Týnišťské šlápoty (135km, +5000m), Úspěšná záplata na pošramocené sebevědomí

24.7.2015, Meziměstí

„Za minutu start!“ zvolá Olaf do tělocvičny, kde se všichni připravují.
„Sakra!“

Myslel jsem si, že se plánovaný start ve 22:30 nepovede. Byly nějaký prodlevy při registraci, ale to by nebyl Olaf, aby to nestihl. Čapnu věci a valím rychle ven..

Nedojdu ani na začátek startovního pole a Olaf už odstartoval. No nic, stejně se mi dneska nechtělo rvát nikam dopředu. Po neúspěšné a přepálené Andoře před necelým měsícem, která skončila mým prvním DNF, nemám dnes vůbec žádné ambice nijak závodit. Špatně jsem zregeneroval, na všechno se vybodl, běhat jsem byl všehovšudy jen asi 4 krát a až na poslední výběh mě to vůbec nešlo a strašně nebavilo. Nějak mě to DNF semlelo. Přesto mě ten poslední výběh trochu nakopl a konečně jsem se rozhoupal a přihlásil na Šlápoty. Cítil sem, že by mi to mohlo pomoct se konečně po tý Andorský lekci nějak srovnat. Jen tak si je dát, jak se říká „na pohodu“. A hlavně dokončit. Takže to dnes prostě nechám svému osudu a uvidím, jak to půjde. Parametry tratě slibují velkou zábavu. 135 kilometrů s +5 000 metry převýšení.

Bude to sranda

Start

Vmíchám se do davu a běžím. Po vymotání se z Meziměstí zjišťuji, že tempo je dost pomalé a aniž bych o to nijak usiloval, jsem za chvilku v nejrychlejší desítce běžců. Mažeme po poli přímo po Česko Polské hraniční čáře čelem k prvnímu stoupání na Sredniak (781m). Kopeček je to výživný, ale řekl jsem si, že první dám pro zahřátí bez hůlek. A jde to dobře. Kopec nás trochu roztrhá, takže jsem rázem už někde v první šestce.

K2 Wlostowa (903m), 9,5 km, 23:49 – Chyběla fixa, takže foto jako důkaz

Kolem 10. kilometru ve stoupání, už s hůlkami, se ocitám překvapeně na první pozici. To už se brzdím.

„Aleši, řeklo se pohodové tempíčko!“ připomínám sám sobě.

Opravdu dnes nechci určovat rychlost čela. Zpomalím a nechám se ve stoupání plného břidlicové suti předejít. Následné klesání z vrchu Bukowiec (886m) je nepřehledné. Nad pěšinku se do půli těla tyčí vysoká tráva, kterou osvětluje čelovka. Co je na cestě pod trávou, je ve stínu a není vůbec vidět. Párkrát došlápnu naprázdno do nějaké díry a tak tak to ustojím. Pak ale v jedné proláklině, kde to pálím na plný plyn, to přijde.

„Uááááááááááááá!!!!!!“

Ani nevím co se stalo, jestli jsem o něco zakopl nebo co, ale už letím salto přes záda do nějakého křoví. Bum. Je to trošku z kopce, takže si ještě hodím nějaký ty sudy po boku (rodinný příslušníci nebojte se, už v tom mám praxi a všechno bylo pod kontrolou…). Ve finále se octnu na zadku ve vysoké trávě. Zvednu se. Uff nic mi není. Vyškrábu se zpět a bez rozmyslu běžím dál. Po chvilce se však zamyslím.

„Běžím vůbec dobrým směrem?“

No, pomotal jsem se v tom pádu řádně. Já fakt nevím. No určitě jo, přece nejsem takovej trotl, abych se rozeběhl zpět v protisměru. Běžím dál, cestu nepoznávám, ale pozpátku je každá jiná… Jenže najednou proti mě dvě čelovky…

„Co se děje, proč běžíš zpátky?“
„No, ty vole. Já sem fákt debil!“ zanadávám si, otočím se a běžím na druhou už správnou stranu.

Do seběhu z Waligóry (933m) se vyválím ještě 2x. To už ale v doprovodu Lukáše Pilaře a mlaďase Mirka, když běžíme všichni spolu ve vedoucí trojici.

