholového sportu jsem si neuměla představit, že bych do něčeho podobného šla dobrovolně znovu. No ale člověk se vyvíjí, názory se různě mění, možná jsem blázen, možná ten dril a napětí ze sportu k životu potřebuju. Nevím, ale rozhodla jsem se, že chci trénovat s trenérem.

A kdo bude trenér? Od začátku jsem věděla, koho bych si přála. Zase jsem pár dní chodila a sbírala odvahu a pak prostě napsala. Odpověď přišla za chvíli a byla kladná!!! Ale s varováním, že řízený trénink chce opravdu hodně sebekázně a je to jiné než běhat jako hobík. Takže teď už vám můžu říct, že příští sezónu mě bude připravovat Terka Šádková :-) Děkuju, děkuju, už se šíleně těším. 

Terku si pamatuju z Ostravského maratonu 2014. Ona vyhrála maraton, já jsem uběhla svůj první půlmaraton. Později jsme se seznámily na atletickém tréninku Rungo. Ostravským nemusím Terku představovat, protože ji všichni znáte :-) Terka je skvělá běžkyně a na všech závodech sbírá medaile :-) Za poslední dobu třeba vyhrála Havířskou desítku nebo skončila druhá v mixech na Beskydské sedmičce. Prostě výborná, motivující, moc fajn a jsem strašně ráda, že se budu moct učit zrovna od ní.



Zatím nevím, jak přesně budu trénovat a jaké závody poběžím. To všechno musíme vymyslet, až se vrátím domů. A ještě nakonec odpověď na otázku, co blbnu s crossfitem? Teď jsem v takovém off season režimu a užívám si věci, které přes zimu nepůjdou dělat a taky na ně kvůli běhání nebudu mít čas. Jezdím na kole, cvičím jógu, plavu v moři a chystám se vyzkoušet crossfit. 



Takže takový je plán :-) Jsem zvědavá, jaké to všechno bude.

Mějte se hezky.

A.


Stovka Podkrkonoším, Zrychlený průlet mlhovinou

Blogy Aleš Zavoral - 0
16. 10. 2015, Dolní Brusnice

"Šustákovku nebo membránu?" Já fakt nevím, jakou bundu si mám na sebe vzít. Všechno mám už připravené, nachystané, taktiku rozmyšlenou, jen nad tímhle váhám, jak prvnička na druhým rande.

Má pršet, bude určitě mlha s mrholením, bahno, mokro, ale je docela teplo kolem 8 °C. Co s tím? Nakonec to vyřeším tak, že si bundu neberu žádnou. Natáhnu na sebe jen 100g merino s dlouhým rukávem, na to trído z B7 a jdu na to.

Ke startu připravit...
... pozór! 

"3, 2, 1, Start!" 

Odstartuje závod přesně v deset večer hlavní org, běžec, cestovatel, kámoš a kdo ví co ještě Tomáš Zaplatílek. Natěšené startovní pole se spoustou známých tváří vyráží ve svižném tempu vpřed. Držím se v přední skupince, ale nikam se moc neženu. Taktiku mám dobře rozmyšlenou a cíl neskromně jednoduchý: zvítězit.

Mapička s profilem
Ze začátku nechci jančit. Budu se držet čela a pouze obhlížet možnou konkurenci. Trať nemá moc velké převýšení, takže chci aspoň do 60. kilometru běžet úplně vše včetně kopců. Neměl by to být problém. Na vítězné Rakovnické 60, která měla podobné parametry to šlo, takže tady to musí jít taky. Pak už snad všichni odpadnou. Trať má 106 km a převýšení kolem 2 600 m. Loňský vítěz to dal za 12:15, tak si tak v koutku duše dělám pomyšlení. Bylo by dost dobrý, to dát v čase začínajícím na "11". To bude fakt výzva.

Dupání do sjezdovky Zvičina
Pár kilometrů po startu nás čeká výstup přímo po sjezdovce na Zvičinu (671m). Tak ta se ale běžet opravdu nedá, takže pouze svižná chůze hore, označit kontrolu a vybíhám dál. Nahoře se ztrácí vedoucí skupinka, která vydupala sjezdovku nejrychleji. Špatně odbočili. Není se čemu divit, všude je hustá mlha, že by s ní měl i Rákosníček co dělat, aby ji rozkrájel. Běžím tedy chvíli bez práce na první pozici. Nicméně po chvilce mě ztracenci dotáhnou. Dál pokračujeme společně ve skupině cca 10 až 15 lidí přes hrad Pecka (K2) směrem na Bradlo(K3). 

