Omlouvám se za úpravu a rozvržení, ale Wix to nějak nezvládl, v editoru je všechno perfektní.
Chtěla jsem ještě využít letního počasí a tak jsem se rozjela za zážitky do Tyrolska, kde už několik let žije moje teta. Konkrétně pod hřeben Wilder Kaiser, do městečka Söll, mezi městy Kitzbühel a Kufstein. Jela jsem vlakem, jak jezdím všude. Cenově je to dostupné- zpáteční lístek přes Břeclav a Vídeň se dá sehnat s předstihem cca od 1300,- Kč, a cesta i s přestupy a čekáním na další spoje (což přijde vhod na protažení) trvá něco přes 7 hodin. Ale to je jen ten nejlevnější a nejrychlejší spoj od Olomouce.
Zvolený termín byl tak nějak poslední možný, jestliže jsem se nechtěla úplně odrovnat před Jesenickým maratonem 20.srpna (což se mi stejně nakonec povedlo), ale počasí moc nepřálo, takže to bylo na poslední chvíli, jen co se v předpovědi objevilo víc sluníček, utíkala jsem koupit jízdenky.
Jela jsem ve čtvrtek hned v sedm ráno, a o půl třetí už byla v Kufsteinu, kde mě vyzvedla teta s přítelem. Cesta celkem uběhla, ani jsem nepotřebovala časopisy, protože to po hodině v prvním a druhém spoji a pak cca 3, a vždy bylo na co koukat z okna. I když je pravda, že ve vlaku z Vídně jsem myslela ke konci že už z toho okna vyskočím, když o pár sedadel přede mnou nějaký Angličan předčítal nahlas přítelkyni knihu, ne dost nahlas abych rozuměla všemu ale dost nahlas aby to rušilo. Naštěstí dělal alespoň přestávky.
Protože jsem jela tak brzo, po lehkém odpočinku, sprše a vybalení věcí jsem ještě měla dost času, a tak jsme s tetou vyrazily na procházku k Hintersteiner See, které je vzdálené cca 9 kilometrů. Cesta vedla z vesnice podél potoka po štěrkové cestě značené i jako cyklostezka, na kterou pak navazovala cyklostezka asfaltová. Přes louky, i lesem, kolem několika statků. Jakmile se vyjde na louky, otevřou se před člověkem nádherné výhledy na hřeben Wilder Kaiser, což je to první co člověk z placaté Hané jako já ocení. Söll samo o sobě leží ve výšce 703 m.n.m. a jako skoro v celém Rakousku, hory jsou na dosah.
K jezeru jsme přišly z té frekventovanější strany, kde se nachází parkoviště, různá občerstvení, koupaliště a výchozí bod turistických tras. Jedna taková trasa vede i kolem celého jezera, z části lesem přes výše položené skály, a zčásti po asfaltce těsně kolem jezera, značená jako seerundweg. Přestože bylo už po šesté, všude bylo ještě dost lidí. Teta mě vedla kousek dál po silnici kolem jezera, k místu kde se chodí koupat (oficiální koupaliště je nějak zpoplatněno).
Tady jsem tedy alespoň na malou chvíli vlezla do průzračné vody mezi docela velké ryby kterých bylo všude hodně, a po počátečním šoku z ledovice jsem uplavala pár desítek metrů a nechala se vyfotit na památku. Než jsme vyšly zpátky, bylo už sedm a já nejsem moc otužilá, takže jakmile zapadalo slunce, začala mi být v tílku už zima. Ale stálo to za to. Druhý den navíc po noční bouřce celý den lilo jako z konve- kdyby ne, tak bych snad vyběhla, ale tady to byly provazy, které se jen chvílemi zdály slábnout. Měla jsem tudíž dost času na plánování dalších výletů.