„Ty už máš ty pády vážně vychytaný“ vysmekne mi Lukáš poklonu po tom, co se bez varování přerazím o rygol v cestě. Pád zakončím ucházejícím parakotoulem.

„Díky. To víš, léta praxe.“

Nicméně sere mě to. Padám protože jsem nějakej slaboučkej. Nohy neudrží to nad čím by si jindy zívly.

„Proč jsem radši nezůstal doma? Očividně ještě nejsem úplně v pohodě a teď se tady budu takhle trápit.“

Honí se mi hlavou. To že je ta první část přes Polsko prostě jen opravdu těžká a vysilující mě ale nenapadá.

Na Ruprechtickým špičáku (850m) nějak nezvládáme navigaci, když slezeme z rozhledny. Místo abychom šli 100m zpět po žlutý a pak na modrou, jdeme po žlutý v opačném směru dolů. Lukášovi se to nezdá, tak se hned vrací. My s Mirkem běžíme dolů, než nám to docvakne také. Kufr. Takže zpět nahoru a dál po modré. Kufřík má přes cca 600m a sto výškových. Stane se.

Když doběhneme na tajnou kontrolu akorát se míjíme s Lukášem a Honzou Suchomelem, kteří už od tud vybíhají. Kde se tu ten Honza vzal? Musel jít před nás v tom našem kufru. Něco pojíme, doplníme pití a vydáváme se s Mirkem za nimi.

Mírek běží vpředu. Drží příjemný svižný tempo. Já se o nic nemusím starat a jen v klídku vlaju za ním. V kratochvíli mu vyprávím, že náš pes se jmenuje taky Mirek. Z toho mají všichni Mirkové většinou velkou radost. Třeba náš soused je vždycky moc rád, když před jeho dětmi řvu na psa:

„Míro, kurňa pojď ke mě. K noze jsem řek!“

Přebíháme z Polska zpět do Čech až do Broumovských stěn. Kluci nikde. Asi do toho pěkně šlapou. Já si ale stále stále říkám:

„Aleši, hlavně pohodové tempíčko!“ a to Míra, klučina o 20 let mladší, drží fakt skvěle.

Navíc na mě i počká, když je potřeba. Dobře si pokecáme. Zrychlí z kopců, když cítí, že mu skoro přistávám na nohy. Podpoří mě, když se mi neběží dobře. Takovej šikovnej vodič by to byl. Můj soukromej pacemaker. Škoda jen, že běží pouze poloviční noční trať (62 km), rád bych s ním běžel i dál a jen si užíval.

Před pátou ranní, když už je skoro vidět, přibíháme do restaurace Amerika v Křinicích na 42. km, kde je čipová kontrola. Uvnitř se akorát Honza balí k odchodu. Lukáš si někde vymkl kotník a řeší co dál. Dáme si polívku a nakonec vycházíme s Mírou ještě před Lukášem. Honza už je fuč.

Musíme vystoupat zpět do stěn k rozcestníku u kaple Hvězda. Než se tam vydrápeme, Lukáš jde rychle přes nás. Na to že ho bolí kotník, tak to do kopce (bez hůlek) valí neskutečně. Nicméně seběhy mu nechutnají a kotník ho při nich bolí. Nakonec se zase seběhneme a dál už postupujeme spolu ve třech jako na začátku.

Prý že ho bolí kotník. Kecá!

Studánka s nejlepší vodou ze všech.

K13 Skalní divadlo, 44,3 km, 5:22 ráno

Přes nádherné Skalní divadlo, Kovářovu rokli a Kamenou bránu pokračujeme dál. Přeběhneme zbytek Broumovských stěn až na jejich konec na Junáckou vyhlídku, kde je kontrola K16 na 55. km.

Kamenná brána

K15 Kamenná brána, 52,3 km, 6:40 – Všichni tři pěkně pokromadě. Mirek, Lukáš a já.

