Tyto prázdniny jsem se dvakrát vydal do hor a kopců Slovenska. Dopadlo to tak, že bych spolu s Forrestem Gumpem mohl říct – zažili jsme všechny možné druhy deště, jednou bodal jako jehličky, jindy padaly pořádný tlustý kapky, pršelo na nás ze stran a někdy se zdálo, že déšť snad prší nahoru…
Poslechněte si o červnové spanilé jízdě Oravou a o červencové hřebenovce Roháčů s hlavou v oblacích. Poprvé s Kubou a bez foťáku i stanu a podruhé s Lenčou a málem taky bez foťáku – ale o tom snad až v příštím článku.
S DEŠTĚM V ZÁDECH ORAVOU
Vlak z Ostravy a autobus z Žiliny mě dosmýká až do Terchové. Tentokrát ale nemířím na Malou Fatru, ale potřebuji do Zázrivé, kde mě už čeká Kuba a odkud vyrazíme na hřeben Oravské Magury. Kuba se neodevzdal do služeb drahám a železnicím a vyrazil stopem už z Česka. Dopadlo to tak, že na mě asi dvě hodiny čekal. Já se snažil stopem ujet jen poslední úsek, deset kilometrů do Zázrivé a dopadlo to tak, že jsem jich asi sedm ušel pěšky.
Cesta se vine vzhůru do sedla, auta mě objíždí a červnové louky vlají ve větru. Listy trávy se kolébají do rytmu zvonků ovcí. Na vše pěkně shora koukají Rozsutce. Slunce zatím svítí a mraky létají oblohou rychleji než vlaštovky. Slovensko blahoslavené.
Ze Zázrivé jdeme na Vasilovskou holu, spíme v malé chatě na vrcholu sjezdovky, která je odemčená a plná nepořádku. A teď i nás. Výhledy mají všechny barvy zelené a kapky vody v trávě pableskují večerním sluncem. Před spaním sníme gumového hada uloveného v ostravské zoo. Ráno hmla, déšť, slunce, déšť. Minčol, lesní cesty na hřebeni Oravské Magury a bramborové šulance s makem a povidly v sedle Príslop. Zase slunce i déšť. Jednu spršku přečkáme v krmelci, kde je role bublinkové folie, která nám slouží k utěsnění oken. Vrchol Budína, výhledy na Oravu, Oravské Beskydy i Roháče. Mraky se ženou podél hřebene a vidíme, jak v temných částech výhledu prší. Nocleh najdeme u skrytého odpočívadla pod Magurkou. V noci jsou hvězdy a u ohně sušíme ponožky až do spálení.
Ráno svítí slunce, loučíme se s tábořištěm u sedmi ohnišť a scházíme k Námestovu. Kus cesty nám zkrátí hasiči, kteří nás svezou na korbě jeepu. U Oravské přehrady se rozdělíme, já jdu po asfaltu a Kuba na příhodném místě stopuje na Tvrdošín, Takto jsme si proti zimním Tatrám prohodili role. Jsem rád, že dnes jdu. Seběhnu se podívat k Oravské přehradě a v duchu si maluji plavbu v kajaku s výhledy na Roháče. Od hladiny je ale hlavně výhled na paneláky v Námestovu, chjo. Vlny a studený vítr mě odradí od koupele a vracím se stopovat na cestu. Za chvíli mě nabere autem, v kterém už sedí na sedadle spolujezdce Kuba. Za chvíli jsme v Tvrdošíně.
Před místním Lidlem pořádáme hody ve stylu co kdo snese. U mě je to banán, rohlík, šunka, jogurt, další rohlíky se šunkou a cibulí od Kuby, další banán a na závěr půlka větrníku. Uf, na horách člověku vyhládne.
Z Tvrdošína míříme na Skorušinu. Skorušina je horské pásmo na sever od Roháčů. Z Roháčů působí jako nízké podhůří, ale výhledy z ní na rozeklané severní svahy Roháčů stojí za zhlédnutí. A to i přes to, že dostat se na ni z Tvrdošína byl opravdu tvrdý oříšek. Trochu bloudíme – máme mapu Oravy ze sedmdesátých let, protože jsme se až na místě domluvili, kam půjdeme. Jsme opravdu taková výprava na lehko – bez pořádné mapy, bez stanu, s lehkou myslí ale navečer se ztěžklýma nohama. V kopřivách za Tvrdošínem nás pronásleduje umanutě polodivoké kotě.
Odpoledne zase přijde déšť a když dojdeme kolem páté blátem a lesy na vrchol Skorušiny, tak zůstáváme v přístřešku na vrcholu i přes mračna komárů. Děláme pod střechou dýmýcí oheň z promáčeného dřeva (to Kubovi se povedl rozdělat) a když zrovna neprší, tak lezeme na železnou vyhlídku, z které mohou oči létat po krajině a dívat se na snad pět duh za sebou v roháčských dolinách, zlověstně osvětlené severní stěny za duhou a západ slunce v čase slunovratu. U ohně nás hřeje v hrdle kapka fernetu.
Ráno je modré a počasí se nám na závěr cesty rozhodlo darovat dva dny bez deště. Sebehneme ze Skorušiny do Oravic, v salaši se přejíme sýrem a žinčicí a přes Juráňovu dolinu, strmou Lúčnou a Rákoň vylezeme na roháčský Volovec. Kedlubna, klobáska, cibule, drolivý chleba, daleký výhled. Ostrý Roháč, naposledy jsme se tady přes řetězy škrábali ve sněhu koncem října, dnes jen lehkonoze projdeme. Za šera sestupujeme Žiarskou dolinou a spíme v lágru na Žiarské chatě. K večeri si vaříme těstoviny a jedno pivo nás opije dokonale. V noci je spánek hluboký jako dolina sama.
Ráno je mlhavo a špatná předpověď, tak se rozhodneme pro kratší túru. Ještě nevíme, jaký bude nádherný a horký den. Jdeme do Žiarského sedla a po bočním hřebeni na Baranec. S bolavým kolenem scupitám (Kuba tvrdí, že jsem spíš skákal a že mě nic nemohlo bolet:)do Račkovy doliny a za kempem se nazí koupeme pod splavem. Je horko a voda jiskřivě ledová. U hlavní cesty se rozdělíme a pro změnu já stopuji a Kuba jde po žhnoucím asfaltu dál. Díky hodnému řidiči se ale ještě potkáme a do Ružomberku dojedeme spolu. Pak se definitivně rozdělíme a pro změnu na mě se usměje stopařské štěstí. Za čtyři hodiny jsem v Ostravě a v batohu mám snad kilo čerstvě vyuzeného kozího sýra jako dárek od jednoho člověka, který mě svezl. Tichý dík teď letí ze Zlatých Hor do Vrútek.