V sobotu ráno ještě pršelo ale nakonec se to vybralo hned jak přestalo vyrazila jsem ven na kopec. Přesněji na vrchol Brandstadl 1650 m.n.m. Tentokrát pěkně nalehko, jen s müsli tyčinkou na občerstvení a mini foťákem v ruce. Protože jsem zde již byla loni o Velikonocích, kdy ale napadl snad metr sněhu), znala jsem cestu a řekla si že to vezmu spíš jako trénink. Nekonečné serpentiny po asfaltě skoro, téměř v každé zatáčce odbočka ke statku, výhledy na protější kopce a všudypřítomné kozy a krávy se zvonci. Když jsem vybíhala od dolní stanice lanovky na Hexenwasser, která ale vede jinam, bylo slunečno, ale cestou nahoru jsem se nořila hlouběji do mraků, mlhy a páry po deštích. O to víc jsme se mohla soustředit na běh do kopce- pravda, nebylo to souvislé, ale snažila jsem se a užívala si to.
Na vrcholu Brandstadlu se nachází restaurace, horní stanice lanovky, veškeré zázemí pro lyžaře a různé atrakce pro děti. Turistů bylo všude dost a dost, tak jsem se nezdržovala a pokračovala kousek dál přes pastvinu na vyhlídku s typickým křížem.
Pastvina je v Tyrolsku opravdu všude, takže je zcela běžné jít mezi krotkými kravičkami, které jsou naštěstí navyknuté na turisty. Jen člověk musí důsledně zavírat vrátka, pokud není průchod opatřen otočnou kovovou brankou, kudy se kravky neprotáhnou.
Také u kříže se pásly mladé jalovičky, drbaly se o lavičky a zvonily zvonečky. Jedna zvědavější mi dokonce ukázala svůj jazyk v plné délce, když mi ho obtočila kolem lýtka. 🙂 Udělala jsem pár fotek, proběhla se ještě kolem vodní nádrže s pitnou vodou a rozběhla se zpátky do Söll na oběd. Z kopce je běh samozřejmě snazší ovšem 10 km po asfaltce, serpentiny a místy už nepříjemný sklon mi dalo docela zabrat, trpěly hlavně holeně a kotníky. Odspoda už začínali kopce zdolávat také cyklisté. Po sprše, obědě a odpočinku jsem se rozhodla vyběhnout ještě jednou.
Přestože ranní běh byl celkem náročný, měřil 24 km a nastoupala jsem přes 1 000 metrů, vydala jsem se znovu k jezeru Hintersteiner. Zpočátku cestou, kterou mi ukázala teta, ale asi po pěti kilometrech jsem se držela asfaltky a vzala to ne lesem, ale přes statky a louky.
Tato cesta mě zavedla přím nad jezero a napojila se na seerundweg, takže jsem si užila pohled na smaragdovou plochu pod sebou a příjemnou zvlněnou cestičku, vysypanou bílým štěrkem. Bydlet u jezera, je to ideální běžecký okruh. I když celý jsem ho neproběhla, to zase někdy příště.Seerundweg mě zavedla k parkovišti a odtud jsem to vzala zase kousek po silnici kolem jezera jako první den, jen pořád dál a dál. Kolem jezera jsem dokonce ani nebyla jediný běžec, ovšem s mojí zapomenutou němčinou jsem se omezovala na hello a úsměvy. 🙂
Značení je v Rakousku pro mě nedostatečné ale už jsem si trochu zvykla, drobnému bloudění jsem se přesto nevyhnula. Naštěstí i tady občas někdo umí anglicky a mě stačí jen nasměrovat. Na většině rozcestníků jsou napsány buď okruhy nebo názvy statků (aspoň myslím), ale když ty názvy člověk nezná, tak je to jako by vás někdo poslal kolem Nováků a Doktorů , a ne do Lhoty, kam sice i tak míříte ale nevíte o tom. Každopádně cíl vracet se od jezera jinou cestou jsem si splnila.
Přes pastviny, a pak opět lesem po pěšině, nee už tak běhavé- prudší a ve srázu která mě dovedla dovedla ovšem zas na louky s cyklostezkami, a i když jsem si naběhla pár km a už se šeřilo, trefila jsem nakonec bezpečně zpět.
