O samotné trase
Letos poprvé v rámci závodů Andorra Ultratrail pořadatelé otevřeli novou trasu Eufória. Krom toho, že je ještě delší a parametry jsou přímo hrozivé (230 km a 20 000 m převýšení) od ostatních závodů se odlišovala tím, že není značená, na trase je minimum občerstvovacích stanic a především je to závod dvojic.
O Andoře
Andorra mě při dvou předchozích návštěvách vždy překvapila a zážitky se vžily hluboko do paměti. Poprvé (v roce 2014) nás s Honzou Bartasem Ronda del Cims zpráskala jak psy. Každého jinak, ale výsledek byl stejný – po naprosto odlišném průběhu závodu jsme oba potupně a společně došli do cíle za nějakých 42 hodin. Rok na to na Els 2900 změnil můj pohled na to, v jakém terénu se dá závodit (o běhání bych zde nemluvil). Po takových zkušenostech se člověk ptá, co ho v Andoře potká příště? Ať to bude cokoliv, půjdu z překvapení do překvapení.
O překvapení
Ronda del Cims má parametry 170 km a 13000 m převýšení. Vítěz mívá kolem 31 hodin, Tomáš Štverák to loni lupnul za krásných 36 hodin. Tohle je o nějakých 60 km delších a 60 km ve stavu, kdy má člověk v nohách Rondu, může trvat hodně dlouho, takže se může stát, že tam budeme i k 50 hodinám. Oproti Rondě budeme mít trochu víc povinné výbavy, musíme se navigovat sami a také bude méně občerstvovaček (jen 4), takže si toho více potáhneme na zádech… prostě tam můžeme ještě déle. Startujeme ve středu ráno, takže v pátek musíme být v cíli. Když to půjde dobře, tak ráno, když to půjde hůř, tak později. Studujeme rozpis.. a pořadatel odhaduje pro první tým 60 hodin! 60 hodin? Tedy v pátek večer. Prorokují nám 6 hodin na 2000metrové stoupání zMarginedy na Monturul. Tam je hezká pěšinka, jasná navigace, co tam budeme dělat tak dlouho? Nevím, v pátek večer prostě musíme doběhnout, protože chceme večírek.
O Comapedrose
Aby se i zbytek výpravy seznámil s Andorrou, vyšlápli jsme si před závodem na nejvyšší vrchol Andorry – Comapedrosu. Comapedrosa patří k Andoře jako Lysá Hora k Beskydům. Jen tady na tu Comapedrosu se neběhá 24 hodin, 365 dní v roce. 16 kiláků, 1800 m převýšení, trochu ostrýho hřebene, trochu suti, rozbité pěšinky, jako ochutnávka dobrý. Cestou dolů se s Filipem shodujeme, že to nebude moc o běhu. Bude to neustálý boj o každý metr. Musíme se nastavit na to, že často budeme mít pocit, že skoro stojíme na místě.
O první etapě
Překvapilo nás s jakou vervou se všechny týmy zakously do prvního kopce a hned jsme začali ztrácet. Jenže, jak se trasa dostala do technického terénu, začali jsme se prokousávat vpřed. A že ho tam bylo! Asi nemá cenu vypisovat všechny technické pasáže, protože to bych mohl vypsat většinu trasy první etapy. Za zmínku určitě stojí traverz pod Fontblancou, což byl pro mě nejtěžší pasáž první etapy a jedna z nejtěžších pasáží vůbec. To už nebyla suť, ale kamenné moře. Velké kameny napadané na sebe, po kterých různě balancujeme a poskakujeme. A někde pod námi vidíme baskický tým, jak tam leží na sněhu a mají nohy nahoře. To už je chytají křeče? Po přiběhnutí blíže vidíme, že tohle nejsou křeče – všude krev a jeden z nich má v obou holeních díry. Jedna větší než druhá (doslova). Na nic moc nečekáme, vytahujeme rukavice a desinfekci, Filip se pustil do ošetřování, já řeším jak jim zavolat pomoc. Baskové jsou evidentně zaskočeni naši rozhodností, a také tím, že máme sebou lékárničku nad rámec povinného samolepicího obinadla. Po ujištění, že Filip je skutečně doktor, už se zajímají jen o vrtulník.
S hlubokou ráno až na holenní kost je nenapadlo nic lepšího, než si tam začít sypat sníh. Tu jim Filip ošetřil, na tu druhou už nemáme materiál. Během ošetřování přibíhá asi deset dalších týmů, bezradně koukají po sobě a šermují povinným obinadlem. Na signál se dostáváme až v sedle pod Fontblancou, kde voláme pořadatelům a ve větru diktujeme souřadnice nehody. Za chvíli už pro ně letí vrtulník. Po mnoha dalších technických pasážích dobíháme do prvního depa v horském středisku Arcalis. Máme za sebou 50 km, o převýšení radši ani nemluvím, trvalo nám to 12 a půl hodiny. Na náš plán ztrácíme jen půl hodiny, kterou jsme věnovali ošetřování. Takhle do detailu jsme neplánovali…
O dalších etapách.
