FOTO: Kristýna Pešková
Být ve formě není jen o běhání, dřině ve fitku a o pekáči buchet na břiše, mnohem důležitější je, aby vás cvičení bavilo a dělali jste to, co vás baví. Vaše tělo vás odmění právě ve chvíli, kdy nebude ve stresu, vy budete v pohodě a nebudete se trápit hlady. Když jsem byla naposledy v Praze, měla jsem to štěstí se s Lu potkat osobně a nahlédnout pod pokličku její tréninkové filozofie. Lu se snaží motivovat lidi kolem sebe k pravidelnému a všestrannému pohybu, což se jí nesmírně daří. Můžete se s ní potkat v CrossFit Hometown v Pražských Dejvicích, kde Lu působí jako trenérka vzpírání a CrossFitu. Jsem moc ráda, že si na náš rozhovor udělala čas, protože Lu je holka ve formě.
1) Lu, vzpomeneš si, kdy jsi poprvé zavítala do CF gymu a co tě k tomu motivovalo?
Já si nejsem jistá zda si pamatuju to poprvé, ale pamatuji si tu počáteční éru. Chodili jsme s kamarády do tělocvičny na pražském Vyšehradě ke Zdeňku Weigovi, v té době tam byl trenér i Joey Scaifidi, který teď má vlastní gym Crossfit Committed. Působilo to spíš jako sokolovna. Společné šatny, tuším, že parkety (ale, to si možná moje mysl vytváří). A hodně jsme tam běhali za roh k takovému indickému krámku. Tam to bylo 400m a do teď si vybavím tu vůni. Vůbec jsme moc necvičili s činkama, ale spíš s vlastní vahou, gymnastikou. Byly to vážně super časy a pro mne totální začátky. Začala jsem chodit kvůli zlepšení fyzičky na boxování. No a boxování mi nevydrželo, ale Crossfit jo. Už v té době mě tam strašně bavila ta parta. Mám takovou zvláštní dvojakost, že i přesto, že jsem celkem samotářka, tak hrozně moc potřebuju někam patřit. Identifikovat se. Tohle je můj gym, moje parta, moji lidi. A tohle mi Crossfit nabídl. Začátky byly těžký, nechodilo tam moc holek a já stejně víc tíhla vždycky ke klukům. Ale neuměla jsem shyb, klik, měla jsem dravost a fyzičku, ale sílu ne. A hlavně mě všechny ty nový cviky strašně bavily. Chtěla jsem je všechny umět a bejt v nich nejlepší. Vždycky jsem tajně snila o tom, že v tom co dělám budu nejlepší.
2) Jaké byly tvé začátky, cítila si hned, že vzpírání bude tvoje silná stránka?
To jsem nepředpokládala ani ve snu. Já se víc ke vzpírání dostala až u Joeyho, když tam začala chodit Pavla Kladivová a hlavně jak už jsem zmínila, já jsem neměla moc srovnání s holkama, takže oproti klukům jsem pořád zvedala strašně málo. Až ona mi řekla, že nejsem vůbec marná. Musíte hlavně vzít v potaz, že první holky se kterýma jsem cvičila byly Kamča Ďuričová a právě Pavla a to byl úplně jinej level. Sportovkyně na nejvyšší úrovni a já tam takovej medvídek s nima. Trošku jsem se trápila, že nejsem tak vysekaná, že nemám takovou fýzu, že nejsem tak silná. A strašně jsem toužila po tom tomu dát všechno a bejt tak dobrá. Jen mi trochu nedocházelo, že oni na tom makají léta a mě je 25 a začínám. Ale zas jsem byla nadšená a připravená dřít, takže jsme po nějakým čase byly dobrá trojka. Kamča měla vždy lepší fyzičku, ale já byla silnější a Pavla zas byla mnohem silnější, ale já jsem měla lepší fyzičku. A v roce 2012 mě právě Pavla vzala úplně na první závody vzpěračské a já tam vyhrála, v botách na běhání. Je třeba říct, že jsem podle mě v té kategorii možná byla i sama, ale na to se historie neptá a mě to strašně motivovalo a strašně mě to bavilo. A tak jsem začala vzpírat za Plzeň, začala trénovat s Pavlou a posléze s Tomem Kejíkem a už to bylo. Od té doby se se mnou ta silovka táhne. Mám výhodu, že jsem malá, krátký končetiny, tendence k nabírání svalový hmoty (teda tendence k nabírání jako takovýmu), schopnost dobře adaptovat nové pohybové vzorce. Zas jinde ztrácím. Každý máme ten silný bod v něčem jiném.