Poslední kilometry už ale opravdu bolely. Odpolední běh byl nakonec 21 km dlouhý a nastoupala jsem cca 700 metrů. Oba dva jsem zvládla zhruba v tempu 6:30/km, což není teda žádná procházka pro mě.
V neděli bylo nádherně už od rána, takže i přes únavu z předchozího dne jsem prostě musela na další výlet.
Tentokrát ale s batohem na celý den, hezky pomalu (ono by to ani moc rychleji nešlo) a se zrcadlovkou na lovení výhledů. Vydala jsem se na nedaleké vrcholy Kleiner Pölven (1562 m.n.m.), Großer Pölven (1595 m.n.m.) a Juffinger Jöchl (1181 m.n.m.).
Přes hřeben Pölven vede opět značený 20 ti kilometrový kruh Pölvenrundweg, takže trasa byla od začátku jasná. Část trasy je také značena cedulkami Pölven trail, okruhu, který je součástí třídenních závodů Tour de Tirol, ten ale nevede přes vrcholy. Navíc přes Kleiner Pölven jsem šla už o zmíněných zasněžených Velikonocích s kamarádem, tak jsem se těšila, že z toho teď konečně budu něco mít. Loni s tím sněhem místy po kolena, ve 40% srázu a s výhledem maximálně tak pár metrů do mlhy, mi to přišlo trošku extrém. Tentokrát jsem si to hodlala náležitě vychutnat.
Ze začátku vede trasa přes pastviny a okrajem lesa, s výhledy na Söll, jehož dominantou je kostel Petra a Pavla s malým pečlivě udržovaným hřbitovem. Asi po čtyřech kilometrech je první nepříjemné stoupání serpentinami do prudké stráně s vykáceným porostem. Toto 200 metrové stoupání je ale ještě tak nejkratší. Dál vede cesta nějakou chvíli po vrstevnicové šotolinové cestě kolem úchvatné skalní stěny až k místu, kde začíná pravdu les a stoupání vzhůru.Toto stoupání měří (jak jsem právě zjistila z mapy) jen asi 1,4 km, ale je to opravdu nekonečný krpál, na několika místech naštěstí s vyhlídkou, i s lavičkou.
Kromě toho že je opravdu prudký, jsou zde i na několika místech lana a i když by se asi dalo i bez nich, je to dost náročné. Vůbec nechápu jak jsme to mohli s Martinem šplhat po kolena ve sněhu. Lese ale jinak skýtá alespoň příjemný chládek a vyhlídky mě vždy na hodnou chvíli omráčí- dokud si neuvědomím že mám nohy obalené lesními mravenci, kteří jsou tady prostě všude a zakousávají se mi do botasek a ponožek. Naštěstí z celé armády mě štípl jen jeden. Musím se proto pořád hýbat kupředu k vrcholu.
Poznávám většinu úseků stoupání- vždycky když si myslím, že už to bylo poslední, další pohled vzhůru mi připomene že ne.
Nakonec ale dorazím i k rozcestníku na vrcholu, podle jehož výšky poznám, že skutečně loni bylo nahoře přes metr sněhu a odtud už je vidět i Söller Kreuz. U kříže potkávám první turisty, rodinku s dvěma menšími chlapci. Paní mě ochotně vyfotí a po chvíli už mám vyhlídku sama pro sebe.
Občerstvuji se grepem (samozřejmě to není to jediné co jsem po cestě jedla) a kochám se výhledy. Vesnice a statky mám jako na dlani.
Moc se mi líbí jaké obrazce vytvářejí spojené cyklostezkami a silnicemi, jeden s druhým, mezi nimi zelené čtverce luk a polí. Odměna za námahu je jasná- ten pocit, když člověk vyleze na vrchol a výš už nemůže, ty výhledy do kraje, chvilka odpočinku a intenzivní procítění přítomného okamžiku. Takové odměny se mi dostalo. Dokonce jsem byla poctěna osobním příjetím na tomto místě vyslancem vesmíru, motýlem, který si na mě sedl a pobyl se mnou pár minut, na hlavě, na dlani, choval se velmi přátelsky. Vyrušili nás až další turisté, se kterými jsem ještě obdivovala žluté otakárky a prohodila pár slov. Byl čas jít dál.