K16 Junácká vyhlídka, 55 km, 7:06

Tajná občersvovačka

Z vyhlídky následuje docela dlouhý a technický seběh. Lukáš s bolavým kotníkem nestíhá, takže jsme za chvíli vpředu zase jen sami dva s Mirkem. Když seběhneme až dolů k potoku, tyčí se před námi neskutečný prďák. Kopec jako kráva, přímo v něm kolmo nahoru náznak pěšiny s patníky státní hranice a zhruba v půli nahoru drápající se Honza.

„Tamhle je! Konečně ho máme na dohled.“
„Chceš ho dohonit?“ ptá se Míra
„Ne ne, ještě je čas. Přeci jen na to mám ještě dalších 80 kilometrů.“

Pohled zpět na stoupání na Pasterskou horu. Hnus velebnosti.

Vyškrábeme se nahoru až na K17 Pasterská hora. Označíme si kontrolu fixem a pádíme to dolů do Machovské Lhoty tradičně do hospody U Lindmanů. Tam je čipová kontrola K18 a zároveň konec kratší tratě na 62 kilometrů.

Míra tady končí svojí krátkou trať. Honza tu sedí slušně prošitej, že to prý přepálil. Lukáš dobíhá skoro 10 minut po nás. Nakonec, jak předesílal, dál kvůli kotníku nepokračuje a odstupuje. Vypadá to, že dál poběžím sám. To se mi ale vůbec nechce. Ne teď.

„Seber se, pojď. Poběžíme spolu.“ hučím do Honzy „Poběžíme v klídku. Neboj.“

Honza nechce, odolává, objednává si ještě pivo, ale nakonec ho ukecám. Pivo přelije do flašky a vyrážíme vstříc další části. Hned za Machovem je strašný krpál, který si moc dobře pamatuju z roku 2013. Hnus fijalovej. Dupem dupem, ale Honza je do stoupání znatelně pomalejší. Je nějakej jetej. Postupně se vyškrábu až na K19 Krásnou vyhlídku. Než mě Honza dotáhne, vyřídím si nějaký telefony.

Honzovi se tady ty kopce líbí a je plný optimismu

K19 Krásná vyhlídka – Sypací skála, 64km, 9:10

Nedá si pokoj a furt se něčím nalejvá.

Stoupáním na Bledne skaly se přesouváme zase zpět Polska. Nahoře jsem zase s náskokem a tak si říkám, jestli se už radši netrhnu a nebudu pokračovat sám. To bych ale přišel o ty všechny Honzovy historky, protože on prostě nezastaví pant. Zpomalím tedy, Honza mě dotáhne a už jede. Mele a mele. Tak si tak vyprávíme, užíváme si pohodu a krásu Bledných skal, když v tom se mrknu na navigaci.

„Ehm, ehm, my asi jdeme blbě. Jsme tak půl kiláku od trasy.“
„Jak to, já myslel, že to sleduješ? Ty vole ty si jak Dušánek s těma Ambitama, ten taky furt bloudí!“

Měli jsme jít po značce zeleného listu a my šli prostě dál jen po obyčejné zelené. Takže otočka, zpět až k parkovišti, napojit se na zelený list a pak už vše v pohodě. Nicméně skoro kilák zacházka.

Bledne skaly

Taky

Do kopce ho musím skoro tlačit. Kůže líná.

Na vrchol K20 Krucza kopa na 74.  kilometru dorazím zase s náskokem před Honzou. Čekám na něj než to vyjde pod kopcem, ale hrozně mu to trvá. Pak volá, že mám jít napřed, že si musí ještě něco připravit.

Nejdřív jen jdu, ale krásné klesání po pěšince lesem by byl hřích neběžet, tak se rozeběhnu. Pustím to a běžím. Najednou jsem sám. Sice na prvním místě, ale radost z toho moc nemám, protože do cíle je to ještě dalších 60 kilometrů.

„Hlavně pohodové tempíčko, Aleši“ zní mi zase v hlavě.

Běžím sám už skoro 10 kiláků. Honza nikde. Je strašný vedro, dusno a blíží se bouřka. V městečku Lewin Klodzki si alespoň koupím nanuka. Když ho mám mezi zuby a dýchám přes něj, je to skoro jako klimatizace. Tedy jen do té doby až z toho, jak je to studený, začnou bolet zuby. Než nanuka spořádám, je tu bouřka. Skoro přesně v poledne. Déšť a nanuk v žaludku příjemně chladí a najednou se mi běží úplně skvěle. Tedy až na to, že musím tu a tam přeběhnout i nějakou louku, když lítají blesky. Naštěstí to práská daleko.