Jestli nás první etapa překvapilo, tak o druhé to platí ještě více. Nikoho jsme neošetřovali, vrcholy Arcalis i Cataperdiz se zdály být dost zadarmo, ale vynahradili jsme si to na Comapedrose – šli jsme na ni jinudy než před závodem. Jakoby někdo na tu nejčernější sjezdovku nasypal silnou vrstvu štěrku a makadamu. Seběh do Marginedy je vždycky o držku, dlouhé 1800m stoupání na Pic Negre skoro nekonečné a pak, když už to vypadá, že máme ty nejtěžší úseky za sebou, přijde postup volným terén na Pic d d’Illia a horozecká vložka na další kopec. U toho se neustále potkáváme a přetahujem s jedním dalším týmem.
O našich depech
Byli jsme přesvědčeni, že v depech budeme získávat. Mám je naučená z adventure race, a když běží člověk s Filipem může si být jist, že to bude rychlé – bývá to většinou on, kdo nás vykope z depa. Do prvního depa jsme doběhli jako čtvrtí a vybíhali v kontaktu s prvním týmem. Ve druhém jsme vybíhali s půlhodinovým náskokem. Do třetího jsme vyrazili stejně s vedoucím týmem a odcházeli v těsném závěsu, jen jsme v rámci dvouhodinového depa se dokázali vyspat skoro hodinu a čtvrt narozdíl od druhého týmu, který spal dvacet minut, v posledním depu.. o tom později.
O vítězích
Julian Morcillo García a Nahuel Passerat. Tak se jmenuje vítězná dvojice. Oba se zkušenostmi z Tor de Geants a dalších závodů. Po celou dobu závodu jsme se potkávali a zdravili se příznačně „see you later“, protože bylo jasné, že se zase potkáme. Kluci dokázali parádně využít (znalosti) trasy i domácího prostředí, měli perfektně připravenou podporu a v některých pasážích jim to běželo rychleji. Byli to tvrdí soupeři a po zásluze vyhráli.
O Honzovi Bartasovi
Julian z vítězného týmu se pravděpodobně v cimrmanovském duchu naučil akustickou konstantu „Jan Bartas“ neboť většina jeho vět končila tímto souslovím. A tak tam Honzy byl tak trochu s námi. Někde na Pic de Cataperdiz jsme vedli tento rozhovor:
Julian: Tak co kluci, odkud jste a co výška, žádný problémy?
Palonc: No, z Český republiky, a výška v pohodě.
Julian: Z ČR je můj kamarád Jan Bartas.
Nahuel: A jaký máte u vás kopce, kolik má nejvyšší?
Filip: No, nejvyšší má 1600 m.
Nahuel: Haha..
Julian: Oni běhají v horách, v Tatrách na hranici Slovenska a Polska…
Palonc: Ty vole, vo Polsku mi nemluv!
Julian: To mi říkal Jan Bartas! A příští rok půjdu.. celý hřeben Tater… pod 24 hodin… společně s Jan Bartas.
(Polsko! Wtf? Ti žádný svoje hory nemají, Jen ty na hranicích s ČR a Slovenskem! Země placatá, prázdná a k ničemu. Teď jsme v Andoře, zemi plné hor a on sem začne plést Polsko, proč proboha? Vlastně by se dalo říci, že Polsko je takovým opakem Andory. Andorra je malá země, příjemná, kopcovitá, plná zajímavých míst. A Polsko? Velká země placatá, prázdná a tak nějak k ničemu. Co může být horší než Polsko? Snad jedině jeho absence v tom stejném prostoru. I když v případě Polska to vlastně vyjde skoro na stejno… Tak zase poběžíme)
Palonc: Tak hodně štěstí, my zas poběžíme, see you later.
Julian: See you later.
O supportu
Měli jsme skvělý podpůrný tým. Původně jsme neměli mít vůbec žádný. Andrejka měla fotit a Dan chodit/běhat po kopcích. Nakonec se o nás převážně starali a jen ve dvou lidech a s jedním autem dokázali divy. Bez nich bychom se na trase potáceli ještě teď. Neměli jsme to tak zmáknuté jako pozdější vítězové, kteří měli na trase snad 4 dodávky s posádkou a kompletním servisem. My jsme vytěžili z minima maximum.
