Sepsali Jiřík a Tina a ještě Radim
Už ani nevím čí to byl původně nápad, že se přihlásíme na B7, ale určitě za to může Tina, protože za vším přece vždy stojí žena :o)
To, že se zúčastníme v tomhle složení B7 napadlo Jiříka. Já si říkala, že si dělá srandu, tak jsem kývla. ….a pak tu byly přihlášky a šlo do tuhého. Na 1. pokus se nepovedlo přihlásit, tak jsem to brala jako znamení, že bych neměla. Jenže se dalo běžet i za Bazalku – což je moje srdečně pracovní záležitost, takže to bylo znamení, že jo.Pořád to ale bylo dost daleko.
V lednu se to zdálo hrozně daleko, na všechno byla spousta času. Chtěli jsme si postupně oběhnout všechny vrcholy, poznat trasu a možná úskalí, zjistit co kde a jak….ale samozřejmě z toho sešlo a šli jsme z čisté vody, což byla nakonec možná i výhoda. Pár horských běhů jsme si ale oba samozřejmě střihli, takže jakás takás příprava by tu i byla.
V den D jsem byla docela nervózní a netušila, co se mnou udělá taková absence spánku.Vstávala jsem v pátek ráno v 5 do práce a spát jsme šli v sobotu v 10. nebylo to ale tak tragické.
Jiřík mně vyzvedával u nás ve Štěpkách a ani se nenadál a už měl umyté auto svěcenou vodou od naší babičky.A ještě mi dala poslední radu:“ Jak něbuděš uměč, ta se zastav!“:o)
Při snadném parkování ve Frenštátu, rychlé akreditaci a pohodlné cestě vlakem na start jsme ani nenabyli dojmu, že by tu fakt mělo být přes 3000 lidí, prostě pohoda jazz. Ale jen jsme došli v Třinci na náměstí, hned bylo vše jasné – masovka jak cip :o)
Na probíhající svatební obřad 2 běžců sotva vidíme, ale i tak jim závidíme společnou 95km dlouhou svatební cestu přes 7 vrcholů Beskyd, fakt si to uměli naplánovat :o)
Ještě povinná hymna a po chvíli je odstartováno. Plni odhodlání valíme vstříc noci a nevšedním zážitkům. Stoupli jsme si samozřejmě blbě dozadu a tak půl hodiny pořád jen předbíháme chodce. Pod první sjezdovkou ale přechází do chůze všichni a místa k pohybu je najednou dost. Tady se mi moc líbili fanoušci, kteří se přišli podívat a hlasitě fandili. Byli rozesetí po celém kopci a úplně nahoře to pak vypadalo skoro jako na Tour de France :o)
Na startu bylo trochu zmatku s novou částí (prodloužením) trati pro hobíky a taky nás docela překvapilo, že start ,oproti infu na stránkách , proběhl najednou se sport kategorií.
Co už! Za volání pořadatelů: „Proč neběžíte?“ jsme tedy vyběhli. prvních 6 km jsme kličkovali mezi chodci a snažili se dostat někam, kde by se dalo i volně dýchat. Jen se to povedlo, už jsme byli na úpatí 1. kopce a už to zase nešlo.
—————————
Trochu nevychytaný byl zcela nový systém použitých čipů, kvůli kterému se tvořily špunty. Při vyhlašování pořadatel přiznal, že systém nebyl 100%-ní ani z hlediska identifikace – některé údaje prostě chyběly nebo byly nekompletní, což je vidět i ve výsledkové listině.
—————————–
Jestli mi z noci něco utkvělo v paměti, tak to byl sestup do Řeky. Celkem povedený padák s blátíčkem, kde jsem se i 3x projel po prdeli :o)
Krásné výhledy z kopce dolů na toho nekončícího hada světýlek mi trochu pokazil sestup do Řeky. To jako fakt půjdeme? A kudy?
Poprvé běžím takhle v noci terénem s čelovkou a hned se mám zabít? Nakonec to dobře dopadlo a dole jsem našla i Jiříka, což bylo fajn.
Jinak bych si neměla po cestě s kým povídat, zpívat, hrát slovní hry a užívat si kopců a skopců.
V noci to mám s čelovkou hrozně rád, ale uběhlo to až moc rychle. Jenom mi trochu vadilo, že neustále kolem proudily davy lidí a asfaltu bylo taky přehršel.
