Zdá se, že to není opický klam … moje město je stále více v pohybu … v běhu.
Nemine den, kdy bych při rozhlédnutí se kolem sebe nespatřil běžící postavu. Alespoň koutkem oka. Běhají všichni. Malí, velcí, tlustí, tencí.
Běhají sami, běhají ve dvojicích.
Vypadají jako z běžecké reklamy … ladní a krásní. Vypadají ale také jako před smrtí … splavení a zarudlí. Přesto na nich vidím to odhodlání v očích. Toužící po změně.
Ať už má být ta změna jakákoliv …
Mám ty běžíci postavy moc rád, moc rád je potkávám, moc rád je pozoruji.
Ikdyž třeba sedím u dětského hřiště na lavičce a skrze knihu kontroluji své mládě, cítím se s nimi být spojen.
Uvědomuji si, že jsem konečně našel sortu lidí, které rozumím. A to lidem rozumím opravdu málo 🙂 Ikdyž každý pocházíme z jiného kouta života, ikdyž každý máme svůj osud, ikdyž se nikdy nezastavíme a nepopovídáme si (jen si řekneme „Ahoj“, když se v běhu míjíme), najednou se cítím zařazený. Chápající.
Jakoby nás obutí běžeckých bot spojilo neviditelným poutem a pochopením.
Chápeme to úsilí, chápeme to odhodlání … zažíváme ho sami den co den.
A dnes jsem si uvědomil, že poslední dobou začínám poznávat další „poddruh“ běžců. Noční běžce.
Syn začal chodit do školy, přineslo to do našeho života nové povinnosti a školní radosti. Domácí úkoly a večerní vystřihování písmenek. Také přišel podzim a slunce brzy vzdává souboj s tmou. Najednou je čas na mé krátké výběhy jen v noci. Jsem moc rád, že běžecký ovál mám vlastně za rohem.
Domácí úkoly jsou uložené do aktovky, dítko do peřin, pohádka přečtená (usíná u ni i žena má) a nastává čas, který mám určený pro sebe.
Rád se vzdávám pohodlí domova (ikdyž se dost často musím přemlouvat) a vyrážím na svojí chvilku, kdy třídím nepořádek v hlavě.
Ještě před rokem jsem na oválu v noci běhával sám. Bílé lajny dráhy slabě svítily do tmy, ozářené světlem lamp, které nám tu (nočním běžcům) správce nechává rozsvícené. Společnost mi dělávala leda tak kočka na vycházce, nebo měsíc na nebi.
Bylo vzácností, když jsem v deset večer potkal na dráze jiného běžce.
Dnes už je to jiné.
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem byl na setmělém oválu sám.
Potkávám se s nimi už pravidelně.
S nočními běžci.
Není jich moc, ale jsou. Vždy jeden, nebo dva. Už rozeznávám jejich siluety a jejich běžecký styl.
Možná jsou to tátové jako já, rozbíhající rodičovské starosti.
Možná jsou to opuštění manželé, rozbíhající svoji osamělost.
Možná dělníci, kteří se vrátili z odpolední směny.
Rád si o nich vymýšlím příběhy. Rád si představuji jejich osudy.
Líbí se mi, jak si (možná nevědomky) dopřáváme soukromí. Jak se přizpůsobujeme společnému tempu a držíme stále stejné rozestupy.
Být co nejdále od sebe, nerušit toho druhého.
Nerušit „kruhy“ toho druhého.
Mám rád ty své další stíny, kterým nikdy nevidím do očí.
Možná nejsou skuteční … třeba jsou to jen noční tvorové, duchové … ale přesto je mám rád.
Rád je tam potkávám.
Najednou se necítím tak nepatřičně a osaměle … cítím se být součástí.
Zařazený.
Je hezké být bežcem a cítit, že v to nejsem sám … rád patřím k nočním běžcům.
