Tož jak jsem běžel a neběžel s “černými“ běžci

Jestli mám na některý závod hezké vzpomínky, tak je to Olomoucký půlmaraton z let 2011 a 2013. Byl to takový velký běžecký svátek s velkou a hřejivou atmosférou Moraváků povzbuzujících okolo tratě.

Jak čas běží, tak rychlosti ubývá, váhy přibývá a časová perspektiva, že tu poloviční vzdálenost tratě, kterou kdysi nějaký řecký voják uběhl mezi Marathónem a Athénami, po padesátce ještě zvládnu, se krátí. Je to dost „drsné konstatování“, ale je to tak.

Možná o to více jsem se po loňské absenci chtěl do Olomouce letos vrátit.

V tradičním termínu okolo letního slunovratu – tentokrát 20. června, přesně v 19:00, jsem tedy nakonec stál v jednom z posledních startovních sektorů, označeném jako „G“, a viděl na velkoplošné obrazovce, jak skupina „černých“ běžců z první linie vyráží vpřed. Předpokládám, že s vizi zdolat trať 21 097 m v čase pod jednu hodinu. Sektor „G“ se zatím přitom téměř nehýbal nebo se posouval pouze mírnou chůzi a tak jsem mohl po startovním výstřelu ještě dvě a půl minuty v klidu poslouchat tóny Smetanovy „Vltavy“, skladby, která start velkých závodu seriálu Run Czech obvykle doprovází.

Po protnutí startovní čáry se však situace poměrně rychle změnila. Zatímco „černí“ běžci bojovali o svůj elitní čas, pro šedivějícího rekreačního běžce přihlášeného na tuto běžeckou atrakci za frýdecko-místecký klub Pepa Team, začal pokus o doběhnutí v čase o hodinu delším. Z hlediska délky života ta hodina rozdílu pro amatéra z Frýdku-Místku v porovnání s borci z náhorních plošin vzdálené Afriky moc neznamená. Pro „černé“ běžce však asi ano, přinejmenším finančně. Tož každý jsme asi nějaký jiný.

Reálný začátek závodů po proběhnutí startovní čáry (a nejen ten) naštěstí probíhal a ubíhal v milém prostředí jiných podobně rychle běžících souputníků, ke kterým naštěstí nepatřili jenom zástupci mužských kategorií.  A tak jsem se, motivován krásami historické Olomouce, fandícími diváky téměř po celé trati i okolo jsoucí běžící kráse „samotné přírody“, pomalu posouval k cíli. Musím přiznat, že to občas narušovaly jakési občerstvovací stanice a občasný pohled na hodinky, zdali ten boj o dvouhodinový limit je ještě reálný. V tom se musím přiznat, že jsem pořád ještě nedozrál a jako takový –  tak trochu blbec – jsem se těmi hodinkami někdy nechával „rozhodit“. Nicméně občasné vzájemné předbíhání se s jedním objektem nesoucími číslo začínající písmenem „F“, bylo docela milým pokračováním krásných tónu Smetanovy skladby prožitých na startu závodu. Dokonce ta symfonie trvala od pátého až po skoro dvacátý kilometr, kdy jsem nejprve utekl já a pak mi naopak před cílem uteklo ono tajemné „F“.

Po pár posledních metrech na pseudoslavnostním povrchu modrého koberce (pod ním totiž byly hrbolaté dlažební kostky) mě jedna dobrovolnice dala na krk stylizovanou kovovou „placku“ a jako ostatní jsem se mohl cítit jako „vítěz“.  Rozhlédl jsem se kolem. Neznámy objekt s písmenem F zmizel neznámo kam a žádný z „černých“ běžců na mne tu pouhou hodinku nepočkal, aby mi mohl ve vzájemném souboji podat ruku. A tak jsem se nikým a ničím nerušen mohl zbavit kulturních a jiných zážitků, vžit se do role sportovce a dík tomu, že cílový čas pár minut pod dvě hodiny byl, jsem si tento sportovní rozměr uplynulých dvou hodin mohl „vítězně“ užít.

Co z načatého večera zbylo dál? No přesně to, co po koncích závodů vždycky zbývá. Nafasovat si v „depu“ věci a jít na jídlo. Dvousetmetrová fronta na kus kuřecího stehýnka, za kterou těžko organizátory vinit (tak to u závodu kde startovalo 5,5 tis. závodníků, prostě být asi musí) mi ale jaksi nezapadla do poezie minulých prožitých hodin, obzvláště po tolik „hezkém“ běhu.

Hodinku do plánovaného odjezdu domů jsem se tedy rozhodl využít raději k posezení v hospůdce „U Drápala“ – nad dvěma dobrými Plzněmi ozvláštněných trochou poklábosení v němčině se dvěma Švédy o krásách českých děvčat a o smyslu běhu tohoto světa, včetně smyslu běhání v něm samotném…

Tož pokud to zdraví dovolí, tak na Olomouckém půlmaratonu třeba zas někdy příště…

Mira Lysek, Pepa Team Frýdek-Místek