Za svítání byl ještě krásný výstup na Lysou – sice krpál, ale mělo to svoje kouzlo, a ty výhledy se mi asi nikdy neomrzí. Cestu nám trochu zpříjemnili kluci z Dolnolhotské sekce (Petr+Tomáš), aspoň si Tina měla s kým popovídat. Jsou na nás ale moc rychlí, tak je necháváme utéct.
Nahoře pak začínáme cítit první krizičku a je třeba si pořádně kousnout do něčeho normálního, těch Snickersů a DELI už bylo dost :o)
Moc krásné bylo svítání na Lysé.A taky snídaně. Tedy ten rohlík se sýrem slupnutý za chůze:o)
Když jsme u toho jídla – ten Jiřík je skvělý nutriční terapeut. Sám jde vždy příkladem a vždycky, když jsem slyšela šustění papírků, tak jsem věděla, že bude následovat otázka: Jíš? Piješ?
Tolik co on jsem toho tedy sníst nestihla, ale fakt jsem se snažila. A díky tomu přežila.
Po pár kopcích a sebězích jsme dorazili do Čeladné, kde na nás oba padla fakt brutální krize. Tinu bolela achilovka, já jsem bojoval s nachlazením a asi i horečkou, no nebylo nám věru do zpěvu (jinak jsme si ale občas fakt zpívali – hlavně Dědu Mládka a Waldu Matušku) :o) Debata o ukončení závodu byla ale rychle sprovozena ze světa a už si to valíme na další kopec.
Za zmínku stojí i občerstvovačka na Pustevnách, kde bylo konečně normální jídlo = chleba se škvarkama a vývar, ňam.
Poslední 2 kopečky uběhly ani nevím jak a už je tu poslední seběh (celkem krutej pro bolavá stehna), ale Frenštát je už v dohledu, takže nálada výborná a začínáme přemýšlet co všechno sežereme v cíli (kromě obligátorního cílového pivka) :o)
Cíl byl jedním z nejkrásnějších zážitků letošního léta. Jiřík mě stále povzbuzoval, že to snad stihnem do 20 hodin. A povedlo se!
Ulici lemovaly desítky fanoušků, kteří mi způsobili husinu po celém těle! I slzičky byly!
Vyšlapat na schodovou pyramidu ještě šlo, ale dolů to už bolelo.
Ale bylo to fakt krásné!
Sice moc lidí, moc bláta, moc kopců, moc skopců, nic moc jonťák, ale nejlepší parťák na světě! A spolu jsme DALI B7!
Kdyby někdo chtěl, tak možná, za mírnou úplatu,půjčím, ale poctivě vrátit!
Tina to shrnula moc krásně, hlavně ta moje pochvala se jí povedla :o) Samozřejmě mohu to stejné říct i já o ní, protože ty moje komentáře a vymýšlení blbostí by asi jen tak někdo nevydržel :o) I přes bolavou achilovku se s celou tratí poprala moc statečně a já jí za její společnost a podporu moc a moc děkuju! Bylo to supr, Tino!!
Jedna Dolnolhotská dvojice ještě pořád není schopna slov, tak alespoň pár slov od Radima
Původně byla Ivča přihlášená se svou kamarádkou, se kterou už B7 běžela loni. Já jsem parťáka neměl, tak jsem ani s ničím nepočítal.
Nakonec bylo vše jinak.
Tým „Na poslední chvíli“ se skutečně sestavil až na poslední chvíli – týden před startem.
Ivča hledala parťáka a přišla s nápadem, že bychom mohli jít spolu.
Čeká nás krásný zážitek v nádherných Beskydech. Tým dcera a otec.
Plán je jít kategorii sport – plnou délku.
V pravidlech závodu je, že se běží ve věkové kategorii podle nejstaršího člena týmu, takže se Ivča rázem ocitla v kategorii sport mix nad 50.
Před startem oznámili, že je trasa o něco delší, než bylo původně plánováno, asi 96 km a že je tam dost bláta. Něco jako strašení malých dětí.
A jaké jsou moje zážitky?
Protože jsem už v té starší kategorii, rád oceňuji události, které zdánlivě stojí na pozadí a bez nichž by to bylo studené jak psí čumák:
Požehnání faráře celému závodu.
Úžasným hlasem zazpívaná hymna.
Na posledních dvou občerstvovačkách kyselé zelí s chlebem.
Skvělé boty po celou dobu.
Skvělý čas 25:21 na trase sport – full.
Skvělá partnerka, dcera Ivča.
Díky moc, Radim.
Doma před startem
