Já prostě miluju ten pocit, když vlastně nemám žádný určitý plán na víkend a nakonec, když to nechám plynout, se to vydaří jak už dlouho ne. Po meditačním víkendu jsem byla vážně dost unavená, takže během týdne jsem byla jen jednou na kole za tátou a jednou zlehka klusat na 5 kilometrů. Jinak jsem se šetřila, jednak už na Jesenickou stovku a druhak na víkend, nebo nejbližší den, kdy mi bude dobře, abych si vyjela nahoru do Jeseníků omrknout sněhové podmínky. Ano, sněhové, protože nám opět nahoře nasněžilo a to docela dost. Nakonec to vyšlo až na sobotu. Hlavně i proto, že jsem byla nějaká líná cestovat vlakem a vstávat brzo a vracet se pozdě. Naštěstí kamarád Martin dostal od někoho startovné na Spartan Race Super do Koutů nad Desnou, a slíbil (si), že to zkusí, takže jsem se svezla s ním. Nakonec se to ukázalo být užitečné pro nás oba.
Už po cestě nás předjížděla auta se Spartan nálepkami na kapotě, a po příjezdu bylo jasné, že v Koutech bude narváno. Zaparkovat se dalo, kapacita parkovišť asi dobrá, ale aby ještě ke startovnému 2,5 tisíce (pokud vím) chtěli kilo za parkoviště, to mi přišlo už hodně. A to nemluvím o těch nálepkách, které, jak jsem se později dozvěděla, stály také zvlášť 180 Kč. No naštěstí to nebyl můj závod a nejspíš nikdy nebude. Hned po příjezdu jsem vytasila hůlky, nasadila batoh, zapla Suunta a vyběhla pryč z parkoviště, aby bylo jasné že nejsem blázen, a zanechala Martina jeho zabahněnému osudu. Ovšem už po pěti stech metrech, kdy jsem se dostala z hlavní silnice na zelenou značku do lesa, bylo jasné, že jsem možná ještě větší blázen než on. A po pár kilometrech mě dokonce napadlo, jestli on to ten Martin nebude dnes mít lepší. Ale nakonec z mého pohledu neměl, protože já si užila neskutečné legrace a námahy v čerstvém skoro květnovém sněhu, což je nevšední zážitek.
Postupně jsem se vzdalovala, hudba znějící z areálu závodu se ztrácela a sněhu na cestě přibývalo. Už na úrovni Suché hory bylo sněhu po kotníky, takže jsem byla ráda že mám hůlky. Ale nebyla jsem ráda, že jsem si nevzala zrcadlovku. Sluníčko a mraky vytvářely kouzelnou atmosféru a byly by to opravdu krásné fotky. No tak jsem fotila alespoň mobilem. Zrcadlovka by byla navíc těžká a v tom sněhu by mi to moc nepřidalo ji tahat. Než jsem se dostala pod Šindelnou horu, prošla jsem si doslova peklem, i když krásným. Na té jižní straně svahu a v lese, bývá vždycky hodně sněhu, ale abych šla dva ilometry v závějích po kolena nebo do půlky stehen, to bylo trošku moc. Naštěstí potom jsem se napojila na zavátou běžkařskou stopu, kerá mě trošku podržela a nakonec jsem se dohrabala až na magistrálu z Červenohorského sedla na Vřesovku, která sice už nebyla urolbovaná ale částečně prošláplá ano. Mezitím jsem se stále kochala výhledy a scénami , které vytvářely temné mraky, zasněžené staré stromy, slunce a modrá obloha. S Martinem jsme byli tak nějak domluveni, že se sejdeme za nějakou dobu zase u auta, což mělo být asi 5 hodin po příjezdu, s tím, že já vyrazila hned a on startoval později. Sice bych už nestihla vyšplhat na Keprník, ale ještě jsem měla čas, tak jsem to vzala kolem Červené hory ke Kamennému oknu, kde byly výhledy na vyjímečně zasněžená pole kolem Jeseníku a Bělé.
Tady jsem se chvíli zdržela v příjemném rozhovoru s borcem, který šel natěžko od Šeráku a měl to s kamarády na celý víkend. Moc jsem neměla radost, když mi řekl, že tam místy zahučel po pás. Jinak byl nahoře klid. Jen jedny běžky, pár skialpů, jedny sněžnice a pěší.
