Siesta Key Triathlon 2015 – moje triatlonová premiéra

V minulém článku jsem psala, že jsme se společně s Vikim přihlásili na Siesta Key Triathlon a jak se na něj připravujeme. Je to sprint triatlon, což znamená 800m plavání, 20km na kole a 5km běh. A jak jsme to celé zvládli? 

Poslední týden před závodem nebyl ideální 😀 Měla jsem pěkně vymyšlené, jak budeme ladit formu, ale víte jak to je, když člověk něco plánuje. První dva dny jsem byla psychicky úplně ko, takže jsem byla ráda, že funguju. Navíc mě bolely kolena a pravá čelist. Jsem jak stará babka, když jsem unavená, něco na mě leze nebo prostě nejsem ve své kůži, bolí mě stará zranění. Navíc se nám splnilo velké přání a zároveň nepřání – přišly vlny. Juchuu, můžeme surfovat! A na druhou stranu, do pytle, jak v těch vlnách budeme plavat! Ve středu už jsem byla celkem natěšená na běhání, tak jsem si dala takovou lehčí intervalovou pyramidu.  Celkem s rozběháním i vyklusáním to bylo jenom 6,5km, ale kolena mě začaly bolet fakt naplno.  Posledních pět set metrů už jsem se vlekla tak, že jsem pěkně zapadala mezi ostatní joggující babičky, co běhají v našem okolí. Jsem už měsíc bez Liborových masáží a cítím to 🙁 Ve čtvrtek ráno jsem se odhodlala k plavání, protože vlny neustupovaly a podle předpovědi měly být i v sobotu a potom jsem se šla projet na kole. Na závěr jenom krátké vyklusání a příjemné zjištění, že kolena už nebolí tolik. 

V pátek jsme načerpali spoustu informací od Pjuji, nejlepší rada byla, hlavně si to užijte, o nic nejde a je to přece zábava 🙂 A taky nám osvětlila některé termíny z propozic závodu jako například hooking.  Cože? Hákování? Však nejdeme hrát hokej, ne? Odpoledne jsme jeli vyzvednout startovní čísla. Jestli jsem někdy na běžeckém závodě měla pocit, že všichni vypadají jako lepší běžci a že tam nějak nepatřím, tady jsem si ten pocit mohla ještě vynásobit deseti 😀 Ptali jsme se, kam připevnit které číslo a podobné věci. Na závěr jsme si šli koupit pásek kolem pasu, na který se připevňuje číslo a dostali jsme je oba zadarmo jako dárek, že když je to náš první závod a navíc jsme z Evropy. Exoti 😀 

Samotný závod startoval v několika vlnách podle věkových kategorií. Viki byl hned v první vlně v 7:30, já tři minuty po něm. Na startu jsme však museli být o dost dřív, abychom si nachystali kola v depu, rozhodčí nám zkontrolovali helmu, stihli několikrát jít do toiky a tak. Z domu jsme vyjížděli v 6:00 a byla tma jako v pytli. Nevejdou se nám kola do auta, tak jsme jeli na start rovnou na kolech. Pěkně potmě, proti větru, povídali jsme si, že o nic nejde, že si jdeme jenom zaplavat na Siesta Beach. Ale byla ve mě malá dušička, jak to všechno zvládneme. Na startu to vypadalo jako na party, tma, hudba, spousta lidí, kteří se spolu zdravili. Jenom si nepřipíjeli vínem, ale ionťákama. Někteří závodníci vypadali fakt nabušeně, super kola, oblečky, svaly a tak. Dost jich vypadalo nenabušeně, ale kola a oblečky měli taky. Triatlonové mužské plavky jsou krásné na triatlonistech, když vidíte široká ramena, vyšvihané nohy a rýsují se břišní svaly. Ale bylo tam i pár takových, co vypadali jako by si oblíkli plavky z Rozmarného léta, což bylo spíš legrační. A spousta lidí řešilo, jaké jsou vlny v moři. Takže jsem nebyla jediný posera, který se toho bál. 

Po sedmé jsme byli všichni nachystaní na pláži. Hlavní pořadatel si nás všechny svolal a oznámil, že kvůli bezpečnosti závodníků i pořadatelů se rozhodl plaveckou část zkrátit. Yes. Na jednu stranu mírné zklamání, protože jsem chtěla zvládnout celou vzdálenost, ale při pohledu na moře obrovská úleva 🙂 Jenom pro ilustraci, odpoledne jsme do těch vln šli surfovat. Mezitím už na vodu vyrazili dobrovolníci na kajacích a paddleboardech, kteří měli být rozestavění podél trasy. Houpali se na vlnách, padali do vody, celkem sranda 😀 

První vlna muži do 39 let v zelených čepičkách odstartovala, Viki mezi nimi. My ženy do 39 let v růžových čepičkách jsme šli hned po nich. Rozhodčí nám říkal, máme plavat kolem žluté bójky, ale plavejte směrem k zelené a ten silný proud vás tam stejně zanese. Ok, poslechla jsem a hned na začátek jsem si trochu nadplavala. Nějak se mi podařilo dostat přes příboj a plavala jsem rovnoběžně s pobřežím. Plavalo se mi překvapivě dobře a snažila jsem se myslet na všechno, co mi říkala v bazénu Petra – ostrý loket, pod vodou se vytáhnout z ramene, prsty pořád u sebe. Najednou se podívám a vlevo přede mnou skupinka čepic a vpravo na kajaku na mě kluk řev „wrong way, get to the buoy“. Podívala jsem se pořádně a už jsem minula bójku, kolem které jsem měla plavat ke břehu. Sakra. Čekala jsem, že budu plavat nejhůř, takže to, že je někdo přede mnou mi nepřipadalo nijak divné. Zabrala jsem ze všech sil a celou skupinku jsem předplavala. Cože, to jako fakt? Asi neplavu úplně nejhůř. Vyběhla jsem z vody, otočila se a za mnou ve vodě ještě spousta ženských, ale i chlapů! Ty vole, já nejsem poslední, to není možné. 