Kratší prudké klesání mě dovedlo k rozcestníku, odkud jsme loni s Martinem už pokračovali zpátky do Söll, já se vydala dál na Großer Pölven. Cestou vzhůru jsem objevila v sedýlku také malou horskou chatu, záchytný bod pro případ nepříznivého počasí, velmi dobře vybavenou od barelu sbírajícího dešťovou vodu, přes lékárničku až po kamna a nářadí. Asi nevyužiji, ale dobré o ní vědět. Cestou přes vrchol jsem si udělala ještě odbočky k ostatním křížům s vyhlídkami na druhou stranu hřebene, vynechala jsem jen Schwoicher Kreuz. Mittagskogel je ve výšce 1594 m.n.m. a Häringer Kreuz v 1477 m.n.m. (na mapě jako Pölven Kreuz).
Odtud má člověk jako na dlani údolí řeky Inn, táhnoucí se k Innsbrucku, stejně jako hřeben Großvenediger se zasněženými vrcholky. Od druhého kříže se cesta stáčí kolem hřebene zpět k jihu a prudce dolů. Z posledního odkrytého místa jsem měla to štěstí nádherný sněhobílý vrchol Großglockner. Pak už jsem byla nucena dávat pozor na cestu, která mě dost překvapila. Jestli mi to z jedné strany nahoru připadalo prudké, tak tohle jsem mohla tušit nebo zjistit předem. No ale někdy je lepší když člověk neví do čeho leze.
Absolvovala jsem opět lana a žebříky, úchvatné výhledy i mrazení v zátylku. Nakonec jsem to zvládla bez újmy. Hodně mi pomohla podzimní zkušenost z Roháčů a Rozsutce.
Jen co jsem vylezla z lesa, hned tu byla cyklostezka (která tak vede kolem dokola každého hřebene) a po chvíli opět nějaký rodinný statek a rozcestník. Pár cyklistů zrovna přijíždělo z protějšího kopce, tak jsem se trošku kousla a odbočila ještě na ten slíbený Juffinger Jöchl.
To už bylo opravdu jen kousek do kopce, po šotolině a kousek do svahu lesem. Na zarostlém vrcholu byl opět kříž, tentokrát jen obyčejný dřevěný, lavička a už ne tak působivý výhled, ale mám to odškrtnuto pro příště, kdybych se rozhodla jen tak si tam zaběhnout nalehko. Také jsem měla další hmyzí setkání, s opravdovým cvrčkem polním. cvrkal hrozně nahlas, takže nebylo těžké jej najít a vyfotit. Pak už jsem ale zrcadlovku schovala a seběhla zpátky k rozcestníku a po pěkně běhavé pěšině, vystřídané po čase opět asfaltovou cyklostezkou, směrem k statku Reit a dál do Söll. Už jsem se pravdu těšila do sprchy a na večeři. Nohy taky dost bolely, posledních pár kilometrů jsem i běžela, jinak bych došla snad až za tmy. Okruh i s odbočkou nakonec měřil něco přes 20 kilometrů a nastoupala jsem 1625 metrů. Vše měřeno hodinkami Suunto Ambit 2S. Některé údaje se od map na internetu mohou samozřejmě lišit
Krásné počasí vydrželo i do pondělí. Nebýt to v Tyrolsku ale doma, už bych se ani nehnula a modlila se za déšť. Takto jsem se ale ještě ráda překonala, sbalila ráno opět batoh, foťák a vyrazila za posledním velkým cílem pobytu. Tentokrát jsem se svezla místní autobusovou linkou Kaiser Jet do vedlejšího městečka Scheffau am Wilden Kaiser, odkud jsem měla v plánu vystoupat na jeden, jak jsem doufala přístupnější, vrchol tohoto pohoří. Autobus je pro hosty a residenty ze Söll zdarma. Sice jsem nebyla ani jedno a ta nějak vlastně oboje, tak jsem se svezla taky. Prý to nijak nekontrolují, je to prostě služba navíc k podpoře cestovního ruchu. No a nekontrolovali. V Scheffau jsem si nabrala v infocentru nějaké mapky, bohužel ta co jsem ji nejvíc chtěla byla za euro, já neměla ni to, tak příště.
