Dnešní neděli byla v plánu patnáctka. Je pod mrakem a pevně doufám, že slunce za mraky i zůstane. Bylo mým přítelem v zimě, s příchodem teplým dnů se stává mým nepřítelem č.1. Zatím běhám bez vody, nalehko, jen s mobilem. Na poslední chvíli jsem se rozhodla pro změnu původně změřené trasy, vedoucí převážně terénem pro trasu převážně silniční, tudíž trochu jiný okruh, kudy jsem ještě neběžela. Ráda běhám v terénu, silnice není nic pro mě. Ale potřebuji, aby si nohy zvykly.
Vybíhám, poprchá, ale směrem, kudy běžím, se černá mračna mění v bílá oblaka. Šest km do sousední obce po silnici až na kraj vsi, kde mě modrá turistická značka navádí přes luka do lesa. Jako bych dostala křídla, po trávě se běží tak lehce, nekoukám na zem a než se naději, topím se v mokřině. Ale co, voda z bot za chvíli vyteče a během se nohy zahřejí. V lese je nádherně. Pár metrů ode mně běží srny, za chvíli zase zajíc…vydržela bych tam určitě déle. Ale ještě musím doběhnout domů a opět mě čeká silnice, takže se nechci vydat z veškeré energie. Zase běžím novou stezkou, teď už širší, kamenitou, která mě vede přes les na druhou stranu, přes louky a pole do další vsi. Teď už jen tři km po silnici, které mi ale dají zabrat nejvíc. Nohy už jsou unavené, bolí mě stehna i zadek, cítím břicho a navíc, navíc se přidal silný protivítr. Nerada se vzdávám, ale zelená tráva za příkopem silnice přímo láká: „Lehni si!“ Když v tom…po levé straně vypuštěný rybník a na břehu v rákosí…černý čáp. Někdo má černé labutě, já mám holt černé čápy :-).
Když jsem si trasu zadala večer v počítači do mapy, byla jsem lehce zklamána, ale jen chviličku. Uběhla jsem nakonec jen 14 km, z toho deset po silnici a své šnečí tempo tu také vypisovat nebudu, ale ten pocit, ty chvíle, to je to, co mi dává radost. Ne, nejsem zklamaná. Vím už, že těch 15 km dám. A zase o trochu víc věřím sama sobě.
