Kdo je skalní sportovec, běžec, dodržující pravidla životosprávy, kdo je abstinent, asketa, vegetarián, či nespolečenský bručoun), ať prosím následující řádky nečte…
Páteční předzávodní večer a noc jsem juchala na MK Seitl večírku. Bavila jsem se. Vydatně povečeřela „stejčíček s kroketami“, zakusila výborné minizákusky (větrník, špičku a kdo ví, co ještě), dosladila se výtečným lineckým a zazdila to spoustou slaných tyčinek se semínky chia a konopím. Zapláchla to Bohemia sektem. To ani jinak nejde, když jsem vedle měla svou kamarádku Alku. Tančila a tančila. Bavila se o běhání. To ani jinak nejde, když u stolu s námi seděla Lenia, Stoša, Berďa (Berďa tančil!!!) , Petra a Petra Pastorová. Co na tom, že jsem v sobotu dopoledne měla běžet nějaký závod. Vždyť sobotní dopoledne bylo ještě v nedohlednu a Osek na d Bečvou TAK! daleko…
V tanečních přestávkách jsem u stolu vykládala, že Osek poběžím na pohodu, protože podle tréninkového plánu na maraton pod 4 hodiny mám jít v sobotu pouze dlouhý vytrvalostní běh v tempu 6:20 na km v délce 24 kilometrů. A navíc mám zkušenost, že po „pařbách“ mi to běhá dobře, protože je mi všechno tak nějak fuk. I tak jsem i při odchodu zaslechla veselou poznámku Lenii „tak na ten článek na blogu jsem fakt zvědavá J.“
Domů jsme s Robertem dorazili kolem 2-hé hodiny ranní a přiznávám, že když jsem se kolem 7-mé hodiny ráno probudila, necítila jsem úplně stoprocentní závodní formu. Ale o nic nešlo.
V autě se nás sešlo 5. Kromě mého manžela, který se dobrovolně ujal funkce řidiče, jsme nabrali ještě Andyho z MK Seitl, pak nějakého Davida, který s během začíná a kterého jsem do soboty neznala no a nakonec třešinku na dortu – dokumentaristu Jarka.
V průběhu cesty Jarek rozjel tipovací soutěž – za kolik to dneska dáme. On sám prohlásil, že by tu třicítku mohl atakovat, Andy chtěl polechat čas kolem osobáku, David běžel svůj první půlmaraton, tak zvolal čas „něco pod dvě hodiny“, Robert se jen usmíval a já řekla, že za cokoliv pod 1:55 budu vděčná.
Myslím, že Davidovi jsme poněkud vzali iluze. Má hodně načteno o režimu před závodem, o abstinenci před sportovními výkony a tak podobně. Do toho já s Jarkem a Andym vytahujeme historky, kolik toho kdo vypije před maratonem, před půlmaratonem, kdy podáváme osobáky a tak podobně. Zátopek a možná i Koudyby nad námi hořce zaplakali….
Start, cíl a zároveň i prezentace byla v restauraci U splavu v Oseku nad Bečvou. Malá, avšak milá hospůdka na cyklostezce podél Bečvy. Běží se dva okruhy, část po cyklostezce podél řeky, kousek mezi poli, něco vede chatovou osadou a část po silnici mezi dědinami. Provoz však byl minimální.
Startovalo se v 10.30 a tipuji, že zrovna v 10.30 se jemně rozpršelo. Jemný déšť by nevadil, bylo teplo, kolem 10C, zvolila jsem nátělník, na něj dres, šátek na krk, ¾-ční kalhoty, kšiltovku a na ruce pro sichr tenké rukavice. Jak já byla za ty rukavice později vděčná.
Od samého startu se mi běželo lehce. Čas jsem měla něco kolem 5:15, věděla jsem, že budu muset zpomalit, abych „nevytuhla“, ale rozhodla jsem se vést svými pocity. Co 2,5 km jsem přecházela do chodeckých přestávek. Co 5 kilometrů byly občerstvovačky-voda, ionťák, koláče, chleba ze sádlem a cibulí, čokoláda. Protože jsem ale ještě po plese byla přejedená, jenom jsem pila ionťák. Robert i David běželi se mnou. Na 10-tém kilometru ale David řekl, že už moc nemůže a zpomalil. Já jsem s Robertem běžela do kilometru 12,5-tého. Pak jsem zařadila chodeckou přestávku a Robert se trhnul s jiným běžcem, který to měl rozběhnuté na cca 1:50. Stále pršelo, čím dál více foukalo. I tak jsem až do 15-tého kilometru byla v pohodě. Pak přišla drobná krize, protože se mi začalo chtít spát. Zkoušela jsem běžet s očima zavřenýma, ale nebyl to dobrý nápad, protože jsem za běhu usínala. Zpomalila jsem na průměrnou rychlost 5:37 a těšila se do tepla. Na 16-tém kilometru jsem předběhla ultraběžkyni Vilmu.
