Hostýnská osma 2017

    Od
    Michala Knápková
    -
    0

    Hostýnská osma 2017 byla o hodně překonáváních. 
    Nejen psychickém, 
    ale i fyzickém. 
    Vypnout hlavu, 
    potlačit bolest. Zachovat klid. 
    Byl to letos pohodový závod. 
    Neměla jsem očekávání. 
    Naopak cílem bylo dokončit. 
    Nakonec z toho celého byla 
    alespoň bedna v kategorii 
    a celková bramborová medaile. 
    Bez pohánění Lenkou, 
    hlavně v posledním seběhu
     to mohlo dopadnout i jinak.
     Výkonu pomohlo i počasí,
     které nám hrálo do karet.



    DEN PŘED ZÁVODEM


    K večeru přijíždíme do Rajnochovic – kde probíhá každým rokem zázemí ultramaratonu s názvem  Hostýnská osma. Jedná se 6. ročník závodu v Hostýnských vrších  o délce 65 km a převýšením 3000 m.

    Pocity večer před závodem
    Cítím se skvěle. Před závodní stres zatím nepřichází. Lenka si dělá srandu, že jsme invalidní tým. Leňu bolí pata a já mám dlouhodobé problémy s iliotibiálním pásmem  – se šlachou na levé noze. Přesto se cítím skvěle. Pravděpodobně role psychiky, kdy nemám žádné očekávání. 

    V zázemí závodu v Rajnochovicích na vás navíc vždy dýchne skvělá atmosféra – pořadatelsky, za mě, perfektně zvládnutý závod. Ráda se zde každý rok vracím. Je to taková srdcovka. Už se to u mě stává tradicí. Zatím jsem nevynechala žádný ročník. 

    Běhání ultramaratonů už u mě není to, co bejvávalo, když jsem před devíti lety začínala. Potřebuji zvolnit. Nevím jestli se vrátím nebo ne. Avšak nyní potřebuji pauzu. 

    Večer před závodem se se mnou dá do řeči jeden pán, který si mě prý pamatuje z prvního ročníku. Jak jsem nemohla po závodě vstát ze země. Jo, to byly časy. 🙂 Od té doby něco uběhlo. 

    V DEN ZÁVODU

    V sobotu se v 8:00  hodin startuje. V 5 hodin však zvoní první budík prvních nedočkavců.  Já jsem spíše sova než skřivan a tak nikdy nepochopím, proč lidé vstávají tak brzy. Neodsuzuji to.  V 5:30 to vzdávám. Nemohu už usnout a tak to vzdávám a vstanu. 
    Nyní mám dvě a půl hodiny do startu. Času až nazbyt. Nyní se už musím jen nasnídat, zahřát, rozcvičit, vyrazit. 

    Průběh závodu

    Start probíhá volně. Během celé trati zažívám deja vu. A aby taky ne, když letošní ročník byla kombinace předešlých ročníků.
    Na úvod nás letos čeká rovinka po asfaltu, kde se můžu skvěle rozehřát. Cílem je nepřepálit a tak se nějak tak podvědomě navzájem s Lenkou sledujeme a snažíme se držet tempo. Jsme ale domluvené, že nesmíme přepálit start a tak se to i snažíme dodržet. Terén do první kontroly je relativně mírný. Stoupání začíná až z Čerňavy z které míříme na první větší kopeček Jehelník, kde je zároveň první kontrolní bod závodu. Tempo je zatím slušné. Začíná mírné klesání. Tělo už je zahřáté. Stále jsme na začátku. 

    Na druhé kontrole nás čeká občerstvovací stanice, kde si můžeme doplnit pití. Doplníme tedy zásoby – budou potřeba. Dalším kopečkem, který čeká na zdolání je Hostýn. Je potřeba se před výstupem pořádně posilnit. Po zdolání typických schodů, vedoucích na známé křesťanské poutní místo nás čeká menší klesání, rovinka a pak takový ten terén nahoru dolů s mírným výškovým profilem. Prakticky se dá stále běžet. 

    Po třetí kontrole na Hostýně, který oběhneme nás čeká mírné klesání a následně stoupání na kopeček Obřany. Na Obřany, tuším, doufám že dobře, vede tasa každý ročník. 