Trošku mi trvalo než jsem se vymotala, protože na rozcestnících byly opět směry k nedalekému Hintersteiner See a mě neznámé názvy. Tak jsem šla od jednoho k druhému, až narazila na ten s nápisem Scheffauer 4 a 1/4 hodiny. To mě sice moc nepotěšilo, ale věděla jsem že nějaký čas jsem schopná stáhnout, i bez běhu, že časy bývají nadsazené. To bych ovšem nesměla jít oklikou. Ale to už předbíhám.
Cesta vedla od rozcestníku kolem potoka, přes mostky, s výhledy na pár pěkných vodopádů.
Pak opět po šotolinové cestě přes statky a pastviny, mezi kravičkami, stále blíž pod masiv. Poslední zastávkou na trase může být Steiner Hochalm, kde je k dostání i občerstvení, a kde "na dvoře" místo slepic odpočívalo opět pár kraviček se zvonci. Slepice jsem snad ani nikde neviděla.
Bohužel jsem si nějak nevšimla té správné odbočky přímo k vrcholu a vydala se pěšinou po vrstevnici kolem dokola. Sice jsem si zašla dobře šest kilometrů, ale nelituji. Pěšinka byla místy i celkem běhavá, vedla lesem i přes suťová pole táhnoucí se odshora až dolů, odkud byl vždy výhled na Hintersteiner See, a dovedla mě až na západní cíp do Walleralm. Dnes už jsem všude potkávala opravdu hodně turistů. Občerstvení ve Walleralm bylo jimi obsypáno, já si sedla jen na chvíli kousek nad něj do svahu abych si vydechla po seběhu. Odtud se trasa stočila nahoru kolem hřebene a opět po vrstevnici pokračovala dál. I zde vede kolem celého hřebene okruh, podle pohoří nazvaný Kaisergebirge a další trasy. Na této straně mi to už skoro připadalo jako v Jeseníkách, nebo pod Králickým Sněžníkem, dokonce jeden kotel vypadal skoro stejně jako ten kde pramení řeka Morava, všem nebýt těch výhledů. Pěšina pozvolna stoupala a na trase se objevil opět jeden kříž, na místě Hocheck (1470 m.n.m.), Odtud vedl krátký seběh do Kaindlhütte (1293 m.n.m.) kde je dokonce ubytování, kaplička a možnost občerstvení. Docela to tu žilo, všude plno turistů, já pokračovala hned dál.
Teprve teď mě čekalo to pravé stoupání, o kterém jsem ještě ani netušila jak bude náročné. Hned od začátku to bylo prudké, tak jsem na chvíli schovala foťák, kromě lesa a skal nad hlavou toho moc vidět nebylo. Asi po čtvrt hodině jsem se dostala přes první hranu, za kterou bylo něco jako kráter, který jsem musela po pěšině obejít na druhou stranu až pod suťové pole a stěnu připomínající žehličku. (vybavila jsem si Flatiron, na kterou běhá (šplhá Tony Krupicka).