3) Jak vypadá tvůj typický všední den? Ať mají čtenářky představu, jak vypadá den CrossFiterky.
To je moc hezká otázka. Snažím se držet nějaké rutiny. Každý den vstávám v 6 ráno, udělám si kávu a chvíli studuju. Vždy aspoň 20 minut věnuju čtení odborné literatury. Pak zapnu telefon, připravím si co mě ten den čeká a buď běžím do gymu na hodiny, které vedu nebo si sedám k počítači a vyřizuju emaily, píšu, dodělávám resty. Kolem 9-10 jsem ale skoro vždy v gymu a trénuji sama sebe. Pak mě většinou čekají nějaké pracovní schůzky a další práce. Od 17:00 mám potom každý den do 20:00 klienty. Pak jsem mrtvá, dojdu domů, navečeřím se a jdu si kolem 22 lehnout, číst si a spát. Celkem nuda.
FOTO: Kateřina Gregorová
4) Kolikrát do týdne trénuješ a na jak dlouho dopředu máš připravený tréninkový plán?
Kolikrát do týdne trénuji se liší v různém období, někde mezi 4-7 tréninky. Přes zimu mám takový volnější režim a trénuji 4x týdně a převážně jen silový trénink a funkční body building. Přes jaro a léto potom přidáváme až k tomu, že mám 7 tréninkových jednotek týdně v 5-ti dnech. Taky se snažím občas běhat a někdy motivačně cvičím s mými klienty.
Tréninkový plán mi píše Michal Bohumel a vím ho vždy na daný týden. Ale věřím, že on v tom má nějaké delší schéma. Taky jednou týdně chodím na fyzioterapii což vnímám jako hodně zásadní věc. A přes víkendy se snažím jezdit na hory a chodit nebo se věnovat nějakým jiným aktivitám než vzpírání v gymu.
5) Vypozorovala jsem, že outfity pro holky na CrossFit jsou mnohem odvážnější- podprsenka a minišortky, jedná se o oficiální CF dresscode? V čem nejraději cvičíš ty?
Je pravda, že když se člověk podívá na závody ty holky jsou přesně takhle oblečené. Není to tím, že v Californii je v době Games asi 50°ve stínu? Ne, nevím zda to je oficiální dresscode. Ale když kluci mohou cvičit polonazí proč by nemohly i holky, že? Já tak necvičím, protože mi to na vzpírání nepřijde praktické. K takhle minimalistickému úboru jsem se uchylovala až v Californii, když fakt je takové vedro, že nechceš mít na sobě vůbec nic navíc. Ale nejraději cvičím v legínách a crop top tílku nebo triku.
6) Máš nějaký CF/vzpěračský vzor?
Těch by bylo, mám ráda Christmass Abott a její životní příběh, baví mě sledovat Lindsay Valenzuela, protože je podobný typ jako já a Brooke Ence, protože z toho dělá show. Z mužských atletů pak Marcus Filly, protože strašně zajímavým způsobem trénuje a je to pro mě motivující jak pro atletku, tak trenérku. Co se vzpírání týče nemůžu říct, že bych měla jeden vzor. Celkově sleduju dobré vzpěrače a vzpěračky, jejich styl, trénink. A pak sleduju hodně trenérů, asi můj největší vzor je James Fitzgerald a Michael Bann v závěsu s Gregem Everettem. No a z česko-slovenských luhů a hájů mě baví Katarína Liptáková a Jojo Porubský. I když těch zajímavých lidí je hodně, nemůžu říct, že by někdo byl vyloženě můj vzor.
