Scénu, jak se malý Forrest Gump rozběhne a odpadávají z něj dlahy a podpěry (nebo co), považuji za jednu z nejzásadnějších v historii světové kinematografie. Vyrovnají se jí snad jenom některé pasáže z filmů Casablanca a Jako jed.
Tahle scéna trvající pár vteřin řekne o běhání víc než oscarové Ohnivé vozy. Víc než Dlouhá míle. Ano, i víc než Unbreakable.
Líbila se mi vždycky, ale i tak jsem ji plně docenil až v posledních letech – pokaždé, když jsem se po delší pauze znovu rozbíhával. Nikdy to není jednoduché, ať jsou důvody pauzy jakékoli. První den je to hrozné. Druhý den taky. I ten třetí. Vlastně i čtvrtý, pátý a šestý den. Ale při sedmém výběhu, jako by najednou něco prasklo a začaly odpodávat dlahy, trubky a další haraburdí. Pohled pod nohy a překvapení, že to zase jde.
To je pravé poselství Forresta Gumpa.
