Ve středu 7.10., přesně týden po běhu na Petřínskou rozhlednu pořádal klub SK Kotlářka na svém stadionu běžecké závody. Na výběr byla anglická míle nebo desítka. Stejně jako loni jsem si vybral kratší variantu. Na posledním závodě jsem předvedl velmi slabý výkon a tudíž jsem to chtěl napravit, přestože jsem věděl, že mi to nepoběží podle mých představ. Mezi závody jsem absolvoval dva běžecké tréninky, při kterých jsem se trápil a tak jsem místo dalších takových tréninků zařadil raději fotbálek.
V den závodu se v Praze vyšplhal teploměr k mé nelibosti až na neuvěřitelných 25°C, což je na tuto roční dobu nevídané. Po přihlášení k závodu jsem se začal pečlivě rozcvičovat a připravovat na start. Běžecká abeceda proběhla v dobré pohodě a nasazení, cítil jsem, že jsem plný energie. Už při této rozcvičovací proceduře tekl z mé tváře pot a to jsem byl lehce oblečen. Panovalo opravdu letní počasí.
Po startovním výstřelu se všech 12 běžců vydalo vpřed. Hned po prvním kole se startovní pole rozptýlilo tak, že mezi závodníky vznikly celkem velké odstupy. Takže žádné velké souboje o konečné umístění se v závěru nekonaly. Poté co jsem míjel 1 km a shlédl mezičas na hodinkách, mi bylo jasné, že se zase skvělý výsledek nekoná. Bylo to děsně pomalé. Míli jsem běžel teprve podruhé za svoji atletickou kariéru. Přestože jsem podal mizerný výkon, vytvořil jsem si nové osobní maximum téměř o 5 sekund. On to nebyl taky takový problém, dalo se to čekat. Loni jsem totiž přepálil začátek závodu a s obtížemi dokončoval druhou polovinu závodu.
Závod jsem tedy dokončil na pátém místě. Spokojen jsem samozřejmě nebyl, letos snad ještě ani jednou, také nebylo proč. Sice jsem ještě neukončil sezónu, ale těmi pár závody to jistě už nevylepším. Někdo by si mohl po sérii mých článků říci proč vlastně ještě závodím, proč, když jsem stále zklamaný. Odpověď je jednoduchá, baví mě to a navíc věřím, že to bude lepší a lepší. Letošní rok je prostě horší než ty ostatní. Je důležité v každé činnosti, i v běžném životě krize překonávat.
Po startovním výstřelu se všech 12 běžců vydalo vpřed. Hned po prvním kole se startovní pole rozptýlilo tak, že mezi závodníky vznikly celkem velké odstupy. Takže žádné velké souboje o konečné umístění se v závěru nekonaly. Poté co jsem míjel 1 km a shlédl mezičas na hodinkách, mi bylo jasné, že se zase skvělý výsledek nekoná. Bylo to děsně pomalé. Míli jsem běžel teprve podruhé za svoji atletickou kariéru. Přestože jsem podal mizerný výkon, vytvořil jsem si nové osobní maximum téměř o 5 sekund. On to nebyl taky takový problém, dalo se to čekat. Loni jsem totiž přepálil začátek závodu a s obtížemi dokončoval druhou polovinu závodu.
Závod jsem tedy dokončil na pátém místě. Spokojen jsem samozřejmě nebyl, letos snad ještě ani jednou, také nebylo proč. Sice jsem ještě neukončil sezónu, ale těmi pár závody to jistě už nevylepším. Někdo by si mohl po sérii mých článků říci proč vlastně ještě závodím, proč, když jsem stále zklamaný. Odpověď je jednoduchá, baví mě to a navíc věřím, že to bude lepší a lepší. Letošní rok je prostě horší než ty ostatní. Je důležité v každé činnosti, i v běžném životě krize překonávat.