Hrad Pecka a pecková mlha
Letíme chvíli z kopce. Myslel jsem, že jsme stále celá grupa, ale když se otočím, zjištuju, že jsme se trhli. Už je nás jen pět. Tři kluci na čele asi 50 metrů přede mnou a jeden spoluběžec vedle mě. Za námi nikdo, jen mlha a tma. Tempo je vostrý. Máme za sebou první 1/2 maraton s 570 metry převýšení za slušných 1:56.

Zkouším si pokecat s tím spoluběžcem, ale nijak moc nemluví. Navíc na všechno odpoví jen "Hmmm", "Eéééé".

"Hele ty jeden, jsi ty vůbec Čech? Rozumíš mi?" ptám se ho
"Germany. I'm from Germany."
"A ha"

Pokecáme teda něco anglicky, ale mezitím jsou kluci na čele v nedohlednu. Potkáváme je až na 25. kilometru na vracečce ke K3 Bradlo. Už mají docela náskok a to se mi nelíbí. Klesání z Bradla tedy napálím. Je to hodně technické včetně bahna, pořezaných větví a samozřejmě všudypřítomná hustá mlha, ideál pro mě, takže Der Junge nestíhá a za chvilku jsem sám. 

Když doběhnu na občerstvovačku K4 Drebné, čelní skupinka tu ještě je. To je dobré. Dnes mám občerstvovačky díky mému novému vynálezu "camel-flašce" extra rychlé, takže i s doplněním všeho, vyrážím jen pár desítek vteřin za nimi. Chci je dotáhnout, ale nějak to nejde. Sem tam je ještě zahlédnu nebo dokonce dohoním, když se někde ztratí v mlze a vrací se zpět na trasu. Pak ale zase nasadí takovou kládu, že to nedokážu akceptovat.

"Ok. Tohle tempo nemůžou všichni tři vydržet. Určitě z nich někdo odpadne." uklidňuji se v duchu.

Takže je nadobro nechávám být. Běžím si svým tempem a šetřím síly na později. Budou se hodit.

Další občerstvovačka K5 Staré Buky na 46. kilometru. Dobíhám sem po půl 3 ráno, 8 minut po klucích, ale ti tu ještě jsou. Sice už na odchodu, ale jsou tu a to je super. Jsem s nimi stále v kontaktu. Dva vyráží v podstatě rovnou jak přijdu, třetí se k odchodu ještě nemá a futruje z plného talíře. Nechám si zředit vařící guláš trochou studený vody na teplou polívku. Tu celou exnu rovnou z misky. Lžíci vracím čistou a nepoužitou. Doplním fofolu a směřuji k východu. Opozdilec z vedoucí trojce nejdřív vypadá, že poběží se mnou, ale pak se ještě vrací dovnitř obléknout bundu, že mu je zima. Mě je skvěle, prostě ovce je ovce a ta zahřeje.

Super, využiju šance se trhnout a hodně svižně to rozeběhnu kopec nekopec. Po chvíli se otáčím a nikde nic, jen mlha a tma. Jsem zase úplně sám, ale už třetí, jo! Já věděl, že to jejich tempo všichni nevydrží.

Vůbec nic nevidím. Mlha ještě zhoustla, teď je viditelnost tak dva maximálně tři metry před sebe. Ještěže běžím podle navigace v Ambitech, jinak bych tu bloudil ztracen ještě na jaře. Vůbec netuším, kde jsem, všude jen mlha jak mlíko. Prostě jen běžím, kam mi hodinky ukazují.

Další občerstvovačka K6 Bohuslavice na 57. kilometru. Super, kluci tu zase ještě jsou. Dokonce jsem stáhl jejich náskok už jen na 3 minuty. Než se doplním a dojím, tak jsou ale fuč. Žádné zdržování a rychle za nimi. Následuje stoupání na nejvyšší kopec na trase na Žaltman (739m), kde je kontrola na rozhledně. Když se k ní blížím, míjím se s kluky, kteří už běží z kontroly dál.

"Dobře, dobře ty!" zaslechnu jak mě povzbuzují.
"Díky!" 

