Tenhle bloggersky hiatus rozhodne nebyl planovan. Uprostred rozepsaneho Cedra, ani nenacrtnuteho Zane Gray, pak Jemez na krku … no, v soucasnosti jsem na otcovske dovolene. I kdyz ten termin je fakt strasne zavadejici. Jak jiste mnozi modri a spousta ruzovek alespon tusi, s dovolenou to ma pramalo spolecneho. Jiste, jsou fyzicky narocnejsi zamestnani, a i intelektualne se dokazi v praci vyridit na uroven dvoumistneho IQ takrka obden, ale s petimesicnim Stinkem je to proste o tech volnych minutach … ktere nejsou. Na kazdy den si pripravim seznam co zaridit … a beda jak ma vice jak dve polozky. Zvladnu nakoupit, a nebo zajit na postu. Muzu umyt nadobi, ale vyluxovat jedine zitra, jenze to musim vymenit olej takze az po zitri. Diky tomu si nestihnu vyprat, pak je tu vikend, seka se trava … kdyz pochytam pavouky, D. mne pusti na hodinku ven kdyz deti spi. Sobota, nedele … pak pondeli, a zase musim na postu …
… na internetu sotva zpravy, i kdyz preci jen tu tam se mi podari propasovat email Honzovi c.12. Dostal Silvu, je fakt dobrej. Zbyvaji jeste dva tydny, pak mne zachrani babicka typu E.
Odjela dva dny po Jemezu. To mi jeste bylo hej. Tedy, jak se to vezme. Trat vede za barakem, mozna osmdesat devadesat metru. Kdyby mi D. mavala z okna, asi by i slza ukapla. Jenze to by nesmelo byt par minut po seste rano, nas dum je zhruba na desatem kilometru, kdy normalne spime jeste se zatatymi palci, doufaje ze to pomuze proti detem, ktere ac o principu kalendare jeste nic netusi, velmi dobre vyciti vikend a vstavaji nejradsi jeste pred sestou, zatimco ve vsedni dny je clovek z postele i po sedme musi pacit nasilim.
Zpet ale k Jemezu. Kdyby o neco slo, v mem pripade by to jednoznazne byl stret zajmu. Jako clen „organizacniho vyboru“ jsem se staral o sponzory a tak jako si i napul uzmul roli managera „public relations“. Moudre jsem se rozhovoril v radiu, a dokonce pronikl i do mistnich on-line novin, ktere cte mozna i pet set lidi denne. Ti sponzori by si zaslouzili zapis sami pro sebe, i kdyz sobe bych dal tak „dve minus“. Podarilo se mi nekolik vychytavek – treba pivo zdarma v cili ze Santa Fe, ceny pro nejpomalejsi mistni bezce v podobe vecere v nasi jedine slusne restauraci, slevy na bagely, kytky, bezecke boty i ubytovani v hotelu (ten jsme dokonce dokazali vyprodat na cely vikend) a dokonce jsem na obnovu nasich stezek ziskal i anonymniho darce ktery prispel tajemnou castkou 123.4$ … ale taky mi, bohuzel, utekla jedna mistni banka ktera se neboji placnout pres kapsu a stacirna Kola-Lokovi limonady, jejiz cerny napoj spolehlive dodava kalorie jinak ochotne blijicim bezcum jako jsem ja.
Posledni tyden dva pred Jemezem jsem tedy zil zavodem kazdou minutu. Nikoliv vsak jako bezec ktery se chysta zurocit poctive nabehane kilometry, nybrz jako bafunar. Misto bezeckych bot nuzky a papir, misto kilometru v horach kilometry po chodniku ve meste, od sponzora ke sponzoru, doladovat letaky se slevami, darkove certifikaty pro vyherce, pak rozvesit plakaty jako ze „Jemez Mountain Trail Runners Welcome“ a tak dale. Aby to bylo dobre pochopeno, Los Alamos ma 12 tisic obyvatel. I s posadkami nam na nase zavody prijede zhruba tisic lidi, coz je z komercniho hlediska fakt docela pecka. Za ty dva dny utrati kolem 70 tisic dolaru, a nas „zisk“ je zhruba 12 az 15 tisic, podle toho jak se to sejde. Vice jak 150 dobrovolniku (mezi ktere se pocitam) pracuje akorat za tricko, a sem tam nejakou drobnou cenu v tombole. Nas „zisk“ se tedy vsechen rozda do okoli. Sponzorujeme dve stipendia pro mistni stredoskolaky co odchazeji na vejsku, mistni horskou sluzbu, psi patraci cetu, radioamatery, dobrovolniky co stavi a opravuji stezky po kterych behame, rotariany, mistni prirodni rezervaci, a dalsi. Rok od roku trochu jinak, podle potreb. Po lonskem pozaru nam taky treba pomohla La Sportiva, ktera prodavala u registrace hrnky na kafe za 10$. Penize z toho vsechny sakum-prdum putovaly do sousedni indianske rezervace na obnovu shoreleho lesa. 14 tisic akru jejich lesa lehlo popelem, to je pres 90% toho co maji. Nase hrnky (diky La Sportive) jim pomohou osazet akry dva. Slovy „2“ … za 15 stovek. Jedna sazenicka i se zasazenim stoji bura, prumerne se sazi 150 stromku na akr. Kdyz jim to neshori znova, za 50-60 let tam budou mit les jak vysitej. Kdyby to nechali lezet ladem, prirozena obnova trva asi 4 krat dyl.
