V televizi jsem shlédl prvního díl seriálu „Proč bychom se netopili“.
Zavzpomínal jsem na mé vodácké časy.
Jak bych to měl vlastně začít…..
Bylo nebylo….
Asi před 13 lety jsem byl na vodě s oddílem vodáků slalomářů z Kadaně. Tábořili jsme i s dětmi na poloostrůvku, který je součástí náhonu Bílý mlýn ve Vyšším Brodě – Jihočeský kraj. Bydlení u mlýna pod splavem bylo romantické. Navíc jsme se dost dobře znali s majitelem a celou jeho rodinou Ouředníkovic.
Pravidelně jsme sjížděli řeku Vltavu od Vyššího Brodu k Rožmberku n/Vltavou. Zážitků je plno. Vybral jsem však takový zážitek, který je opravdu nezapomenutelný.
Jednoho dne našeho 14tidenního pobytu, jsme měli za úkol jakožto mladší vedoucí vymyslet „radě starších“ nějakou hru a poté zase na oplátku měli vymyslet hru oni nám. S tím, že po dobu nepřítomnosti jedné skupiny vedoucích, každý zastane práci za oddílového vedoucího, který zrovna hraje hru. Pořád jsme vymýšleli hry hlavně pro děti tak jsme si chtěli alespoň jeden den udělat pro sebe.
Vymysleli jsme starším hru na pevnost Boyard. Normální hra v okolí tábora s normálními úkoly. Například nalezení nějakého předmětu dle předešlých indicií, třeba v náhonu se studenou vodou, atd. Tuto hru asi nemusím představovat.
Rada starších však byla daleko daleko zákeřnější. Odpoledne nám řekli ať jdeme normálně vykonávat běžnou činnost a až zakřičí poplach, musíme okamžitě tak jak jsme, přiběhnout k táborové kuchyni. Zde nám bude upřesněno co musíme udělat. V domnění, že bude hra probíhat v okolí tábora, někteří z nás začali na lodích (pro jízdu na divoké vodě) blbnout ve válečku šlajsny u jezu. Nevzpomínám si přesně kolik nás bylo, ale počítám tak kolem 10 lidí. Najednou se to stalo, všichni jsme nastoupili ihned u táborové kuchyně. Vedoucí nám upřesnili, že máme ihned tak jak jsme vstoupit do našeho autobusu, ten nás údajně odveze na místo konání bojové hry. Řidič nám měl v autobusu vše vysvětlit.
Pořád ještě s důvěrou, plni očekávání jsme poslušně nastoupili do autobusu. Vzpomínám si, že bylo docela velký horko, kluci a holky v černých neoprenech byli ještě mokrý z vody , přilby měli pořád nasazené na hlavách a mokré boty na vodu na nohách. Vesty měl skoro každý. Prostě jsme byli vybaveni jak se na vodáka extremáka sluší a patří. Navíc nám bylo naznačeno, že bude hra extremní, tak jsme chtěli být plně vybaveni!!
Když řidič autobusu zavřel dveře a rozjel se, řekl nám: “ Nyní vás odvezu do Lipna nad/Vltavou do velkého stanu (místní diskotéka) a tam budete mít první indicii u baru, postupujte dle indicie, buďte neoblomní“. Řidič ještě suše dodal: “ a samozřejmostí je, že si nesmíte vysvléci ani kousek vašeho oblečení. Máme tam domluveno s personálem, že nám ihned oznámí každé porušení pravidel a budete diskvalifikováni“!
Po cestě v autobuse (asi 10.5km) ve strašném horku jsme smrděli jako spařený cirkusový stan.
Na parkovišti u diskotékového stanu jsme v podvečer vystoupili. Autobus se zavřel a odjel.
Převážně zahraniční turisté se na nás dívali jako na mentálně postiženou skupinku na výletě.
V tu chvíli jsme si připadali opravdu docela trapně a to jsme ještě nevěděli co nás čeká.
Asi po 5 minutovém rozjímání jsme vyrazili na diskotéku. Jaké překvápko museli jsme zaplatit vstupné. Naštěstí si někdo z nás vzal dost peněz a půjčil tak i ostatním. Uvnitř skoro nikdo nebyl. Jen barmanka za pultem a pár lidí. Ihned jsme se neoblomně vrhli na barmanku aby nám řekla o první indicii. Ta se však začala neúměrně popadat za břicho a strašně od srdce smát. Mysleli jsme si, že je to součást hry, řekli nám přeci: „buďte neoblomní“! Vymysleli jsme proto plán, že každých 5 minut půjde za barmankou jeden z nás a bude neoblomný.
Asi po pátém neoblomném naléhání se o nás začali zajímat né příliš vlídným způsobem vyhazovači. V té chvíli už v každém z nás začalo klíčit semínko pochybnosti.
„Je to ještě součást hry“? Z diskotéky nás naštěstí nevyhodili, ale byli jsme důrazně varováni. Některým z nás bylo ihned jasné, že jsme byli vysazeni na pospas svému osudu. Bylo zde však ještě pár jedinců, kteří to nevzdali a věřili, že hra pokračuje. Začali jsme tancovat a blbnout na tanečním parketu, Tančili jsme takovým způsobem, že jsme na sebe upoutali pozornost. Nebo, že by to nebylo tím tancem !? Orosení jsme však začali po chvíli odpadat. Někdy kolem 22 hodiny, kdy jsme se již koupali ve vlastním potu, napadlo někoho, že překecá pár cizích lidí aby naléhali na barmanky za nás. Povedlo se! Pár lidiček opravdu šlo vznést požadavky a zastalo se nás se slovy: “ už by jste jim konečně mohli dát tu indicii podívejte jak vypadají“!
Světe div se bylo nám vyhověno. Vyhazovači se slovy : „tady to je ta indicie“ nás všechny vyhodili z diskotéky. To už se rozsvítilo i těm nejzarputilejším. Konečně jsme si sundali přilby a vesty. Byla tma a venku krásný srpnový večer. Před námi 10,5km po silnici. Při cestě domu nám samozřejmě žádné auto nezastavilo. Cestu jsme si zpříjemňovali zpěvem a smáli jsme se sami sobě. Myslím že jsme si koupili i lahev něčeho tvrdšího, ale nejsem si jist. Pomsta nám však kolovala v žilách. Do tábora jsme dorazili asi někdy k půlnoci. Děti i rada starších už spali. Byli jsme dost unaveni a pomstychtivá nálada se nám tak nějak vytratila. I navzdory velkému trapasu jsme si na diskotéce zatancovali ( v plné vodácké). Řekli jsme si, že to byl docela fajn sportovní výkon….. Druhý den nás čekalo další tentokrát romantické vodácké dobrodružství…
