Rozhodl jsem se dnes vyběhnout do deště. Plánoval jsem vejít se mezi dvě bouřky. Na svižnou desítečku jsem měl mít mezi padesáti a šedesáti minutami. Jenže dneska už se nedá věřit ani meteoradarům. Po třiceti minutách, kousek za obrátkou, se setmělo, jakoby se zvon v sokolovském svatojakubském kostele chystal odbíjet nejméně půlnoc (přitom měl za sebou právě osm úderů) a vítr začal ohýbat stromy a lámat jim větve. Na nebi se spustilo hrůzné světelné divadlo, doprovázené snad ještě hrozivějším rachotem. A ještě k tomu se někde nahoře protrhla přehradní nádrž. V tu ránu jsem byl promočený skr naskrz. Zmoklá slepice by v tu chvíli proti mně byla suchá jak křížala. Jsem zvyklý ždímat po doběhu čelenku. Obzvláště v posledních dnech. Ale všechno běžecké prádlo jsem už dlouho neždímal. Jestli vůbec někdy. Když jsem doběhl před dům, už se z nebe snášel jen takový, dalo by se říct, májový deštík. Výsměch toho paparazziho nahoře, který se mě celou cestu snažil oslňovat desítkami blesků a doprovázet pompézním bubnováním. Nicméně mě po dlouhé době konečně dohnal k pocitu, že skutečně běžím. Byť jen 10,1 km za padesát a tři čtvrtě minuty.