Krome tech nasich 12-15 tisic jsme letos pri registraci vytvorili moznost dobrovolne prispet extra na obnovu znicenych stezek. Normalni cena je u nas 40, 50 nebo 60 dolaru podle toho jestli clovek bezi 1/2M, 50K nebo 50M. Nekdo pridal navic pet dolaru, nekdo deset, nekdo i vic. Seslo se nam dva a pul tisice. To nikdo necekal.
A jaky byl tedy zavod samotny? … vlastne mi ta cela zkusenost prijde docela surrealisticka. Pukud tedy opominu fakt, ze moje behani zacina nabyvat pomerne surrealisticke dimenze samo osobe … do posledni chvile si clovek zije tim cim musi … prace, deti, sponzori, sekani travy …a pak jeden vecer si rekne … aha, uz zitra bezim … jen nezapomenout naridit budika … pak zapytlickovat gumovy medvidky, najit aspon jedny cisty ponozky, preprat tricko, shortky a satek, dve tri piva na dobrou noc, pred pulnoci spat a ve tri vstavat. Start o pate … klasika … kdo by o tom vubec hovoril …
… snazim se rozbihat hodne ze zadu, ale uz po trech kilometrech se zacina ozyvat koleno. Problemy mam jiz od prvnich dnu po Zane Gray. Boli to jako svina, nekdy i vic. Snazim se to ignorovat, nejhorsi je to cestou z kopce. Jenze ja jsem stejne blbej, a na technickych sebezich mam tendenci se predvadet. Je to moje domaci trat a frcim co to da. Po necelych ctyrech hodinach se vyskrabame poprve na Pajarito. Tesne pred vrcholkem me predbiha manik na druhem miste v 50K zavode (startovali hodinu po nas). Cesta dolu je kolmo po gradientu po cerne sjezdovce. Koleno, nekoleno, manikovi na padesatce cestou z kopce nalozim pet minut, i kdyz si celou dobu opakuju, ze az dobehnu na obcerstvovacku tak to balim. Ta bolest se proste neda vydrzet. Jenze pak zase ty kravsky zvonce, a lidi tleskaj a hulakaj, a berou mi lahve z rukou, furst to chtej necim plnit, a ja jak debil na vsechno kejvnu, a nez se nadeju, jsem po ctyrech minutach zase na ceste. Jeste me informuji, ze bezim asi na 25.miste, coz jim samozrejme nezbastim, neb vim uplne spolehlive, ze jsem startovni caru prekracoval posledni a to bylo prede mnou aspon 120 lidi. Po par kilometrech si vzpomenu, ze jsem chtel vzdat. Hmmm … to je fakt blby, vracet uz se mi nechce. Do kopce OK, z kopce to boli, je to cim dal horsi. Ale pomaha hodne zkratit krok. Bezim jako kdybych mel sevreny pulky, to se jediny da. Hodne premyslim, co dal, jak poznat ten okamzik kdy to zabalit, nebo jestli pokracovat pres mrtvoly … ale pak si vzpomenu na ll a jeho pulmarathon. Od te chvile je to jasny, proste pobezim dokud to pujde. Az se ta noha uplne posere, tak to klidne zabalim, ale aspon toho nebudu litovat. Spekulace jestli si tedka nezadelavam na nejaky vetsi problem, ktery by treba byl snazeji resitelny kdybych jen nebyl tak palicatej … tak na ty uz je pozde. Jsem rozhodnut, a presto nejede vlak. I tak se ale citim mizerne, a jen cekam kdy se to zlomi. Pri cekani ale bezim dal, kilometry pribyvaji.
Druha tretina stoji za pendrek. Skoro cele po rovine v Caldere, Pastva pro oci, poprava pro nohy … aspon pro ty moje. Ostatni hlasi silene vedro (bylo misty az 29C), to me ale nevadi, jsem trenovan z kancelare (kde obcas po poledni namerim i 33C), Horsi je, ze to je proste placka, a ty ja behat neumim. Navic ted s tim kolenem musim fakt pomalu, proste nejde prodlouzit krok. Ztracim asi 20 pozic, propadam se jak cednikem a modlim se za kopce i kdyz vim ze do kopce to bude bolet, a z kopce jeste vic … o tom ale az zitra … nebo pozitri … a jeste prihodim k dobremu jak se chystame stavet pivovar 🙂 … bez penez, z nuly, jen pet ziznivych hrdel … 🙂