Bohužel se mi ji nepodařilo moc vyfotit, a stejně žádná fotka nedokáže zachytit tu krásu. Už jsem tak nějak tušila co mě čeká a vydala se přes suť k nástupu na žebříky a lana. Dolů proti mě občas slézal nějaký turista, všichni vypadali jakože pohoda, tak jsem se nebála, to přišlo až po chvíli. Nějakou dobu jsem ještě fotila, ale pak už si lezení vzhůru vyžádalo všechny moje končetiny a ještě se mi to zdálo málo. Hned na prvním ocelovém lanu jsem se samozřejmě škrábla o vyčnívající drát do krve, takže jsme chvíli lezla s prstem v puse. /seky s lany se střídaly s žebříky a římsami bez jištění. Někde mi přišlo, že tam to lano opravdu mělo být. Kolikrát jsem byla nalepená na skále silou vůle. Nejhorší byly okamžiky, kdy jsem mě napadlo, že bych třeba opravdu mohla blbě šlápnout, uklouznout a spadnout až někam na dno.
Šlo by to samozřejmě ještě dolů, ale jednak lézt nahoru už bylo asi jednodušší a taky bych to nevzdala přece pár set metrů pod vrcholem, tak jsem pomalu pokračovala dál. Ono to asi tak obtížné nebylo, ale byl to na mě dlouhý úsek.
Na Roháčích bylo tak nějak kde si odpočinout a úseků s lany tam bylo opravdu jen na pár. Dolezla jsem na další odpočinkovou plošinu, kde stáli dva chlapíci. Jeden si ošetřoval nějakou odřeninu, asi už byl na cestě dolů, druhý pozdravil a lezl přede mnou k vrcholu. Dali jsme se do řeči a to mi moc pomohlo. Nemůžu říct, že zachránilo, zvládla bych to i tak, ale už jsem byla docela unavená psychicky z lezení o samotě, ale bylo to příjemnější. Jmenoval se Jacob, bylo mu tak kolem 45 let a byl z nedalekého Kufsteinu. V příjemné konverzaci (i když lehce kostrbatou angličtinou) nám cesta na vrchol Scheffaueru docela utekla a my se ocitli u kříže ve výšce 2111 m.n.m. Už tu odpočívalo pár lidí, dokonce na cestu dolů se chystal takový asi sedmdesátník jako věchýtek s trekovými holemi a batůžkem…ale myslím, že to šel tou lehčí cestou, a to ho nijak nepodceňuji.
Přede mnou se kolem dokola otevřel nádherný výhled na Vysoké Taury v dálce, i menší vrcholky okolo, údolí řeky Inn i místa, kde jsem byla v přecházejících dnech, jako hřeben Pölven, Brandstadl, Hintersteiner See, Söll, Scheffau a ostatní. V Jacobovi jsem měla úžasného průvodce, který mi ukazoval kde co leží, že jsem si vše ani nezapamatovala. Musím říct, že toto setkání pro mě bylo jedním z těch důležitějších okamžiků dne, protože i když jsem často v přírodě ráda sama, sdílet takový zážitek s někým druhým, je to nejcennější.
Posvačili jsme, já hodně fotila, mezitím co on si německy povídal s ostatními turisty, kteří se mezitím na vrcholu vystřídali- odněkud se vynořili i dva horolezci- podepsali jsme se do vrcholové knihy, zamávali větroňů i ptačím drzounům, kteří kolem neustále kroužili, a nakonec se dohodli, že dolů slezeme spolu. Já jsem věděla jedno, že totiž tou samou cestou dolů už nejdu. Hrozila jsem se jak bude vypadat ta druhá, protože tu první mi poradila teta, která ji sice nešla, ale kterou ji poradil někdo jiný (že prý je snadná a tak). Naštěstí v Rakousku je vnímání toho co je snadné úplně jiné než u nás, takže druhá cesta dolů byla už opravdu lehoučká. Ještě pod vrcholem pár lan a jeden žebřík a pak už jen serpentinky po svahu mezi skálami dolů. Trošku nepříjemné bylo až další velké suťové pole, kde to klouzalo opravdu hodně, a člověk by sjel o několik metrů pokud by se nedával pozor na jaké kameny šlape.
Přesto jsme tak nějak doklouzali až k Hochalm, kde mi došlo kde jsem udělala předtím chybu.
