Přinášíme vám další pokračování série” Proč běhám…”. Tentokrát se svěřuje Lenka. Budeme rády, když se s námi podělíte i vy o zajímavé příběhy. Naše nabídka na zveřejnění vašeho článku stále platí, stejně tak jako odměna v podobě běžeckých bot od Nike pro jednu z vás. Pište na holkyveforme@gmail.com, předmět PROČ BĚHÁM.
 |
| Jedny z mých prvních závodů a hned na bedně 🙂 |
Narodila jsem se atletům, takže moje cesta k běhání byla jednoduchá a přímá. Rodiče věnovali sportu celý život a je to dodnes jejich srdeční záležitost. Oba dva mě i trénovali a předávali mi svoje zkušenosti, protože byli velice dobří na 800 m a s půlkou (jak se říká mezi atlety, protože je to polovina míle) jsem i já začínala v atletickém oddílu v Klatovech.
 |
| Našim vděčím za to, že mě přivedli k atletice. |
K tomu jsem si občas zaběhla nějaký přespolák. Ale brzo jsem zjistila, že na delší běhy nemám tak úplně hlavu, protože je to hlavně o taktice. Přesedlala jsem tedy na kratší trať 400 m, kde není moc o čem přemýšlet. Prostě jedete naplno od začátku do konce. Protože ale nejsem žádný extra rychlík, přidala jsem si k tomu ještě překážky. V tu chvíli jsem si teprve našla tu pravou disciplínu, která mě dodnes baví. Není to totiž jen o rychlosti, ale také o technice.
 |
| Moje začátky na 800 m. Já jsem číslo 9 a ty obrovské bílé šortky 🙂 |
Když vzpomínám na to nejaktivnější období od dětství až po dospělost, které jsem strávila s atletikou, tak se mi vybavují samé krásné okamžiky. Díky atletice jsem si našla kamarády, se kterými nás pojí hodně silné pouto. A i když už dnes máme každý vlastní a trochu jiný život, nepřestáváme se scházet a podnikat různé společné akce.
 |
| Půlka ale nebyla úplně pro mě… |
Tréninky mě naučily, že nic není zadarmo, že když si něco trochu odpustíš, tak ošidíš jenom sám sebe. Poznala jsem, co je to disciplína (i když s ní dodnes trochu bojuji) a že je potřeba dodržovat určitý režim a pravidelnost, aby to mělo smysl. I když se mi na trénink nechce, vím, že musím, protože bez toho to nejde. Po něm mám ale vždycky opojný pocit uspokojení, že jsem to zvládla.
Na závodech jsem se zase naučila bojovat s trémou. S blížícím se výstřelem je člověk víc a víc nervóznější a strach dokáže tělo úplně ochromit. Každý si musí najít svůj způsob, jak to zvládnout. Ne vždycky byly výsledky podle mých představ, ale je dobré se z toho poučit a vzít si něco do dalšího závodu. Člověk taky vždycky nevyhrává, proto je nutné naučit se i prohrávat, nehroutit se z toho a přetvořit to v motivaci, která ho žene pořád dopředu.
 |
| 400 m je fajn…(žlutý dres Spartaku Praha 4) |
 |
| …ale s překážkami je to ještě lepší! |
Dneska je pro mě atletika hlavně o zábavě a setkávání se s milými a známými lidmi. A bez závodů by to nebylo ono, je třeba si život občas okořenit trochou toho adrenalinu. Tak snad mi to ještě pár let vydrží.
Další období, kdy jsem byla běhání vděčná, bylo po nástupu na vysokou školu. Přišla jsem z menšího města do Prahy, do školy a na kolej, kde jsem nikoho neznala. Všechno bylo zpočátku nové a cizí. Než jsem se otrkala a seznámila se spolužáky, bylo mi pár týdnů trochu smutno a stýskalo se mi po gymplu a lidech ze třídy. Taky jsem nevěděla, co ve volném čase dělat. Chvíli trvalo, než jsem si našla nový oddíl, kde bych mohla trénovat. A protože to bylo na podzim, tak jsem si vyplňovala čas účastí na některých přespolácích, které se v Praze pořádaly. I když jsem je dřív moc nemusela, teď jsem byla vděčná, že si je můžu zaběhnout. Poznala jsem tak i různé části Prahy – Divokou Šárku, Hvězdu, Folimanku a další. A protože to byl běžecký seriál, tak i pár fajn lidí, se kterými jsme se tam pravidelně potkávali.
 |
| Nezapomenutelný zážitek v Oregonu. |
Další věc, ve které mi běhání pomohlo, byla práce. Díky tomu jsem se přes kamaráda z fakulty dostala do Nike, kde jsem začínala jako běžecká trenérka na pravidelných běžeckých tréninzích pro veřejnost. Dělám to dodnes a nesmírně mě to baví, protože můžu svoje zkušenosti předávat ostatním a těší mě sledovat, jak na sobě hlavně začátečníci pracují, zlepšují se, mají z běhání radost a je to pro ně smysl života. Díky Nike jsem se také podívala na místa, která ve mně zanechala hlubokou stopu, protože jsou s nimi spojené silné příběhy z historie této značky. Před třemi roky jsem se totiž účastnila štafetového závodu Hood To Coast (u nás máme Vltava Run, který vřele doporučuji). Neuvěřitelný zážitek a velká euforie. A ještě jsem se podívala třeba na stadion Hayward Field, kde trénoval fenomenální běžec Steve Prefontaine pod dohledem Billa Bowermana. Tenkrát jsem o tom napsala článek, který si můžete přečíst TADY
 |
| Už jako malá jsem měla svoje vzory, třeba Lídu Formanovou. |
Za těch posledních pět let jsem díky práci také měla možnost potkat úžasné sportovce, které obdivuji. Třeba mojí oblíbenkyni Báru Špotákovou. Setkání s ní je vždycky neuvěřitelně inspirující. Nebo úplná bomba byla účast Carla Lewise na We Run Prauge. Pamatuju si ho ještě jako aktivního atleta, když jsem jako desetiletý prcek sledovala olympiádu v Atlantě. Fotka s ním je pro mě cenným úlovkem a památkou.
 |
| S Bárou. |
 |
| S Carlem a trenérskou partou. |
Taky jsme se daly díky běhání dohromady s Barčou a už skoro tři roky můžeme společně být Holky ve formě.
Pohyb je prostě můj život. Je mi jasné, že překážky nebudu přebíhat věčně, ale běhat budu pořád. Běhání je droga a odreagování, nemůžu bez něj být. Přináší mi spoustu zážitků, radosti, výzev, zajímavých setkání a příležitostí. A s věkem asi přejdu i na nějaké ty delší tratě (zatím dávám občas pro zpestření závod tak do 10 km), třeba na to tu hlavu už mít budu J.
 |
| Dívčí trio. S Barčou a Aničkou. |
P.S. Doporučuju běhat třeba i na dovolené. Mám vyzkoušené, že se tak dají rychleji poznat různá zajímavá místa, kam se pak třeba rádi vrátíte na podrobnější průzkum. Čili tak spojíte příjemné s užitečným…