Z Vřesové studánky dolů jsem to už brala celkem rychle, ale přes Červenohorské sedlo, kde jsem správně předpokládala méně sněhu. Od sedla po žluté dolů do Koutů už byla krásně vyšlapaná cestička a níž už i potoky vody přes cestu. Samozřejmě běh nebyl nic moc, protože se člověk stále nečekaně bořil, dokonce tak, že jsem si opět natáhla levé tříslo, ale snad nee nijak vážně. No dalo mi to zabrat, také bylo dost teplo, na sluníčku minimálně na vyhrnutý rukáv. Za těch 19 kilometrů jsem byla spražená jak z grilu, zhora i zespoda, a bez slunečních brýli jsem byla už od půlky totálně oslepená. Příště líp!! Ovšem po doběhu na parkoviště se za chvíli zatáhlo a spadlo pár kapek, byla jsem ráda, že mám v autě suché ponožky. Igelitové sáčky, které jsem chtěla vyzkoušet jako prevenci proti mokru samozřejmě totálně selhaly. Však ono je nepoužívají ani lidi, kteří je používat radí. 😀 Skončily ve špičce ponožek a naštěstí vůbec netlačily. Ostatně já jsem na tom byla ještě dobře. To Martin byl rád, že jsem zrovna doběhla, akorát včas abych mu rozvázala tkaničky a sundala botasky. Jsem ráda že netrpím na křeče, ale možná bych je měla taky, tahat se s pytlem na zádech nahoru do sjezdovky a brodit ledovou Desnou. Fuj. Ale nemůžu říct, že by mi bylo líto těch zničených lidí, co jsem viděla kolem aut. No vlastně jsem jich moc zničených neviděla, svým způsobem byli v pohodě, hrdí asi že to zvádli, naspeedovaní adrenalinem. Takže každému co jeho jest. Nakonec jsme se vydali všichni o zážitky bohatší směrem k domovu.
Vím, že jsem měla odpočívat. Věděla jsem to, už když jsem se už poněkolikáté dívala na záznamy z minulé a předminulé stovky. A hlavně na záznam ze Štědrákovského půlmaratonu, kam jsem loni také týden před stovkou jela. Hlavně když jsem si pod něj zapsala, že mi to ubralo síly a tu chybu už neudělám. 😀 Chyba lávky, udělala jsem ji znova, ale přehodnotila jsem to zcela a najednou to nebyla chyba.
Vyrazila jsem tedy v sobotu s kamarádem Petrem, jeho kolegou z práce a Jirkou směrem k Štědrákové Lhotě. Bohužel zázemí bylo díky zavřené hospůdce přesunuto o kus dál k vleku, ale nevadilo, dalo se dojet autem a my se stejně raději prošli pěšky. Počasí bylo pěkné, ideální na závod. Trošku byla obava, že nahoře po výběhu první půlky směrem k Severomoravské chatě budou zbytky sněhu, ale byly jen v příkopech. Na jednu stranu mě moc mrzelo, že o takový pěkný závod není zájem, na druhou stranu tak bylo skoro celé startovní pole včetně dvou psů na bedně. 😀 Bylo nás 25, takže příště líp. Rozhodně doporučuji. Závod je charitativního rázu (teď se to hodně omílá v souvislosti s Run Czechem a velkými charitami), ale zde jde opravdu výtěžek tam, kam má a ne do kapsy pořadatelům (nebo minimálně), tedy konkrétně na podporu humanitárních projektů ADRA. Dokonce letos zástupce s dobrovolníky přišli pomáhat se závodem a málem jich bylo víc než nás. Trať byla také konečně prodloužena na ten slibovaný půlmaraton. V minulých letech sem tam něco uteklo, ale mě to třeba bylo jedno, než abych si stěžovala, na měřený půlmaraton si stejně půjdu zaběhat někde na rovině. Nicméně tak jako tak, trať je moc pěkná, běhavá, s první půlkou do kopce a druhou z kopce, a cílem do kopce. V krásné přírodě Hanušovické vrchoviny, s úžasnými výhledy na Jeseníky. Chápu, že tam moc lidí z Čech nezavítá, už proto že to není zrovna na hlavním tahu, ale i tak doporučuju vyzkoušet, třeba těm co se chtějí vyhnout davům. 🙂 Sice jsem na té prodlužené trati neměla osobák, ale běželo se mi fakt dobře. Po minulé zkušenosti jsem myslím fakt dobře zvádla to táhlé stoupání a ještě zbylo dost sil na druhou polovinu na zrychlení. I když je pravda, že poslední seběh mi moc nesedl. Každopádně jsem si to ale skvěle užila. A to jsem ještě ani netušila že víkend tímto nekončí.
Ono totiž opravdu nekončil. V pondělí nás čekal svátek. Nehledě na to, že já si stejně udělala volno celý týden kvůli té stovce. Ale to, že si zajedu ještě na otočku do Vysokých Tater, no to jsem netušila ani náhodou. 🙂 V neděli odpoledne jsem vybalila po závodě, uklidila a jen tak odpočívala nebo chvíli dělala fotky z Jeseníků. Vzhledem k tomu, že teď trávím čas místo na FB na Instagramu, protože mi opravdu stačí fotky, než kdejaká sdílená blbost včetně politiky apod., tak se tam svými fotkami už taky chlubím. No a když jsem tam dala svoje sněhové z Jeseníků, hned jsem taky jednomu klukovi hodila koment, že za sněhem nemusí do Tater, že máme dost. Další vývoj je vlastně docela typický pro má dobrodružství. Zkráceně asi tak, že on: "A nechceš jet taky.?" Já: "Na otočku? A v kolik jedeš?." " Jo, na otočku. Ve tři v noci odjezd." " Ok, tak já si jdu sbalit a spát.". 😀
Vstávání nic moc, ale těšila jsem se , takže nee nejhorší. Jenom si pořád říkám, že budu chodit spát dřív a nějak to nejde, hlavně ne po závodě jako byl ten nedělní. Čím víc jsem unavená, tím hůř se mi v prvních dnech usíná. Nicméně cesta ubíhala celkem v pohodě, s Romanem jsme si dobře popovídali, a nějak jsem vůbec nevnímala, že se vlastně neznáme. No a? Já prostě lidem co mají fakt rádi hory a přírodu věřím. Člověk , který je otevřený to prostě vycítí. Trošku problém byl v počasí, bylo totiž úplně super už od rána, a tak jsme snad dvacetkrát zastavovali abychom vyfotili blížící se Vysoké Tatry v ranním slunci, nebo zajímavé mraky nad vodami Váhu.