Nicméně jsem nakonec ráda, že jsem poznala obě trasy na vrchol a ještě mnohem víc. S Jacobem jsme si dali ještě pauzu na apfel džus, odpočinuli si a rozloučili se. Jacob pokračoval tou trasou kterou já jsem šla už předtím šla směrem ke Kufsteinu, já seběhla skoro až Hintersteiner see a pak lesní cestou, kterou jsme šla první den s tetou, přes louky zpátky do Söll, od Hochalm jsem běžela celou cestu,docela v tempu, udělala jsem si jen přestávku na zaledování nohou v potoce. Doběhla jsem dost zřízená a vyřízená ale šťastná.
Druhý den jsem byla samozřejmě úplně mrtvá- naštěstí od rána lilo jako z konve a i když jsem na špatné počasí žehrala a neustále se chodila dívat z okna jestli to nepolevilo, věděla jsem, že odpočinek potřebuji a i týden bude málo.
Ve středu ráno stále pršelo a já už se pomalu chystala na čtvrteční odjezd, když se to v deset začalo trochu vybírat. Když už pár minut nepršelo, na nic jsem nečekala a nalehko, opět jen s müsli tyčinkou a foťáčkem do ruky, vyběhla ještě na poslední vrchol v okolí, kde jsem nebyla. Na Hohe Salve, do výšky 1829 metrů. Od dolní stanice lanovky Hexenwasser, odkud jsem vybíhala i na Brandstadl, jsem odbočila z asfaltky na šotolinovou cestu, v zimě nejspíš lyžařská, která mě vedla nahoru.
Chvílemi jsem se snažila i běžet ale po těch pár náročných dnech už to moc nešlo. Navíc bylo hrozně vlhko a já byla nějaká zblblá z toho deště, že jsme si navlékla těžkou nepro mokavou šusťákovku. Kterou jsem měla pak morkou víc zevnitř než zvenku. Ale nahoře mě aspoň trochu ochránila před větrem. Cesta vedla přes přestupní stanici lanovky na Hohsöll, kde se nachází restaurace a turistická atrakce Hexenwasser (něco jako v lázních v Jeseníků-okruh kde se procházíte ve vodě, po kamíncích a tak.), no a také bohužel v těchto dnech i bagry, jeřáby a dělníci- spravovali asi nějaký most a cestu. Rychle jsem se z toho vymotala a pokračovala vzhůru, opět kolem pastvin s kravičkami (ani dnes jsem neviděla žádnou fialovou), různých statků , restaurace s kapličkou až pod vrchol, kde už se přes mlhu a mraky otevíraly výhledy.
Poslední stoupání bylo zase pořádně prudké, ale snažila jsem se před turisty aspoň chvilkami popoběhnout.
Nahoře bylo dost chladno a já zpocená, tak jsem udělala jen pár fotek a vydala se zase zpátky. Seběh bolel jako nikdy, myslela jsem že mám snad zlomené obě holeně i kotníky. Chvílemi jsem musela jít pomalu ale nebylo tím lepší. Směrem dolů se také začínalo oteplovat a na chvíli i vykouklo sluníčko, což jsme jen uvítala a ohřála se. Ani nevím jak jsme dopajdala do Söll, nakonec jsem musela ještě nějak udržet tvář, když jsme potkávala turisty. Poslední výběh byl nakonec skoro 22 kilometrů s převýšením skoro 1350 metrů. Samozřejmě většina metrů cestou nahoru, tedy na prvních 10 km.
Pak už jsem jen hodila sprchu, jídlo do žaludku, fotky do notebooku a nakonec večer věci do batohu, a druhý den ráno se vydala opět na cestu vlakem k domovu.
Doufám, že do Tyrolska ještě někdy zavítám, protože minimálně jednu věc tam mám v plánu…. a běhat si tam jen tak, po už známých pěšinách, na to se těším stejně jako na objevování neznámého.
"Enjoy nature and live" Berenique
