V tomto článku bych se ráda zaměřila na psychickou přípravu. Vím spoustu o tom, že není radno tuto přípravu podcenit. Za sebe tvrdím, že psychika hraje při závodě více než padesát procent úspěchů. Každý ale můžeme mít jiný názor.
ZAČALO TO UŽ NA GYMNÁZIU, ANEB PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA OBECNĚ
Před studiem na gymnáziu, to znamená do deváté třídy,jsem psychickou přípravu v závodech spíše nevyužívala. Nějaká příprava na závod v tomto duchu většinou neprobíhala. Tedy když se nepočítá nějaká soustředěnost na výkon a závod.
Na gymnáziu nastalo, řekla bych, osvícení v tomto duchu. Poprvé jsem se setkala se školní sportovní psycholožkou. S kterou mívala naše tréninková skupina běžců na lyžích nějaké to sezení. V tu chvíli jsme poprvé pochopila roli, kterou může psychika hrát při sportovním výkonu. Ne že bych to dříve nevěděla. Jen mi došla její podstatná důležitost.
A ano, v tom věku, v prváku na gymplu, v nové škole, s novými lidmi, v novém prostředí, v novém režimu, v každodenním tréninku, který byl většinou dvoufázový a do toho spousta soustředění to není jen tak lehké. Po fyzické stránce nemluvě. Přesto role psychiky byla větší. To určitá síla vůle mohla za to, že jsem to zvládla.
A JAK TO BYLO DÁLE?
Začalo množství tréninku na které jsem ještě nebyla dostatečně adaptovaná a začali se objevovat opakované výrony kotníků. Jelikož jsem jednou výron nevyléčila a zároveň měla uvolněné vazy. Stalo se mi, že se mi výron při špatném našlápnutí až třikrát vrátil. To mi psychicky také nepřidalo. Ale stále jsem měla motivaci do tréninku. Chtěla jsem se z toho stavu co nejdříve dostat a začít trénovat. To se podařilo.
NEVĚŘILA JSEM SI
Na závody, zvláště na ty v běhu na lyžích jsem neměla. Absolutní přeučování špatně zažité techniky při nástupu na gympl mělo za následek také špatnou výkonnost. Hráli zde roli ale také vrozené dispozice. Na běžkách jsem byla hodně pomalá. Chyběla mi potřebná rychlost. A to se nikdy nezlepšilo. Hold běh na lyžích je na mě moc rychlý. V těchto chvílích mi hodně pomáhala motivace trenéra. Věděla jsem že na to nemám předpoklady,ale přesto jsem do každého závodu šla. Pamatuji, že mně mnohokrát trenér na Českém poháru přemlouval abych startovala i druhý den. Nebyla jsem ve formě, byla jsem unavená. Byl to tuším můj první Český pohár. Zkušenosti žádné. Nyní vím, že to nebylo pro mě, přesto mi to hodně dalo. Nešlo o to vyhrát. Šlo o to zúčastnit se a nevzdávat se, i když jsem byla obvykle mezi posledními v cíli.
Poté jsem změnila sport. Už v prváku jsem začala běhat ultramaratony. Sedlo mi to a zůstala jsem u toho dodnes. Techniku v běhu na lyžích ale využívám a v zimě na nich učím v lyžařské škole. Takže přeci jen tato zkušenost k něčemu byla. Aneb vše špatné je k něčemu dobré.
S běžeckým závodním lyžováním jsem skončila po deseti letech v prvním ročníku na vysoké škole. Ten rok nebyly dobré sněhové podmínky a pak jsem začala učit a už na závodění na lyžích nebyl čas.
Vydržela jsem u toho nakonec deset let, což myslím, že není málo. Závodění v této disciplíně mně mnoho naučilo. A můj trenér mně mnoho naučil. V určitých špatných chvílích mě dokázal podpořit. Hlavně psychicky.
PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA
Už před gymnáziem jsem běhávala nějaké běhy do vrchu. Bylo to převážně na Lysou horu a na Javorník.
Při studiu ve Vrbně pod Pradědem jsem se rozhodla běžet i na Praděd z Hvězdy. Bylo to ale jiné a delší než Lysá hora. Nikdy předtím jsem tuto trať ani nešla a měla jsem ji běžet.
S tímto problémem mi opět pomohla školní sportovní psycholožka Hanka, se kterou jsem si naplánovala celou trasu. Tempo na všech úsecích. No a nakonec jsem doběhla do cíle. A celou cestu jsem bez zastavení běžela. Příprava tedy proběhla dobře. Motivace a naplánovaní trasy udělaly své.
Mnohokrát jsme na skupinových sezeních s týmem zkoušeli i imaginaci různých situací při závodě. Znamená to představení a vžití se do určité situace při závodě. A nácvik chování této situaci a zachování chladné hlavy. Toto cvičení bylo založeno z části na meditaci a poté na představení si situace a uvolnění se. Pamatuji si dodnes, že většina lidí v mé tréninkové skupině se tomuto cvičení smála. Myslím si, dodnes, že trochu nepochopili smysl cvičení. Přišlo jim to divné, vtipné a asi zbytečné.
Nicméně já podobný způsob této psychické přípravy, tohoto cvičení využívám dodnes. Pomáhá mi to zklidnit se před závodem. Vypnout. Nesoustředit se na zbytečnosti, ale na podstatné věci. Uklidním se.
Při závodě má psychická příprava ten vliv, že dokážu při náročných situacích zachovat chladnou hlavu. Věřit i když je to těžké. Jít dále i když si člověk myslí, že už to dále nejde. V těchto chvílích, krizových chvílích může mít člověk natrénováno sebelépe. Ale, jakmile to psychicky nezvládá, je konec.
A CO V KRIZI?
Jít dále řekla bych. Ale nemyslet na cíl a nepočítat kilometry před sebou. Prostě jít. Vypnout. Myslet na to, že uděláme jeden krok do kopce a další a další, a najednou jich je sto a více. A pak přijde seběh z kopce a najednou se změní způsob pohybu, zapojíme jiné svaly. Ale jdeme dále.
A neměli bychom si říkat, ještě dvacet kilometrů. Měli bychom to pozitivně otočit. A říkat si, už jenom dvacet kilometrů a bude cíl. Je to možná těžké. Ale toto blbé slovíčkaření mi mnohokrát pomohlo.
Takže nikdy to nevzdávat. Ale zohlednit zdravotní stav. Když je nějaký zdravotní problém je to vždy něco jiného, něž když člověk nemůže. Protože když člověk nemůže, stále tam je ještě nějaká rezerva. Bazální metabolismus totiž nelze úplně vyčerpat. Proto většinou záleží na psychické stránce.Ta převážně rozhodně o tom, zda závod vzdáme, či doběhneme do cíle.
Zachovat chladnou hlavu, nepanikařit, zhodnotit situaci.
CO MI DÁLE POMÁHÁ?
Mít v závodě nějaký slogan. Citát. Motivační větu, kterou si v krizi v duchu připomenu. Většinou mi umožní jít dále. Možná také už nějakou takovou větu, či citát máte a využíváte ji. A jestli ne? Vyzkoušejte tento způsob, za pokus to stojí. Věřte si a jděte za svým cílem.