Na pláži jsem proběhla přes měřící koberec a pak zhruba dvě stě metrů ke kolu. Nasadila jsem helmu, boty, rukavice, brýle a běžím s kolem až k čáře, kde mi řekli, že můžu nasednout. Nikdo mě nediskvalifikoval, takže asi dobrý. Hned na začátku jsem předjela jednu slečnu, pak chlapa, pak dalšího chlapa a dalšího. Proč jedou všichni tak pomalu, co se děje? První část okruhu jsme jeli po větru, tak jsem makala co to šlo, abych využila i ten vítr do zad a pořád jsem někoho předjížděla. Parádní pocit. Občas někdo na placatém kole (rozuměj triatlonovém speciálu) předjel mě a to jsem fakt ani nestačila mrknout a byl daleko přede mnou. Kousek před obrátkou jsme se do protisměru potkali s Vikim. Na obrátce jsem se napila a čekala mě ta horší část proti větru. Rychlost od teď byla nižší, to je jasné, cítila jsem stehna, ale pořád se mi jelo skvěle. Jenom jsem si říkala, Alžběto neblbni, zpomal, jsi v půlce a ještě tě čeká běh. Ale vteřinu na to, nic, blbost, žádné šetření sil, makej, jeď, trénovala jsi na maraton, někde se to musí projevit. Jelo se mi fakt dobře, bavilo mě to to. Nevím proč, ale myslela na to, jak Martina Sáblíková v rozhovoru říkala, že na cyklistický trénink má sluchátka a do nich jí trenér říká, jak má projíždět zatáčky. Že nemá brzdit, ale naopak šlapat. Ne, že bych to sama zkoušela, ale v každé zatáčce jsem si na to vzpomněla 😀 

Druhé depo bylo jednodušší, dala jsem kolo na stojan, sundala helmu a rukavice a vyběhla jsem. Otočila jsem si číslo ze zad na břicho, zapnula garminy a hned na začátku se trochu napila vody na občerstvovačce. V tréninku pro mě byl přechod kolo – běh těžký. Měla jsem pocit, že běžím na cizích gumových nohách a přitom jsem běžela rychle. Teď jsem ten pocit neměla, ale zase mi to moc neběželo. Trasa vedla z depa na pláž, podél vody, po 2,5km obrátka a proti větru zpátky. Říkala jsem si, že tam poběžím tak nějak na pohodu kole 4:45/km a pak druhou půlku zkusím zrychlit. První část plánu jsem zvládla, ale to zrychlení už moc ne 😀 Proti větru, v písku a s tím kolem a plaváním, co už jsem měla za sebou, mi to už nešlo. Čtvrtý kilometr jsem sice měla za 4:31, ale ten poslední kilometr už jsem se fakt intenzivně těšila do cíle. Předběhla jsem dost chlapů a myslím, že dvě ženy. Na pláži jsme se zase do protisměru potkali s Vikim, plácli jsme si a popřáli good luck do posledních jeho stovek metrů a mých kilometrů. Ještě asi pět set metrů před cílem jsem předběhla pár lidí, ale to už jsem se blížila na konec pláže. Tam stál Viki, tleskal a fandil. Posledních pár metrů, cílová brána, ruce nad hlavu, je to tam!!! 

Zvládla jsem to!!! Dostávám do ruky flašku s vodou a užívám si ten parádní pocit v cíli. V tom ke mě přibíhá Viki, sdělujeme si naše zážitky, že na tom kole to byla bomba a že nás předjížděli jenom na placatých kolech a Viki, že pár placatých i sám předjel 😀 Jdeme se podívat na tabuli s výsledkama a Viki na mě křičí, zlato, ty jsi druhá!!! Juchuuu, huráá, to je nádhera, to není možný!!! Druhé překvapení je, že Viki není ve výsledcích. Chvíli hledám a zjišťuju, že je napsaný s mým příjmením v jiné kategorii. Pan časomíra se omlouvá, že si to špatně zadal do počítače, všechno opravuje a chvíli vtipkují, že koncovka „ova“ jako patřící manželovi je moc hezký zvyk. Viki je čtvrtý ve své kategorii!!!

Já ze samé radosti dělám na trávníku hvězdy a stojky. Přesně jako malé dítě, když neví, jak ventilovat své emoce 😀 Pak už jdeme k pozávodnímu rautu, který byl fakt úžasný. Škoda, že jsem na nic neměla chuť ani hlad. Ale čokoládovému zákusku s kávou jsem neodolala 🙂 Počkali jsme na vyhlášení vítězů, dostali medaile a trička, nasedli jsme zase na kolo jeli domů. Celou cestu jsme si povídali a bylo to prostě skvělé. A já už teď vím, že to rozhodně nebyl můj poslední triatlon 🙂

Mějte se krásně 🙂

Triatlonu zdar 🙂

A.