Nenechte se zmast titulkem. Z reklamnich duvodu jsem do nadpisu zapasoval sluvko „zase“. Doposud jsem chrestyse jen poctive obihal. Dneska to ale jinak neslo. Krovi vlevo, krovi vpravo, stezka klesa na asi dvaceti metrech o tri nebo ctyri. Ubrzdit se to uz nedalo, nezbylo nez skocit. Videl jsem ho na posledni chvili, v mistech kudy posledniho pul roku probiham snad desetkrat tydne … a mnoho jinych chodi nebo beha misto obeda taktez. Dokonce jsem tim samym mistem probihal dnes potreti. Proste je to takova odnoz po hrane canyonu, 2.2km tam, pak zpatky, pak dalsi podobna vetev, jen kratsi a pak tu prvni znova. Dohromady to da za dvanact. Deset metru za mnou frcel Tomas, muj student. Diagnoza ofidiofobie jak vysita, ze by se za ni nemusel stydet ani Indiana Jones. Snad ted nema nocni mury, byl to jeho prvni had co potkal volne v prirode.
 |
| Chrestys prerijni. Ten nas byl trosku hubenejsi a jeste malinko vic do zelena. Plazil se jako zpomalenej film, preci jen, rana jsou uz ted chladnejsi. |
Pro mne to byl letos uz treti chrestys. Nejak mam na ne kliku. Za prvni ctyri roky v Novym Mexiku jen jeden, a to jeste v narodnim parku kde nas na to upozornila asi padesati clena tlupa turistu. Chudinka had se choulel ve stinu pod stromem, zamotanej ale ani chrestit se neodvazil. Turisti zalarmovali snad vsechny strazce v okruhu peti mil aby se jim dostalo rady, ze maji hada nechat byt a poctive ho obejit, ze dnes se strilet nebude. Pak tri roky nic.
Letosni prvni varovani prislo uz na Zane Grey. Honza si do ted mysli, ze jsem podel trati schoval magnetak pro efekt, ale pravda je mnohem prozaictejsi. Proste hada nekdo pred nama nasral, a on si to na nas vylil. Nastesti jako kazdy druhy taky-hrdina chrestil poctive jako o zivot jen ze krovi a my jsme ho ani nezahlidli. Podle zvuku jsme ho minuli tak asi o metr.
Jen o mesic pozdeji jsem bezel nas domaci Jemez. Tritydenni bronchitida si vybrala svou dan, ale preci jen jsem se nejak kodrcal k cili. Pet kilaku pred koncem, kdy uz je vam vsechno opravdu jedno a chcete tak akorat umrit se mi u pravy nohy rozchrci rehtacka. Tak dvacet nejvys tricet cisel, hnedej chrestys smotanej do klubicka otvira si hubu a drnci ocasem. Samozrejme jsem se strasne lek a i pres ty unaveny nohy pridal trochu do kroku. V ramci me osobni obrany mne nenapadlo nic lepsiho nez zarvat „Kus babo!“ … coz urcite byla blbost na entou, neb hadi jsou hlusi. Po zhruba mili byla nastesti obcerstvovacka s ikonickym jmenem „Last Chance Saloon“. Vede ji Steve Pero, hardrockerska legenda. Z osmdesati zbyvaji tri kilaky do cile a Steve se vas zpravidla snazi premluvit na panaka tequily. Na to fakt nemam, ale jeho domacim lehkym mexickym lezakem nepohrdnu. Jeste se mi klepaj palicky a tak do sebe klatim rovnou dve. Rozestupy jsou stejne asi deseti minutovy, dva exace uz nic nezmeni.
Dalsim chrestysum v zavode uz moc sanci nedavam. Silvertonska 24hodinovka i nepovedene Leadville jsou v prilis vysoke nadmorske vysce. Az zase doma, na stejne stezce jako dneska, i kdyz asi o kilometr dal, div nezakopnu o Arizona elegans (pravdepodobne poddruh „philipi“). Urcite mel pres metr, na tloustku jak duse na mountain bike.Krve by se ve mne nedorezal, ale pookreju kdyz nevidim na ocasku chrestitko. I tak radsi to vezmu o dva metry vokolo. Had ani nehne brvou.
Pak je skoro celej srpen i zari klid. Az dneska.
 |
| Arizona elegans znamy tez jako „glossy desert snake“ tedy neco jako blejskavej poustni had. Vypada hrozive, ale v podstate je neskodnej. |
Do me sbirky setkani s mistni faunou chybi uz jen medvedi a pumy. Ne ze bych o to nejak stal, ale realne je to jen otazkou casu. Na nekterych mistech kudy pravidelne beham je cerstvy medvedi trus skoro pokazde, kdyz zaprsi jsou videt i stopy v bahne. Pred par tydny se nejakej chlupac usalasil u naseho baraku v praci. Pres noc vybral kontejner a rozhazel to kolem moji stezky. Odpoledne to nekdo uklidil, druhy den rano zase. Podobne misto kde jsem predloni potkal rysa. Choulil se tehdy ve stinu pod borovici a neco si zmoulal packama. Nejdriv jsem si myslel ze je to jen kojot, az jak jsem pribihal bliz poznal jsem ze je to tentokrat neco vetsiho. Selma si mne vsimla teprve az kdyz jsem byl necelejch dvacet metru od ni. Sklopila svuj kratounky ocasek a prchla do skal.
I pres jiz do obecne povedomosti se zazitou pouckou o kojotech (dva a mene kojotu bezi pred tebou, tri a vice kojotu bezi za tebou) jsem nemel stesti narazit na nejakou smecku. Kojoti jsou pomerne samotarsti, jeste tak casto lovi v paru, vetsi smecky jsou dosti vzacne.
To uz spis se bojim losu. I kdyz jsou u nas pomerne krotci, setkat se s nimi temer tvari v tvar neni moc prijemne. Pres den to vetsinou jeste jde a i pres dobre maskovani si jich brzy vsimnete. Horsi je to v noci. Celovka vetsinou kolmo dolu, zrakem skenuju kameny na par metru pred sebe. Jen obcas zvednu hlavu abych se ujistil ze jsem porad na spravne stezce. Dvakrat se mi stalo ze jsem zabehl primo do stada roztazeneho po obou stranach. Hlavy sklonene k zemi ze jim ani oci nesvitili dokud jsem do jednoho temer nevrazil. Pak samozrejme vsichni spozorni, zvednou hlavy a cuci vam do celovky. Deset, patnact paru dve pi kolem. Nekteri skoro nadosah ruky. Nasleduje samozrejme adrenalinovej sok jako v Pulp Fiction a rozklepou se mi nohy. Ztlumim celovku a propletu se ze stada ven. Jeste chvilku jen opatrne naslapuju, nez to napalim co to da … urcite aspon 6 min na km 🙂 … ale furt lepsi nez se prerazit a spadnout do kaktusu … i kdyz i to mne myslim taky jednou nemine.