FOTO: Anchor Aweigh Photography
7) Ráda bych naťukla také téma stravy a CrossFitu, jak to mají Crossfiťáci s Paleo dietou? Uznává tento výživový směr většina z nich, nebo je to pouze mediální boom?
Já bych řekla, že to byl především boom před 3-5 lety, že už to v dnešní době není zas tak horký téma. Pravděpodobně dost lidí pochopilo, že musí jíst především vyváženě a že bez sacharidů jim velké výkony těžko půjdou. Já nejsem moc velká fanynka paleo diet. Svět i lidi mají nějaký vývoj a i náš organismus se v průběhu stovek, tisíců let mění a to, že mu dřív vyhovovalo jíst nějakým způsobem neznamená, že to musí být vhodné i dneska. Nežijeme v paleolitu a naše strava už tisíce let vypadá jinak. Podle mě se lidí mnoho věcma zbytečně straší. Lepek, cukr, tuk. Zásadní věc je podle mne míra, původ potravin a co nejčistší jídlo (tzn.co nejmíň průmyslově upravené potraviny). Jediné s čím souhlasím je minimum mléčných výrobků, vážně si nemyslím, že je pro člověka přirozené a vhodné konzumovat mateřské mléko jiného živočišného druhu v dospělém věku.
8) Jaká je tvá nejoblíbenější snídaně, prozradíš nám recept?
Já bych řekla, že především ta na kterou mám čas a má klidně i několik chodů. Asi nejvíc miluji kombinaci vajíček a avokáda. Takže žitný chleba, avokádo a ztracené vejce, následované proteinovými palačinkami s lesním ovocem a kokosem.
9) Co ty a běhání, je to tvůj přítel nebo spíše nepřítel?
Je to paradox, protože jsem celé dětství strávila na atletickém oválu a běhání bylo můj život, ale v dnešní době spíš nepřítel. Vždycky s jarem přichází ta chuť běhat. Je pravda, že běhám skoro každý den do tělocvičny, jenže to je asi deset minut a je to nutnost, dostat se tam nějak musím. Co se týče nějakého dalšího běhání moc mě to netěší. Přijdu si těžkopádná, pomalá, hned se zadýchám a všechno mě bolí. Vždycky když běhám přijdu si jak někdo kdo v životě nesportoval a snaží se po deseti letech u telky začít něco dělat, což pro moje ego není nic co chci denně pokoušet. Měla jsem období, kdy jsem nežila v Praze a snažila jsem se hrozně namotivovat k běhání. Ideální prostředí : louky, lesy. Ale ani tak se to nepodařilo. Strašně moc bych si přála být ten typ co vyběhne a užívá si to, ale to jsem zatím nezlomila. Vidíte, možná byste mě, holky, mohly motivovat!
10)Závěrem, co bys doporučila našim čtenářkám, které nad CrossFitem přemýšlí, ale bojí se, že to nezvládnou?
Hlavně se nebát. Přijít k nám do Crossfit HomeTown a poradit se s námi, přihlásit se do začátečnického kurzu a začít. On ten CrossFit, který budete dělat nebude vypadat jako ten co vidíte na závodech nebo na Youtube. Začíná se pomalu, s vlastní váhou, kondičkou, lehkýma váhama. Učí se ze začátku především správné pohybové vzorce, řeší se pohybová omezení. Myslím, že už jsou (snad) pryč ty časy, kdy jste přišli do tělocvičny někdo vám řekl čau a hned vám hodil těžkou osu na záda a poper se s tím. Ten přístup už je dnes mnohem opatrnější a profesionálnější.
FOTO: Kristýna Pešková
