Přestože nepatřím mezi sluníčkové běžce, kteří by si chodili závody „užívat“, kochat se přírodou, nasávat atmosféru či mávat divákům do telefonů a foťáků, uplynulá sezóna mě přesvědčila, že všechno není jen o skvělých časech. Někdy může být úspěch i trochu něco jiného…
Ráda bych poděkovala skvělému trenérovi Pavlu Novákovi, nejen za fyzickou přípravu, ale také za psychickou stránku věci, bez které by žádné výkony ani nemohly v budoucnu přijít.
Když se mnou před pár lety začínal jako s úplným začátečníkem bez sportovní historie, zoufale jsem prožívala každý nepovedený trénink.
Často jsem propadala trudnomyslnosti, protože výkonnostní vývoj byl příliš pomalý, dlouhodobě jsem byla napjatá a nedokázala se uvolnit.
Velmi dlouho a trpělivě mi Pavel vysvětloval, že lpěním na výkonech si z nich v podstatě ukrajuju. A až teprve letos jsem to dokázala pochopit, přijmout a hodit se do klidu.
Sportovní psychologie není vyhrazená jen pro profesionální sportovce. Vnitřní rovnováha a klid je stejně důležitý i pro hobíky. Proto spíš než časy je pro mě právě dosažení celkové pohody největším úspěchem uplynulé sezóny.
Poděkování také patří nejlepšímu domestikovi Míšovi, který se mnou odběhal nejeden těžký trénink, držel mi vlasy, když mi bylo na zvracení, a utíral mi slzy, když mi bylo do breku. Velké díky také Danielu Noahovi nejen za skvělé fandění a za to, že mě naučil radovat se z každého byť sebemenšího pokroku, ale také za technické rady.
Opominout bych taky nemohla muže, kterého sice vidíte párkrát za rok, letos mě ale pokaždé potěšil. Aleš Tvrzník byl tentokrát poslem jen dobrých zpráv, i když šlo jen o drobné posuny.
Za druhý zlom sezóny považuju okamžik, kdy jsem vstoupila do ordinace fyzioterapeutky Petry Krtíčkové (nebo možná spíš když ji Petra otevřela přímo naproti našemu domu a zaparkovala před ní svoje kolo, čímž upoutala mou pozornost).
Přestože mi Pavel dlouho vtloukal do hlavy, že fyzio je základ, mezi hobíky (včetně mě) přece jen drtivě převažuje přístup „ono se to poddá“, „ono se to rozběhá“, „fyzio je jen pro profíky“, atd. Řada hobíků má problém najít si čas a chuť byť jen na protažení po běhání, natož na každodenní cvičení.
Rozdíl je ale skutečně diametrální – zvlášť pod vedením skvělé Petry – a navíc je to investice do budoucnosti.
Tělo se sice dokáže částečně přizpůsobit lecčemu (o tom zase někdy jindy), ale je jen otázka času, kdy se z drobných disbalancí vyklubou už ne tak drobné potíže nebo co hůř, nějaké zranění. Zvlášť hobíci – vzhledem k sedavým zaměstnáním, naučeným špatným stereotypům atd. – by měli věnovat včasnému řešení drobných nesrovnalostí velkou pozornost. A jsem ráda, že jsem k tomu konečně přišla i já.
Shrnuto a podtrženo, žádné zářné výkony sice nebyly (i když pár osobáčků padlo), přesto jsem spokojená. Začala jsem si to znovu užívat, přestala si dělat hlavu z toho, že některý den to jde hůř nebo třeba nejde vůbec; začala věnovat pozornost sobě a svému tělu. K tomu, aby ho člověk mohl ždímat, musí mu to taky vracet.
Časy třeba přijdou…časem, péče o sebe ale nepočká.