    Obřany jsou typické tím, že se běží na vrchol a stejnou cestou se běžec vrací dolů. Je zde dobré vidět rozdíly mezi soupeři, kteří jsou před vámi a také naopak mezi těmi, co jsou za vámi – při seběhu z kopce. Čeká nás ještě  jedno stoupání na Pardus. Zde se kochám přírodou Hostýnských vrchů. 

    Při následném klesání dobíháme na pátou kontrolu a zároveň se těšíme na jídlo, které má na této občerstvovací stanici být. To nás také motivuje k zrychlení. Následnou část trasy jsem asi trochu zaspala. Vypnula jsem mozek, hlavu a běžela jsem.

    Dalším bodem, který si z průběhu závodu vybavuji je až stoupání na hrad Lukov. Od této chvíle začíná být terén náročnější a čeká nás ta náročnější část trati. 
    Běžíme do obce Vlčková, kde se občerstvíme a stoupáme směrem na Humenec, přes obec Držková. 

    Z Humence nás čeká už samé stoupání. A to výstup na vrchol Troják a pak nekončící stoupání na další vrchol Tesák. Zde zažívám menší krizi. V duchu si opakuji názvy míst, která jsou před námi a přidávám k nim slovíčko “Už jenom“ Tesák a Kelčák  – Kelčský javorník. Toto oblbování mysli mi na všech závodech zatím funguje. Je to zároveň způsob, jak se dostat do pohody. 

    Někde v těchto místech na trati mám další krizi. Cestou na Kelčský javorník si usmyslím, že chci tyčinku. Prosím Lenku, ať mi ji vytáhne. Tyčinka je ale někde vespod a není čas. Krize je zde. Lenka mi nakonec dává svou proteinovou s příchutí pistácie. Luxus. Snaží se mě tím motivovat. “Teď už uběhnu cokoli.“ pronáším při zakousnutí. 

    Při sebězích pobolívá lehce šlacha. Není to ale tak hrozné jako na Horské výzvě v Beskydech. 

    Cestou při výstupu na Kelčský javorník mě zároveň motivuje i to, že se jedná o poslední kopec začne se klesat. 
    Běží se už dobře. Motivuje mě jen vidina cíle a odpočinek. Snažím se co to jde, v rámci svých možností a také nechci být na trati déle, než je nevyhnutelně nutné. 

    Deset kilometrů před cílem začíná stoupat má motivace. Vím už co mě čeká – po předešlých ročnících. 
    Z Kelčského javorníku by to mělo být přibližně pět kilometrů. Snažíme se běžet co to jde. Potlačuji bolest. Myslím na uvolněnost, správnou techniku běhu z kopce a na správné dýchání. Když fyzicky nemůžu, snažím se běžet alespoň správně technicky. 

    Lenka vepředu a já za ní. Do kopce si to sem tam vyměníme. V sebězích na ni nemám. Nemám natrénováno. 
    Do cíle dobíháme za 11  hodin a nějaké minuty. Lehám si. Potřebuji to vstřebat. Endorfiny působí. Zítra však nebudu chodit. A také že ano. V neděli mě bolí celé tělo. Dlouho spím a celý den odpočívám. 


    PO ZÁVODĚ

      
    Na večeři si z možnosti výběru mezi gulášem a kuřetem, dávám kuře s chlebem. Nepohrdnu ani pivem a jsem spokojená. Jak málo stačí ke štěstí 🙂 
    Tak jak před závodem nepiji, zásadně nikdy alkohol. Tak po závodě dodržuji slib a dávám si štamprlku domácí slivovice. 


     HODNOCENÍ ZÁVODU

    Byl náročný, avšak jsem v cíli spokojená. Byl to – až do odvolání – poslední závod. Nic neslibuji, ale zároveň se nechci bránit něčemu novému. Chci jen zvolnit v disciplíně ultra 🙂 
    Večer si užívám na diskotéce. Ulehám kolem půlnoci. 

    Po závodě v mém těle nezůstal jediný sval, který by mě nebolel.  Ono nedostatečný trénink má nějaký důsledek.
    Byla jsem však raději za psychickou pohodu, než za to, abych nějak výrazně trénovala. Ono ale vše špatné je pro něco dobré a naopak jak říkám. Ono se mi to ne jednou v životě potvrdilo. 




    SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKYVÍCE OD AUTORA