Z Žaltmana je nejdelší klesání, na které jsem se fakt těšil. Zkusím je už konečně dotáhnout. Ale chyba lávky. V té mlze je to o hubu. Abych to mohl pustit na plno potřebuji vidět dál než jen blbý 2 metry před sebe. Navíc níž je už pouze asfalt s hlubokými odvodňovacími rigoly, které vidím vždy úplně na poslední chvíli a tak tak to neskončí mrchou. No jo, já dneska ještě žádnou nehodil. To je fakt divný.

Ale ok, nakonec bez pádu dobíhám až na předposlední občersvovačku v Úpici na 73. km. Kluci tu naštěstí zase jsou, dobíhám jen o 4 minuty později než oni. Na kontrole je i Láďa Erbert, bohužel ale jen jako dobrovolník. Škoda, loni jsme si spolu parádně zaběhali, jak při Loučení, tak na Pražský 100 a svedli spolu napínavý boj o 3. místo v EKUTu 2014. Držím palce ať se ti ta noha Láďo konečně uzdraví!

"Ale kluci povstaňte, to přeci není nutné." :)
Úpice, 73. kilometr, 5:51 ráno.
Foto: Láďa Erbert 
Během pokecu s Láďou doplňuju plnou nádrž fofoly a pojídám vše, co mi přijde pod ruce. Občersvovačky jsou naprosto luxusní. Je tu prostě vše a já to samo musím všechno ochutnat. Vašek vyráží zatím pomalu napřed a chvilinku za nim i my s Jožom.

Když se všichni seběhneme, což mě velmi těší, tak obhlížím jak na tom pánové jsou. Přijde mi, že je na nich únava už docela znát. Už tam není takový drive jako na začátku. Já ale samozřejmě tím, že jsem je doběhl, jsem pěkně na koni. Cítím se skvěle. Chvilku dokonce koketuju i s myšlenkou, nastoupit rovnou do trháku. Ale ne, ještě je moc brzo. Odkládám to až na úsek za poslední občerstvovačkou v Kocbeřích.

Běžíme tedy spolu a za chvíli zjišťuju, jak šeredně jsem se mýlil. Kluci běží souvisle, plynule a stále velmi rychle. Tempo je dokonce o pár vteřinek na kilák rychlejší, než je mi příjemné. Začínám se s nimi docela trápit. Po 50 kilometrech, kdy jsem běžel úplně sám svým tempem, mi teď to jejich diktované tempo nějak neštymuje. Zpomalím tedy a jdu si svým tempem tak, abych je měl stále na dohled. Pro jistotu do sebe kopnu ještě kofeinovou šlehu. Nějak vadnu a potřebuji zase nakopnout. Na rovinkách mi vždycky docela poutečou, ale z kopce, ve stoupání popř. když netrefí odbočku, je zase dotáhnu. Takhle to "spolu" doběhneme až na poslední občersvovačku K10 v Nových Kocbeřích.

Nové Kocbeře, 92. kilometr, 8:13 ráno
Ta je opět naprosto úžasná. Jak milým osazenstvem, tak bohatou nabídkou. Dokonce i čerstvou bazalku tu mají!!! Tu si můžete natrhat přímo z květináče k připraveným těstovinám. No viděli jste to někde???

Vše doplněno a dojedeno, vyrážíme vstříc mlze a poslednímu 16 kilometrovému úseku. Z Kocbeří kousek po silnici a pak rovnou do lesa na krásnou lesní stezku.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet....
Foto: Stovka Podkrkonoším
Stezka se po chvilce sklápí dolů z kopce.

"Tady by to šlo. Zkusím trhák!" plánuji si v duchu.
"No jo, ale ještě to je 16 kiláků. To je furt dost daleko. Co když to nevydržím a docvaknou mě?" nemůžu se furt rozhodnout.

Všechno ale vyřeší Vašek, kterého od začátku závodu trápí slušná srágora.

"Já si zas musím odskočit." zahlásí a odbočí bokem z cesty.

Taková šance se nezahazuje. Okamžitě zařadím na nejvyšší rychlost a pustím to z kopce, co to dá. Letím a letím. Raději se ani neohlížím, takže nevím, zda se mě Jožo rozhodl stíhat nebo ne. Pak ho ale za sebou uslyším, akorát když vbíháme do Dvora Králové. S ním to nebude jednoduchý. Z lesa na asfalt se to trochu narovná, ale naše tempo to nijak nezpomalí. Přebíháme z chodníku na chodník a Jožo jde přede mě. Běžím hned za ním a stále vůbec nezpomalujeme. Koukám na hodinky. Tempo máme pod 4:40 min/km přitom v nohách už přes 100 kilometrů. Začínám se zakyselovat. To nemůžu vydržet.

