Už když jsem šla P-P 2015, plánovala jsem, jak půjdu příště. Loňský ročník jsem bohužel z technických důvodů vynechala, nějak se mi totiž nepodařilo skloubit pochodovaní s kojením. O to spíš byla letošní účast hotovou věcí. A že jsem od druhého těhotenství dělala ještě méně než po tom prvním? Že jsme šli celou zimu z nemoci do nemoci? Nic nevadí, půjdu. Všichni s tím počítají. Tchyně už víc než rok ví, že bude hlídat. Manžel si je vědom, že bude vstávat ve čtyři a odpoledne pojede sto kilometrů tam a zase zpět.
Už se to blíží, ještě před dvěma týdny jsem kapala atb kapky do dětských očí a minulý týden do svých, teď už nás trápí jen nějaká jarní respirační viróza. Pohybu tedy v poslední době moc není, vlastně až v pátek, kdy úplně omylem ujdu bezmála 30 km, a to ještě v trase pochodu :-b. Dochází mi to až večer, když si chystám batůžek na sobotní akci.
Hurá! Sobota 20. 5., budíček ve 4, snídaně, hygiena, vzbudit manžela, který mě velmi rád odváží na start na Háje a obratem jede domů dospat.
V metru už rozdávají organizátoři mapky a hromadí se tu účastníci. Vytahuji svých přesných 40 Kč (dala bych jim i stovku :-D), děkuji za mapu a jdu vyplnit údaje. Ještě obdržím papírový sáček, letos se obnovuje stará tradice odstartování prasknutím nafouknutých papírových sáčků. Pořadatelé pečlivě kontrolují vyplněné osobní údaje, obdržím první razítko na mapku a vyrážím směr Prčice. Blbé je, že prvních několik kilometrů jdu vlastně domů, od Hájů přes Milíčov, kde je první tajný punkt, dále skrz průhonickou Holi, Průhonický park, který bych bez obtíží prošla i po slepu… Bože, to je tak demotivující, když člověk hodinu někam jde a objeví se pár metrů od domu! Skoro bych mohla zaskočit na snídani nebo tak… Zde aspoň volím taktiku sbíhání kopečků, čímž utrpení zkracuji. Osnický kopec nahoru a dolů, koukám, jestli nekouká teta nebo kamarádi, ale ještě je brzy, celá ves spí. Rozdupanou třešňovkou – jak tu bývalo pěkně! a do Radějovic, kde jsem byla včera odvést děti. I tady se ještě spí, což je dobře, nechtěla bych slyšet ten řev, kdyby mě kluci zahlédli z okna. Aspoň si tu mohu odložit pláštěnku, na déšť to nevypadá, snad nebudu litovat. Ještě Sulicemi a za pár kilometrů začíná krásný kraj, který neznám jako své boty. Dolů běžím, rovinky jdu, do kopce se ploužím. Jde celkem málo lidí, víceméně jdu sama, což je skvělé na občasné odskočení si, střídavě se předcházíme se skupinkou, která rovněž popobíhá. Po deváté přicházím do Týnce, je to z kopečka, tak trochu běžím, jakýsi pán na mě volá: „Dyť to je pochod a ne závod!“. Obratem reaguji, že spěchám na záchod. Kontrola je v informačním centru kam vede řada schodů, které s radostí vybíhám. Do dveří se táhne zástup účastníků, kteří zde pochod teprve začínají. Chvíli čekám, ale pak vidím, že na kontrolu se čekat nemusí, tak si jdu rovnou pro razítko a hurá zpět na trasu.
Ten úsek do Neveklova nemám ráda, nevím proč, zřejmě opět protože tu bydlí několik známých a máme to tu projité, či snad proto, že jsu tu dlouhé úseky po silnici. Předloni se mnou šla s0cketka a šetřila mi síly, letos je výjimečně omluvena ;-), teď se ale nemám nač vymlouvat, když nejdu dost rychle. Po jedenácté přicházím na náměstí v Neveklově a bez přemýšlení mířím rovnou ke kontrole. „Odkud jdete? Praha. Praha?“ ptá se udiveně pán s razítkem. „Je to Praha Prčice, tak z Prahy“ odpovídám. Pánové se smějí, já děkuji za razítko a jdu si koupit zmrzlinu.