Lije, ale není to vidět.

Slalom mezi balíky a blesky

Toto je cesta. Není to neprůchodné křoví, ale je to cesta po vlastním značení. Po Olafošipkách.

Pálím to lesem dolů. Déšť je čím dál tím intenzivnější. Jsem už úplně durch a začíná mi být i zima. Zastavuji se pod stromem. Konečně otestuji mojí novou bundu od Montagne. Minimus Jacket. Je boží. Chvíli mi trvá než ji vytáhnu z batohu a obléknu si ji. A je to. Můžu vyrazit, ale kurňa co to? Slejvák skoro přestal. Běžím, už jen poprchává, ale já jsem v suchu. A vedru. Čím dál větším. Bunda je fakt super, ale musí hned dolů. Takže zase zastavení, sbalení se a můžu pokračovat. Ohlédnu se zpět po cestě a koho to nevidím. Honza.

„No to byla doba, kde si čoveče?!“ vítám ho.

No, nečekal jsem, že mě ještě dotáhne, ale vidím ho rád. S Honzou se čék nikdy nenudí. Pěkně jsem se v ty bundě uvařil a tak když spolu dojedem k brodu, musí proběhnout povinné chlazení kebule.

Kde k sakru je? Někde tady musí ta Olafošipka být!

Jenže po ochlazení jsme si nevšimli, že zelená, po které jsme měli jít, nevede přes brod a přes lávku vlevo. Jdeme tedy dál rovně dolů přes brod a přidá se k nám ještě pár lidi z denní krátké trasy. Honza zase mele a až po nějaký době mě napadne se kouknout na navigaci v Ambitech.

„Ehm, ehm, my jdeme asi zase blbě. Jsme tak půl kiláku od trasy.“
„Cože? To není možný, ty si fakt celej Dušánek!“ zuří Honza.
„Ty woe, já bloudím jen s tebou! Sám jsem ještě nezabloudil. Ty furt meleš a já kvůli tomu nestíhám sledovat trasu!“ bráním se.

Takže zase zpět až k brodu. No kufřík pro dnešek již standardní zase nějakých 800m. No nic, pokračujeme dál v odpočinkovém tempu směrem na Sendraž. Žiju v tom, že máme náskok a že další jsou za námi minimálně přes hodinu.

„Jo hele, na tom kopci, jak jsme se rozešli, mě dohonila Katka Šoubová.“
„Cože? Kecáš? To snad není možný, proč mi to říkáš až teď?“
„Neboj, ta už nás nedožene, byli jsme v tom dešti rychlý.“
„To jo, ale stejně, ten kufr a naše vycházkové tempo. Musíme za to zatáhnout, jinak si nás smlsne.“

Zase se někde fláká

Mažoretky. Ano, tak to má být.

Popobíháním se dostaneme konečně až na Sendraž, kde nás čeká přivítání, tak jak si to pravé hvězdy na prvním místě zaslouží. Mažoretky. Holky fakt dík! 🙂

Honzova občerstvovačka je zase na dlouho. Už jsem z toho fakt nervózní, určitě nás dotáhnou. Vařící polívku si zředím studenou vodou, kopnu jí do sebe na ex a velím k odchodu. Honza ještě ani nezačal do sebe soukat polívku lžicí, když v tom z kopce přibíhá dvojice pronásledovatelů.

„Ty vole, já to říkal! Už nás mají. Kurňa!“

Nechám Honzu Hoznou, balím se a jdu dál. Nechce se mi na 90. kilometru ztratit vedení. Musím vystoupat asi kilák vracečkou na rozhlednu Varta. Na ní jsou nádherné rozhledy na všechny kopce, které už jsme přešli. Toto je vlastně poslední kopec. Podle profilu trasy to bude dál až do Týniště jen taková „zvlněná“ rovinka. Udělám pár fotek a sbíhám dolů po schodech.