17-tý kilometr. Vytrvalý déšť se změnil v regulérní proudy vody padající z nebe. Vítr fučel. Ochladilo se. Přepadla mě trudomyslnost. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, nebylo se za koho schovat, nebylo kým se nechat vést. Byla jsem regulérně nasr..á a téměř nahlas jsem kur….la. Nic nepomáhalo. Ani U2 a „ejsídýsí“ v MP3. A pak to přišlo…“…žijeme len raz, práve tu a práve teraz, slnko svieti rovnako na všetkých z nás, tak sa nemrač…“ Nenáročná, ba až téměř primitivní tuc-tuc hudba s nenáročným textem. Něco o létě a tak podobně. Ale na mě to v ten okamžik zapůsobilo jako doping nejvyššího stupně. Prostě jsem najednou „přydala“ a zrychlila. Přestaly mi vadit i ty kaluže na cestě. Zrychlila jsem. Na 5:30, 5:20 a ještě něco. A pak najednou vidím cíl.
Byla mi zima, ani jsem nebyla schopná oloupat si banán a zajíst ho koláčky, případně chlebem se sádlem a cibulí. Spěchala jsem do hospody převléknout se do suchých svršků. Nějak jsem zapomněla vypnout si garminy, jediné, co jsem věděla bylo, že je to více než 1:50 a méně než 1:55.
Při převlékání na dámských toaletách jsem narazila na ultra Vilmu. Zapředly jsme spolu hovor na ultra 50 a 100 km závody v holandském Winschottenu (Stošo-ano, mluvila jsem o TĚCH závodech J ). Vilma je ta pravá, koho jsem se mohla zeptat, pravidelně se jich účastní s Danem Orálkem. Vykládala mi o krásně rovinaté trati, o bezvadné atmosféře v celém městečku, o ubytování v rodinách, o pohodě a tak. Chci tam!
Jsa převlečena a upravena, přemístila jsem se ke stolu a cpala se klobásou. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se Jarek. Přinesl výsledky. Kouknu na sebe a …ty vole, 1:52:16. To není možné, to je o minutu lepší čas, než loni. I když to není osobák, měla jsem takovou radost, že jsem Jarkovi okamžitě vlepila umaštěnou pusu. Pak hned na to i Robertovi, aby nám doma nevznikla disharmonie.
Jó Jarek – zaběhl krásně, 1:27:38. I Robert se překonal, nechal se potáhnout oním běžcem a tak to dal za 1:49:50.
Tím mým časem se mi vše potvrdilo. Nejdůležitější je psychická pohoda před závodem! Pcha životospráva, pcha spánek, pcha iontové nápoje. Já ten osecký půlmaraton až na drobnou krizi lehce a hravě odběhla na Bohemia sekt, poplesovou únavu a steak, krokety a větrníky…
David nakonec tipovaný čas nedosáhl, běžel něco přes dvě hodiny. A Andy si osobáček šetří najindy, přece jenom běží za týden maraton v Římě, tak běžel odpočinkově 1:26:36.
Abych nezapoměla. Kde se vzal, tu se vzal i Dědek Beskydský. V elegantním dresu a plné formě do cíle přispěchal s časem 1:50:37. Jak ráda bych ho zase někdy předběhla. Zatím se mi to povedlo jen dvakrát. Jednu na půlmaratonu v Olomouci (bylo děsné horko a to miluju já, ale Dědek ne) a potom v Rybniku, to ale Dědek běžel s čerstvě zlomenými žebry, takže měl objektivní hendikep.
Klobásy byly snězené, pivo vypité a na trati byla stále ještě poslední běžkyně. Jakási Zdenka Tvrdá. Byla druhá (a zároveň poslední) v kategorii ženy nad 45, takže pořadatelé trpělivě čekali, až doběhne, aby ji mohli předat cenu. To je od nich velmi pozorné, protože každý milujeme svým 10 vteřin slávy na bedně J. Přiběhla za 2:53:08.
Cesta do Ostravy byla hodně uvolněná, veselá. Padly návrhy směrem k řidičovi, ať si klidně za volantem schrupne apod. Řidič nápadu odolal. Padlo plno jiných. Zkrátka tradiční pozávodní euforie.
Už aby se zase něco běželo.
