Na začátek je potřeba říct, co je to koučování. Přesto, že si každý pod tím něco představí, tak málokdo se trefí. Kouč s koučovaným spolu vedou rozhovor, ve kterém kouč pomáhá koučovanému, aby si ujasnil co chce, a jak to může získat. Kouč neradí, nehodnotí, poskytuje spíš jakýsi framework. Brání koučovanému, aby se zamotal do svých myšlenek, pomáhá mu držet nit. Taky ho podporuje v tom, aby si naplánoval konkrétní kroky, a potom zjišťuje, jestli to koučovaný udělal. Drží ho zodpovědným. Je to takový průvodce jeho vlastními myšlenkami.
Kouč se zároveň odosobní, aby do toho nepletl svůj život, ale zároveň velmi pozorně naslouchá, empatizuje, nechává na sebe působit emoce a všechno tohle používá, aby pomohl koučovanému.
Tolik můj popis, jak to teď vidím. Pro srovnání oficiální definice:
Koučink představuje důvěryhodný vztah, který napomáhá klientovi podniknout konkrétní kroky za účelem dosažení jeho vize, jeho cíle nebo přání.Koučink využívá procesů zkoumání a sebeobjevování k budování klientova uvědomění a přijetí zodpovědnosti, kterého dosahuje prostřednictvím větší struktury, podpory a aktivní zpětné vazby.Proces koučinku pomáhá klientovi nejen přesně definovat jeho cíle, ale také i těchto cílů dosahovat rychleji a s větší efektivitou, než pokud by koučinku nevyužíval.
Kde jsem
Já osobně kouč nejsem a rozhodně nemůžu tvrdit, že to umím. Jsem na začátku téhle cesty, zkoumám to a učím se. Ale zároveň jsem tím teď okouzlena, což je moc fajn stav.
Koučování pro mě není úplně nová myšlenka. Slyšela jsem o tom mnoho let zpátky. Před pěti lety jsem se nechala koučovat od jedné studentky a moc se mi to líbilo. (Téma bylo uběhnout půlmaraton, a to jsem v rámci možností dala, a furt se stane, že si vzpomenu na to, co jsme tam řešily. ) Od té doby mě to tak latentně zajímalo, občas jsem si něco přečetla, ale až posledních pár měsíců to řeším víc. Koupila jsem si knížku od Vokáčové, intenzivněji jsem četla různé internetové zdroje. Taky jsem absolvovala pár webinářů a několik hodin online výcviku. Na hotového kouče je to samozřejmě hrozně málo, ale na získání představy už je to docela slušné.
Potom jsem vyhlásila, že bych si to potřebovala s někým zkusit. Postupně jsem absolvovala tři testovací session. Přesto, že to byl jen takový pokus, tak všechny tři byly zajímavé, měla jsem z toho dobrý pocit.
Co je na tom tak super?
Ta část, kterou si na tom nejvíc užívám, je, že mě někdo jakoby pozve na chvíli do svého života. Do svých problémů, ale i radostí. Celý ten přístup nutí velmi pozorně naslouchat a to je zábava! Líbí se mi, když se přede mnou ta situace rozkrývá, já jí spolu s tím druhým zkoumám. Užívám si pokládání otázek a baví mě hledat jádro problému a snažit se najít tu nejlepší otázku pro danou situaci. Každé téma, pokud mu člověk věnuje dost energie, začne být zajímavé. Zvlášť když o něm mluví někdo, komu na tom záleží. Připadá mi, že koučování dává možnost nahlédnout do mnoha různých koutů světa.
Jak už jsem říkala jinde, já miluju optimalizační problémy. A všechny problémy světa jsou optimalizační, pokud se k nim přistupuje analyticky. Koučovací proces, jak ho momentálně chápu, je minimálně z části algoritmus. Něco, co jde aplikovat na každé téma, a je na koučovaném, aby to plnil vlastním obsahem. Přijde mi zajímavé se do toho na omezenou dobu přepnout, a být tak trochu nástrojem a sledovat, co to dělá.
Celý by to nebylo tak rewarding, kdyby to lidem nepomáhalo. Bylo pro mě super vidět, že i po těch testovacích session odcházely mé statečné koučované spokojené, a říkaly, že je to někam posunulo. Nechci říkat nějaké otřepané „chci pomáhat lidem“. Ale jako programátor nevidím někoho, jak mu zasvítí oči z výsledku mojí práce. Tady se to stát může, a to je super.
Peníze
Mezi výčtem motivací výše nejsou peníze. Ony tam tak trochu nepatří, ale taky trochu patří. Moje myšlenky se ke koučování dostaly jako k příkladu produktivního koníčku. Koníčku, který bude mít ideálně pozitivní bilanci, ale jeho hlavním důvodem není generovat příjem.
Dobrý a zavedený kouč si asi vydělá víc než kolik já teď, ale kouč na začátku a ve výcviku rozhodně ne. Přesto je potřeba vzít peníze do úvahy. Pokud bych to totiž chtěla dělat, tak se asi neobejdu bez výcviku, a ty jsou drahý jak klubko psů. Low-cost varianty začínají někde na padesáti tisících (a asi budou low-cost z nějakého důvodu) a jde to někam ke stopadesáti tisícům za ty s rodokmenem.
Považuju koučování za potenciálně velmi funkční a lákalo by mě to zkoumat víc. Vidět, jaký to má skutečně možnosti. Zároveň předpokládám, že absolvování výcviku by mělo transformační efekt i na můj život, a to je něco, o co stojím.
Ale pokud bych do výcviku šla, tak bych samozřejmě chtěla, aby se mi minimálně zaplatil. Netuším, kolik z těch, co se mi zatím hlásili jako pokusní králíci, by to chtělo zkoušet i za peníze. A co se týče cizích lidí, tak z představy, jak někoho uháním, aby mi za to platil, mám trochu vítr. Ne že bych nevěřila že to nejde, nebo že to nedokážu, ale trochu se bojím, že by to z toho udělalo výrazně míň radostnou záležitost. Těžko říct.
Celé to rozhodování mě trochu zasekává. Přemýšlím, jestli to vlastně chci dělat, jestli jako práci spolu s prgáním, nebo jestli si to nechat jako takovou zábavu vedle, nebo jestli vůbec do žádného výcviku nechodit. Je to moc velký. Rozhodla jsem se proto pro takový vyčkávací plán. Některé české koučovací školy pořádají ukázkové večery, kde mluví o jejich přístupu, a je možné tam vidět kdo u nich učí. Zatím jsem byla na jedné takové a plán je obejít jich víc. Zjistit, jak se tam cítím a jak to na mě působí. Nabrat informace. Když se mi někdo bude hodně líbit, tak jít k nim na nějaký kratší kurz. (Třeba jeden den za 5 tisíc, furt pálka jak sviň, ale lepší „riskovat“ to, než desetkrát tolik) Mezitím mám ve frontě další knížku k tématu a chci pokračovat v testovacích sessions.
Plán je to vyčkávací, protože spoléhá na to, že buď mě to cestou přestane bavit, nebo je dobrej nápad do toho jít.
Pokud byste chtěli být testovací klienti, přidejte se mi do této skupiny. Tam budu pravidelně vyzývat lidi, aby se přihlásili, podle toho jak budu mít volno.