Trochu jsem se zdržela odpočinkem, svačinou a kupováním zmrzliny, ale takzvaně bodla a já vyrážím dál do Prčice. Tuto část spíše jdu, před Kosovou horou mám trochu krizi, ze seběhů už mi tuhnou nohy a necítím se moc dobře, ovšem když zde na kontrole předkládám mapku, moc milá paní mi povídá, že vypadám svěže. Děkuji se slovy, že mě bolí nohy jako čert a pokračuji dál. Chvíli přemýšlím, zda jít dál nebo si alespoň neodpočinout. Tady loni skončila s0cketka a bylo by škoda takový kousek nedojít.
No jo, jenže on to není žádný kousek. Je to ten nejhorší kus. Fyzická náročnost si nezadá s psychickou náročností úseku úvodního. Dolů už neběžím, ale celkem to jde. Potkávám různé konverzacechtivé vtipálky, ale neudrží mě tempo a mizí kdesi v dáli za mnou. Tajný punkt není tam, kde ho očekávám, ani na druhém místě, jde býval, takže jsem trochu nervózní, zda jsem ho neminula, ale cca 10 km před koncem ho mám. Tradiční otázka odkud jdu, podivení, že z Prahy, už nechávám bez komentáře a chystám se zmizet do Prčic. Jenže v tu chvíli se vedle mě ozve: „Ahoj, běžíš?“ a v mé dvěma porody poznamenané hlavě to šrotuje. Znám? Neznám? Odkud? Kdo? Nevím… Neřeším, nebudu se ztrapňovat. „Neběžím, jdu“ zmůžu se na inteligentní odpověď. „Já běžím. Poběž.“ chvíle přemlouvání, ale nakonec podlehnu a snažím se o něco jako běh, spíš je to cupitání, ale to nevadí. Přemýšlím, co je to za člověka, je mi povědomý, ale opravdu nevím. Snažíme se o konverzaci, ale moje hlava je na témata chudá, několik let těhotnění, kojení, utíraní zadků a nosů, udělalo své. Chudák kluk, takový sympatický, běžec (dokonce ultra), svobodný – samá plus, ideální případ. Co bych za to před lety dala! Ale jedna z mých prvních vět je o manželovi a dětech. Proboha proč?! Další konverzace v podobném duchu, přestože se mladý ajťák asi opravdu snažil, nic moc kloudného ze mě nedostal. Jediné, čím mě rozčiluje, že neustále sleduje zbývající vzdálenost a mě ty louky před koncem přijdou nekonečné. Mám špatný pocit, že ho zdržuju, takže neustále hlásím, že už neběžím, nechci mu zkazit jeho záměr utéci skupince běžců, které nechal za sebou. Asi dva kilometry před koncem, kousek za krechctem, už neběžím a loučím se. Doufám, že doběhl, jak si přál.
Ve tři hodiny vcházím do Prčice, nahoře na náměstí dostávám cílové razítko a růžovou botku (fuj :-D), děvčata mě posílají ještě pro nějakou placku za pražskou trasu. U stánku kupuji pití a perníčky pro kluky a jdu pro speciální trofej se slovy, že mě sem posílají od botiček. Koukali na mě takzvaně jak z jara „Vy jdete z Prahy? Už? Tak to gratulujeme! To jste první žena z Prahy, celkem asi tak devátá z Prahy.“ a dali mi magnetku. „Jo? Díky, no, já jsem hlavně ráda, že jsem to došla.“ odpovídám a jdu si pro něco k jídlu a zavolat odvoz. Až po chvíli mi dochází, že je to vlastně super a největší radost mám až cestou domů v autě. Ale to už je cesta do reality, domů k povinnostem vygumované matky-posluhovačky na rodičovské. Ale ty perníčky jim udělaly radost :-). A já se zas těším na příští PPP!
P. S. Nejen, že velmi děkuji organizátorům za perfektní akci, můj dík patří i Michalovi, mladíkovi z 1bububovy skupinky běžců, že mi v závěru dělal společnost (i když vím, že to bylo náročné :-)).