K22 Rozhledna Varta, 91 km, 14:08

Seskočit nebo seběhnout?

Dole se míjím s Honzou.

„Je to v pohoděééé.“ huláká na mě.
„To nebyli oni. To nebyla Katka. Ti dva běží jen krátkou denní trasu. Nemusíme vůbec spěchat.“
„Fakt? Tak to máme teda kliku.“

Já jsem si říkal, že se Katce oproti startu nějak narovnaly její kudrnaté vlasy. No viděl jsem jí včera prvně, tak jsem si nebyl jistej.

Pokračujeme dál a občas, teda většinou jen z kopce, i popoběhneme. Je zase strašný vedro, tak se těšíme na Janovský potok, ke kterému máme podle itineráře dojít. Je to tedy klasicky po Olafovsku cestou necestou. Jenže potok je skoro vyschlý, takže velký osvěžení se nekoná. Naštěstí za další kilák má být nějaká přehrada Zákraví.

Další pohodová pěšinka

„To je vedro. Já tam skočím v hadrech, tak jak jsem.“ vyhrožuje Honza

Projdeme krásnou soutěsku Janovského potoka a jsme skoro přehrady. Mezitím se dozvídáme od spojek, že na další za námi máme náskok stále kolem hodiny. Na koupačku ideální.

Hurá vodáááááá.

 „Jdu na to!“ Honza odhazuje batoh. Hop šup a už je ve vodě.

Chtěl jsem si jen smočit nohy, ale když vidím, jak se ve vodě rochní blahem jak hroch, musím taky. Batoh letí na zem a já v hadrech do vody i s botami.

Placák plavmo

Je to řehole na tom čele.

„Ááááááááááááá, to je bááááájo!!! Tomu říkám užít si závod!“

Po koupačce to jde na chvíli zase samo. Poklusáváme v klídku lesem a další kilometry jeden po druhým přibývají. Nicméně zpomalí nás zase vedro nebo spíš dusno, které je před blížící se bouřkou zase výživný. Honza chce už jen jít, že to máme už na tuty v kapse. Já furt tlačím, že alespoň z kopce musíme stále běžet, jinak nás docvaknou.

Roviny před námi, tam někde v dáli je cíl.

Na Dobrušku se valí všichni čerti a my dva.

V Dobrušce se zvedá vichr, povaluje značky a popelnice. Bouřka je na spadnutí. Nám je ale hrozný vedro, takže celou cestu přes městečko hledáme raději než úkryt, kde koupit zmrsku nebo nanuka. Čék si musí umět určit priority.

Je to řehole na tom čele II.

Nakonec se zadařilo, zmrzka bodla. Z bouřky ve finále nic nebylo, takže stále v klídku putujeme dál až na 114. kilometr do Opočna na koupaliště Broumar, kde je K25. Dorážíme sem kolem 6 šestý v podvečer. Polívka, pívo, kofola vše do nás padá jako do žumpy a nijak nespěcháme. Takhle dlouhý občerstvovačky jsem dlouho nezažil. Navíc Honza se skočí ještě vykoupat, když už jsme na tom koupálku. Ale co, máme slušný náskok, tak proč ne.

Po minimálně 20 minutách ne-li půl hodině jdeme dál. Až jsem z toho klídku nějak zatuhl a když se občas rozeběhneme, moc mi to nejde. Za to Honza čím víc má natočeno kilometrů, tím víc je v pohodě.

Zase vedro jak na Sahaře.

Když dojdeme na K26 u kaple Dřížná, Honza se mrkne na fejsbůček, co se děje ve světe. Olaf tam hlásí něco ve smyslu, že Katka byla na kontrole v Opočnu už jen 20 minut za námi a že si nás asi smlsne.

„Cože? Ty woe já sem to říkal, že nás tímhle stylem dohoní. Zdrháme!“ zavelím vpřed a mažeme.

Utíkej Honzo utíkej, honí nás Katka velikej.

