A zase je tu víkend a s ním Lysacup. Pomaličku se nám to krátí…Bohajeho jak mi se tentokrát nechtělo. Kdybych se bývala nenahlásila Keňanovi do auta s tím, že jedu na 100%, normálně bych se na to vyprdla. Bylo mi totiž tzv. shnilo J.
Jenomže jsem se nahlásila a tak jsem krátce před devátou stepovala u kruhového objezdu a s Kubou, Vojtou a Stošou čekala na odvoz. Keňan přijel. Ale tentokrát to nebyl jen tak obyčejný Keňan. Tentokrát to byl tak trochu Ježíšek. Přivezl nám teamové čelenky-nákrčníky-čepice, čili „tunely“ na krk , na hlavu či na čelo v oranžovo-šedé barvě. Tento multifunkční sportovně-oděvní doplněk nám byl sponzorsky věnovám Koudym a Djangem. Mě to udělalo radost a hned jsem si ho navlékla na hlavu místo své čelenky.
Etapa vedoucí z Ostravice – hřiště je nejen nejdelší, ale také snad i s největším převýšením. Proto se mi moc nechtělo. Jenomže jsem v pátek začala číst. Od Scotta Jurka „Jez a běhej“ a od Deana Karnaze „Zpověď nočního běžce“. Pro každého vytrvalce silně motivační záležitost. Co je nějaký 8,8 kilometrů Lysacupu oproti ultramaratonu údolím smrti. Anebo proti Spartatlonu. No úplný prd přeci…J Navíc – pokud se vám někam nechcce, vždy jste překvapeni, jak se vám pak daří.
Ještě před samotným startem jsem narazila na Dědka Beskydského. Byl pozitivně naladěn a oděn v tričku, na kterém se mu skvěla velikánská stovka. Ano, i Dědek běžel svou stou etapu. Nějak se s těmi stovkaři roztrhnul pytel…J
Hned po startu jsem vyběhla. Žádná chůze, poběžím, dokud to půjde. Proč? Protože mě to baví a protože chci Což o to, po rovince to jde. Ale do kopečka je to potíž. Takže když už jsem nemohla, přešla jsem do rychlé chůze. V pravé ruce hůlka, v levé ruce hůlka. Levá- pravá, levá – pravá. Hezky mi to odsýpalo. Slunko svítilo, ptactvo cvrlikalo, sněhu nevidno. Tak to pokračovalo víceméně až pod Lukšinec. Tady se mi opětovně osvědčilo, že jsem si pro sichr obula boty s hřeby. Začalo náledí, sem tam někdo spadnul. Já ale ne, já jsem měla chůzi jistou a tak jsem zkoušela popobíhat.
Bylo to asi tou novou teamovou čelenko-čepicí a také zmíněnými knihami. Šlo mi to! Cítila jsem se hrozně fajn, držela jsem si tempo a věděla jsem, že jsem předběhla některé své stálé soupeře.
A už tu byl vrchol a sním i Luďa s Vlaďkou. Pípla jsem si. A pak jsem si i cvakla. Na vrcholu totiž stál i Dědek Beskydský a každého z doběhnuvších napájel slivovicí. Na tu svou stovku. Společně jsme se zvěčnili. Další foto „zrobíme“, až bude mít odběhnutou dvoustou etapu.
Pak už jenom šup do Kameňáku, něco iontů do těla, debata se spoluběžci a šup dolů. Moc jsem si dnešní etapu užila. Už se nemůžu dočkat 15. února. To je totiž start od hráze přehrady Šance J.