"Seru na to ty vogo, já už takhle rychle nemůžu!" volám na Joža.
"Vydrž, to dáš!" odpovídá, místo aby mi zdrhl.
"Sakra!" 

Zatnu zuby, zapnu berana a běžím a běžim. Krev se mi vaří, pumpa málem praská. Pak se to ale naštěstí zase na chvíli sklopí z kopce a to mi jde, tak jdu dopředu já. Takhle se stále střídáme až daleko za Dvůr Králové. Pak už je to jen kousek.

Koukám na hodinky. Do cíle ještě 2,5 kiláku a je 9:44 ráno. Oba to chceme dát za každou cenu pod 12 hodin, takže sebou musíme ještě pořádně mrsknout, abychom to do deseti vůbec stihli. V podstatě je to už jen do kopce.

9:51. Posledních 9 minut a ještě kilák a půl. Do kopce se střídáme v indiánském běhu. Ještě 900 metrů, 700, ... 400, .... 100 metrů. Už vidíme hotel, poslední 3 minuty, dupeme do stoupáku k hotelu. Na terase už na nás vyhlíží Tomáš s Láďou.

Cílový finiš, 106. kilometr, 9:57 ráno
Foto: Láďa Erbert
"Musíme to dát pod 12!" řveme na ně už z dálky a oni hned povzbuzují.
"Dělejte, to dáte!"

Do schodů po dvou až na horu na terasu. Plíce v úplně hajzlu a konečně protínáme společně cílovou pásku. 

"9:58, stihli jste to!" oznamuje Tomáš.
"Jóóóóóóóóóóó" řveme radostí.

Dali jsme to s Jožom pod 12 hodin za 11:58. Navíc v novém traťovém rekordu. Sem úplně hotovej a sotva popadnu dech, ale je to tam! Obrovská radost a úleva. Tyhle okamžiky jsou prostě nepopsatelné a k nezaplacení. Nakonec se to vše povedlo. 1. místo i ten vysněný čas s "11" na začátku. Ale bylo to o fous.

Je to naše!
Chvilku po nás dobíhá i Vašek. Po bloudění ve Dvoře na nás nakonec ztratil 8 minut. Za námi třemi pak velká díra kolem hodiny a půl. Nicméně na společném 5. místě a jako první ženy doráží pouze něco málo přes hoďku a půl za námi nezničitelné Šoubovic ségry. Klobouk dolů. 

Zleva: Vašek Utinek (3.), Jožo Harčařík (1.) a Rumcajs (1.)
Parádní závod, trať sice na můj vkus hodně tvrdá (asfalt a zpevněné lesácké cesty kolem 50%), vše ale vynahradila skvělá organizace, bezchybné značení, příjemný a obětaví lidé na bohatých občerstvovačkách a skvělá parta závodníků na trati. Díky Tomášovi a všem dobrovolníkům za opravdu vydařenou akci. Speciální díky Vaškovi a Jožovi, skvělým to běžcům.

Doslov
- Na start se postavilo 109 stovkařů. V časovém limitu 25h dokončilo 79 borců. Gratulace všem!
- Oficiálně měla trať 106 km. Nicméně trasa v navigaci ukazovala 107,4 km a já jsem naměřil přesně 110km. Takže to bylo někde mezi.
- Poprvé ani jeden pád. Fakt. No je to u mě vůbec možný?
- Použitá výbava: botky Inov-8 X-Talon 212, batoh Inov-8 Race Elite Vest (výhra za Šlápoty, díky Olafe) a self-made camelflaška, čelovka Fenix HL50, ovce Icebreaker, komprese Compressport, režie Kotěnočkin ;)
- Do konce roku už mi zbývá už jen Velká Kunratická a hlavně EKUT (Loučení 170km a Pražská Stovka 130km) na který se těším celý rok.

Odkazy


1...101112...50Strana 11 z 50

Sledujte nás na Instagramu @behej.srdcem

© Copyright 2013-nyní - Běhej srdcem