Baterka na mobilu ukazovala 2% a čas krátce po druhé ranní. Stála jsem tam sama, před tou obrovskou budovou, dlouho poté co už všichni odešli a každých pár minut jsem přemlouvala telefon, ať s baterkou ještě chvíli vydrží. Čekala jsem zprávu, nějakou odpověď. Zbytečně. Pamatuju si jen, že mi byla zima. A ten pocit zklamání. Poslední procento baterky mi zavolalo taxíka a Bůh mi snad ten den přál, že to mobil vydržel, protože za normálních okolností by při 15% bez varování zdechnul a už se neprobral… a já šla domů nejspíš pěšky. Alespoň něco ten den vyšlo a já přijela domů. Byly tři ráno a já se snažila za každou cenu usnout, ráno je přeci vždycky všechno lepší. Jenže to nešlo. Pořád mě sžíral pocit, že je něco špatně. A já nevěděla co.
Tou dobou jsem zažívala po dlouhý době jedno z nejhezčích období. Byla jsem šťastná. Zase. Nebylo to tak dlouho po rozchodu (ač druhá půlka krachlýho vztahu se už stihla opatřit novou polovičkou a s dostatečným nadšením mě o jejich #forever nový lásce infromovat, #diky), nebylo to ani dlouho po mym útěku do Austrálie, kde jsem čekala, jak si vyčistim hlavu a budu surfovat po vlnách s úsměvem od ucha k uchu. Haha. Místo toho jsem se cpala denně zmrzlinou jak Bridget Jonesová a co si budem povídat, sedět na pláži uprostřed opuštěnýho ostrova desetitisíce kilometrů od domova jen s vlastníma myšlenkama mělo v té době blíž k psychický sebevraždě než nějaký formě relaxu.
Když jsem se ráno vzbudila, nebylo to lepší. Ten pocit nezmizel. Byl to jen další obyčejný den, ve kterém se nedělo nic zajímavýho, přesto jsem věděla, že je něco špatně. A takhle to bylo každý další ráno. Každý další ráno, kdy se z toho nepříjemnýho pocitu stala realita. Každý další ráno, kdy to viděli všichni kolem, jen ne já. A moje srdce popíralo to, co můj mozek už dávno věděl a pořád si běhalo kdesi v růžovym světě s jednorožcema, kde jsou všichni hodní a svět spravedlivej.
Jenže čas se nezastaví jen proto, že chcete, že takhle je to zrovna fajn. Plyne dál. To štěstí mě praštilo začátkem října asi stejně nečekaně jako když dostanete cihlou po hlavě. A stejně rychle jak přišlo, bylo pryč. A bylo pryč už dlouho, jen jsem si to pořád kdesi uvnitř nechtěla přiznat, i když jsem moc dobře věděla, jak to je. Čas plynul dál … a já to konečně pochopila.
Opustil mě člověk, kterýho jsem milovala.
Zbyl jen pocit prázdnoty. Ta díra uprostřed hrudníku, která polyká všechno, co do ní nasypete. Všechno ztratilo smysl a já byla jen tělo bez duše, co proplouvalo životem. Den za dnem. Škola mě nebavila, práce mě nebavila, tréninky neměly žádný výsledky. A pak jsou tu všechny ty věci, co Vám to připomínaj. Místa. Otázky lidí. Písničky. Písničky, který vyvolávaj nechtěný emoce a ten shuffle v iPhonu jako by Vás v tom všem chtěl ještě víc vykoupat, pouští přesně ty, co seděj jak prdel na hrnec, aby Vám denně připomínaly to, na co se snažíte zapomenout.
Trvalo to přes tři měsíce, než se ta díra začala postupně naplňovat. Než jsem si uvědomila, že tohle přežívání nikam nevede. Než jsem začala pozornost svýho života vracet zpátky ke svý osobě. Asi to může znít egoisticky, ale je to v pořádku. Když mi bylo 18, naučila jsem se eliminovat ze života lidi, který nepotřebuju. Není to arogance, egoismus, povýšenost nebo namyšlenost. Je to ten moment, kdy si uvědomíte, že tihle lidi Vám do života nepřinášej nic dobrýho. Kdy si uvědomíte, že Vám bez nich bude líp. A když bude, proč by v něm měli být?
Můžu s klidnym srdcem říct, že v týhle fázi života mám kolem sebe nejlepší lidi, který jsem kdy měla. A těch pár kamarádů, který bych za nic na světě nevyměnila, nejsou ti samí, o kterých jsem si to myslela, když mi bylo patnáct. Ani zdaleka. Lidi přicházej a odcházej a tak to prostě je. Jenže jedinej, kdo ve Vašem životě zůstane, jste Vy. A pak je v pořádku být egoista. Už párkrát za ten můj krátkej život se mi stalo, že jsem se rozhodla podle ostatních. Svoje sny a cíle jsem vyměnila za spokojenost a radost druhých, která pro mě byla v tu chvíli důležitější. A víte co? Jsou pryč. Ani jeden z nich už v mym životě není.
A tak zbyly jen nesplněný sny, promarněný šance a trochu smutku na vrch toho.
Až si tenhle článek budou přeposílat všichni z těch, kteří mě nemaj rádi (ale nevynechaj jedinou mojí instastory, posílám pozdrav) a budou mít radost, že se nemám tak sluníčkově, jak to na instagramu vypadá, nemějte strach, děcka, mám se fajn. Fotky na instagramu nikdy neodpovídaj tomu, jak se kdo má, protože #negativevibes prostě nejedou. A i když jsou tyhle články dost osobní a za poslední půl rok je možná vlastně jedinej, je mi jedno, kdo si to přečte, protože to nejsmutnější, co se může stát je, když necháte názory druhých zdemolovat to, co máte tak moc rádi. Stejně jako Zuza Durcová, jejíž nejupřímnější články byly to nejlepší, co jste na internetu našly a už nějakou dobu žádné nejsou, protože lidi jsou prostě závistiví nepřející idioti.
A až se zas budete dívat někdy na záda někomu, koho milujete, a budete sledovat jak odchází z Vašeho života, nelpěte tak urputně na tom, aby zůstal. Nechte ho jít. Protože máma mi na to řekla jediný: „Kdo nechce, toho nedonutíš.“ A Vám bude na tom světě dřív nebo později nakonec líp i bez něj.