Do cíle je to posledních 15 kilometrů. Půlka po asfaltu a půlka lesem. Mě tak nakoplo, že je nám Katka v patách, až se Honza diví, jak jsem najednou zase ožil. Běžíme v podstatě vše nonstop a zastaví nás až vtipná předposlední kontrola K27. Zahneme na okraji lesa a dál běžíme zprava podél nějakého kaňonu asi po těžbě písku. Koukám na to a říkám:

„Příští rok to Olaf povede pro zpestření určitě tudy!“

Jen to dořeknu, dobíháme k černým Olafošipkám mířícím vlevo dolů přímo do kaňonu.

„To je magor ten Olaf! To snad není možný!“
„To je supééér!!“ křičí Hozna a už to sjíždí po bobku až dolů ke kontrole K27

K27 Písník, 130 km, 20:51 – Prdelní sjezd

Letím za ním a pochvaluji si mé self-made návleky na RaceUltra 270. Ani zrnko písku.

Do cíle zbývají poslední 4 kilometry. Běžíme poctivě dál a už je nám jasné, že při tomto tempu nás nikdo nemůže dotáhnout. To bych to ale nebyl já, abych ještě těsně před cílem nezakufroval.

„Ehm, ehm, my jdeme asi blbě.“ hlásím

O navigaci se stále starám pouze já, protože Honza se stále stará jen o kecání. Takže ještě jeden malý kufírek, kvůli kterému to nakonec nestíháme za světla. Ve čtvrt na deset je už v lese prd vidět, takže ještě vytahujeme na poslední chvíli čelovky. Pak už jen klasicky trním přes potok ke kontrole K28, označit, prosekat se posledních 800 metrů ostnatými křovisky a je to tu. Cíl!

V cíli parádní uvítací výbor, gratulace a dokonce mi na hlavě přistane i vítězný věnec (díky Karolíno:). Povedlo se. Vůbec sem to nečekal, že to dnes klapne. Ale ve finále, až na ten těžký začátek, úplně v pohodě. Zvládli jsme to za 22 hodin a 53 minut. Být to o 10 minut dřív, bylo to ještě za světla. Skvělá Katka doráží nakonec pouhých 26 minut za námi na celkovém 3. místě jako první žena.

V cíli Zikmud a Adonis jak glosoval Honza Dušánek

Vyhlášení Zprava: 1. místo já & Honza Suchomel (22:53:11) , 3. místo Katka Šoubová (23:18:57), 4. Petr Mazán (24:21:26),  5. Luboš Pivarči & Petr Tamchyna (24:40:55), 7. Eva Zborníková (24:42:18)

Trofeje do vitríny

Parádní závod, jsem moc rád, že jsem se nakonec zúčastnil. Byla to skvělá záplata na bolavé svědomí a sebevědomí po Andoře. Bylo to těžké, obzvlášť začátek, ale určitě to šlo dát ještě rychleji. Nicméně dnes jsme to zvládli takto, stačilo to a hlavně jsme si to skvěle užili.

Honzo díky moc za skvělou společnost, bylo super si spolu zase rok po Mont Blancu pořádně zaběhat a pokecat. Díky Mírovi za společnost při noční trati. Na závěr velké díky Olafovi, celé jeho partě a všem dobrovolníků za jako vždy skvělou organizaci. Olafovi navíc ještě speciálně díky za opravdu nádhernou trať.

Doslov

– Na místo udávaných 135km +5000m jsem naměřil 141 km a +5490m včetně drobného kufrování
– Celkem nakufrováno cca 2 kilometry. Kdybych běžel sám byla by to 0, ale s Honzou to prostě jinak nejde 😉
– Do cíle se ze 105 lidí dostalo pouhých 36. Všem moc gratuluji.
– Na facebooku se po závodě rozjely sáhodlouhé diskuse o tom, jak byla trasa náročná, absurdně těžká a že to Olaf už přepískl. Nesouhlasím a doufám, že tento report pomůže dotyčným stěžovatelům si uvědomit, že všechno je relativní. Chybu hledej vždy hlavně v sobě. My jsme si to fakt skvěle užili.
– Olafe příště jen houšť! Díky 😉

Odkazy

• Stránky závodu Týnišťské šlápoty
• Výsledky Týnišťské šlápoty 2015
• Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
• Všechny mé fotky ze závodu