Tak jsem se nechal ukecat a na PIM tentokrát nevyrazil fotit jako minule, ale rozbíhal jsem první desítku naší firemní štafety. Nešel jsem zrovna trhat rekordy, protože na to jednak nemám a (asi) dříve prasklé svalové vlákno v pravém lýtku jakýkoli pokud o rychlejší běh doprovází varovným výrazným popotahováním. Tudíž jsem se nepřišel zmrzačit (zejména když se noha sice velmi pomalu, ale lepší) a hlavně nezkazit zbytku týmu štafetu, protože jak známo s prasklý svalovým vláknem lze sotva jít, nikoli však běžet.
Běžel jsem první úsek a bylo to fajn, zejména když štafeta startuje asi 10 minut po startu maratonu a tudíž člověk pořád někoho motivačně předbíhá… (jak falešný to pocit… 🙂 Lýtko popotahovalo, i po ránu bylo na mě šílené vedro (jen potrzení, že teplo je pro mě snad to nejhorší), ale pocit z běhu prostě… fajn! Sice jsem celou štafetku strávil víceméně v aerobním pásmu (já vím, to je ostuda), ale docela si to užil a čas nad padesát minut tomu odpovídá…
Každopádně zbylo dost sil na to, abych ještě odběhl do firmy, osprchoval se a čekal v cíli na kolegy. Musím říci, že je to úžasný pocit z nezávislého úhlu pohledu sledovat doběhnuvší maratonce. Člověk snad nenajde jiné podobné místo, kde by viděl tolik pozitivních emocí…