O koncovce
Celou předposlední etapu jsme přemýšleli jak tu koncovku sehrajeme. Na seběhu do posledního depa jsme se krásně rozběhli a když jsme do něj přibíhali, viděli jsme první dvojici akorát odcházet. To nás utvrdilo v tom, že je třeba jít do nich. A hned! Prostě vynecháme odpočinek a jakoukoliv „údržbu“, jen doplníme jídlo a půjdeme po nich. Když se závodí až do konce, závodníci jsou unavení a nevyspalí, tak je to o tom, kdo to neustojí a udělá chybu. Věděli jsme, že to je risk, a že na to s velkou pravděpodobností doplatíme, ale byla to jediná šance, jak se závodem ještě něco udělat. Oni na to mohou doplatit víc. V dnešní době GPS trackingu, kdy závodníci ví, co se děje před nimi i za nimi, nám bylo jasné, že pokud se zdržíme, půjdeme spát, tak oni udělají totéž a už si to pohlídají. Řekli jsme si, že půjdeme po nich a půjdeme po nich tak dlouho, dokud se jeden z týmů nesesype. Případně se mohou sesypat oba týmy.
Do dlouhém seběhu do Escaldes-Engordany jsme přiběhli dost vyřízení, už jsem si připadal jako ve snu. Poslední dvě etapy už jsem se ani nemohl vysmrkat, aby mi nezačala téct krev z nosu. A to nás čekala ještě stěna nad Escaldes – tam jsme trochu pohledali jednak nástup, jednak cestičky mezi jalovci v brutálním svahu. Nad touhle pasáží jsem začal usínat, Filip seřval Dana – ačkoliv tam Dan vůbec nebyl. Prostě první dvojice tahala za delší konec provazu, postupně se nám vzdálili a zaslouženě vyhráli.
Na sestupu z posledního kopce Casamanyi jsme ještě trochu zmokli, ale to už nás nemohlo rozhodit.
O doběhu do cíle
Do cíle jsem dorazili cca v 7:40 ráno. Tedy po 72 hodinách a 40 minutách. Úžasný pocit – najednou jsme byli zpátky v Ordinu, že se tomu ani nechtělo věřit. To vše bylo umocněno tím, že v 8 hodin startovala trasa maratonu, v cíli tak již bylo připraveno mnoho závodníků, kteří tomu dodali atmosféru. Medaile pivo, objetí se support týmem, gratulace, další pivo. Pak nás jen poprosili ať si sednem za zátarasu, aby maratonci mohli odstartovat. Maraton odstartoval a teď už jsme byli diváci a před námi začínal film.
O kolapsu v cíli
Po doběhu do cíle šel svět mimo mě. Najednou nic nebylo důležité a všechno bylo daleko. Ošetřovatelé vzdali ošetření mých chodidel. Do sprchy jsem si vyptal plastovou židli (závodníci z dalších tras pak marně pátrali po tom, co dělá židle ve sprše) a protože mi najednou začala být zima, začal jsem si pouštět teplou vodu za krk. A zas. A zase a znovu. A přišlo mi to jako super nápad!
O očekáváních a o zážitku
Potřetí v Andoře a potřetí pecka. Chtěli jsme skvělou atmosféru a tu jsme také dostali. Chtěli jsme páteční večírek a ten jsme taky dostali, jen proběhl už na trati. Snažili jsme se zůstat při smyslech za každou cenu, takže tolik Red Bullů, Brutusů, VolumeUpu, Coly a celkově kofeinových a sacharidových nakopávačů jsem už dlouho nepožil. Tohle byl jeden ze závodů, který ve mě dlouho zůstane. Stačí si vzpomenout na libovolnou pasáž… a oklepu se, jak se tam těžko běželo. Pak se ale dostaví úsměv, když si vzpomenu na tu krajinu. A úsměv vydrží, když si vzpomenu na vše ostatní. Andora zase změnila moje vnímání toho, co očekávat od běžeckých závodů. No, v podstatě cokoliv…
Výbava
Každý takový závod je balancování na hraně, kdy si vezme povinnou výbavu, k tomu to, co by mohl skutečně potřebovat a ve finále se toho snaří mít co nejméně. Nakonec jsme s sebou na 72 hodin měl tohle:
Bunda Tilak Vega
Bunda Tilak Ketil
Kalhoty Tilak Ultralight
Batoh Ferrino X-Cross 12 (Do dvou batohů stejné velikosti bychom se nesbalili, Filip tak měl větší Ferrino Lynx 30 a různě jsme si předávali věci podle potřeby)
Brýle WileyX Rogue (jedny z mála, které sedí na mou medvědí hlavu natolik, abych s nimi mohl běhat i číst mapu)
Čelovka Ledlenser H14R.2
Sporttester Garmin Fenix3
NRC fólie a pár dalších povinných drobností jako telefon, píšťalka, lékárnička. Vše důležité jsme stlačili do tenkých loďáků Ortlieb.
Celý závod závod jsem bežel v skyrunningovém dresu Atex a v kompreskách (kompresní kraťasy Royal Bay Extreme, lýtkové kompresky jsem později vyměnil za kompresní podkolenky).
Fotky: Andrea Nogová
The post O čem mluvím, když mluvím o Eufórii appeared first on Pavel Paloncý – Adventure racing, ultratrail, rogaining a podobně.