Nejeli jsme ani po dálnici, o to to bylo jednodušší. Ale k Štrbskému plesu jsme dojeli na čas v osm hodin skoro přesně, a za chvíli dorazil Miško, Slovák, se kerým byl Roman domluvený. To mě ještě o trošku víc uklidnilo, že to bude v pohodě. 🙂
Štrbské pleso jsem si ani nijak neprohlížela, tak snad někdy příště. Stejně to bylo vlastně poprvé, co jsem viděla Tatry ze slovenské strany. Samozřejmě vím o uzavírce horních turistických tras, ale mezi námi….internet je plný fotek z míst, kam se v určitou dobu nesmí a když to dělají všichni, holt i svatouška jako jsem já napadne, jak je to možné a že to není fér. Chci je říct, že bych nikdy zbytečně neriskovala. Kolikrát se lidi vydají do hor tak nevybaveni a s takovým přístupem (nejčastěji lidé z města ale není pravidlem), že bych jim sama dala pár facek. Nicméně se nám nic nestalo takže ok. Stejně jsem si celou cestu k Popradskýmu plesu říkala, že nás někdo načapá a moc jsem si tedy začátek neužila. A že tam byly výhledy. Ale jen jsme došli k chatě, nálada se uvolnila. Z nějaké recese (nebo možná ne, možná tam byl politický podtext,ale to já neřešila), visely u chaty vlajky a vítal nás "1.máj, sviatok práce (s Popradským plesem na věčn časy a nikdy jinak.)". 😀
U chaty už byli i skialpinisti, kteří určitě mířili někam výš. Po chvilce přestávky jsme zamířili do svahu na sedlo pod Ostrvou. Kluci trošku nestíhali ale mě se šlo dobře (respektive jsem měla chuť makat), když byly vidět prošlapané stopy…párkrát jsem se musela vrátit, protože jakoby nikam nevedly, a mimo stopy na tom prudkém sklonu povrch dost ujížděl. Nicméně jsme brzo dohnali skupinku, tedy rodinku, která s sebou měla dokonce asi 7 letého kluka (nemám odhad na věk), což mě teda zarazilo ale jejich věc. Doufala jsem, že to nějak zvládnou.
Tak od půlky jsem už ani na kluky nečekala a valila napřed, chtěla jsem mít stoupání za sebou, trošku jsem doháněla ještě kohosi před sebou, nejspíš toho staršího Poláka, co jsem ho pak na sedle fotila a on mi půjčil opalovací krém. A za mnou se ještě hnal jeden borec. Takže opravdu jsme tam při tom nádherném jarním teplém májovém počasí nebyli sami. Těsně pod Ostrvou jsem měla to štěstí, že jsem mohla pozorovat kamzíky, maminku s mladým. Úžasné, konečně je mám zblízka na fotkách. Byla jsem tak na čtyři metry od nich. Stará se soustředila na pastvu a mládě pobíhalo kolem a víc ho zajímaly zvuky zespoda, jak se pod nohama sypalo kamení, než moje tiché našlapování v trávě vedle nich. Nakonec přecijen zamířili pryč. Já si užila chvilku samoty u rozcestníku. Úplně úžasné byly zvuky jara tam nahoře. Nejdřív jsem netušila co to je, ale nakonec mi došlo, že pod štěrkem a kamením, bez jediné kapky uniklé na povrch, odtéká dolů voda ze sněhu a zurčí ve skulinách jako potůček. Úplně to cinkalo. Nádhera. 🙂
Pak jsme se vyfotili s klukama na vrcholu Ostrva a posvačili. Mezitím se tam objevili i s tím malým klukem, a bylo vidět, že mají radost, že to společně zvládli. Tak jsem měla taky radost. Nejspíš se stejně vrátili za chvíli tou samou cestou dolů. My pokračovali ještě kus nahoru na vrchol Tupá (2285m.n.m.). Sice není značená, ale v létě je chodník stoprocentně vyšlapaný, na začátku byl vidět, ale pod sněhem už ne. Šla jsem zas první a když jsem si nebyla jistá tak jsem čekala. Občas jsem šla po něčích stopách (minimálně od kamzíků 😀 ). Hlavně jsem se snažila držet tam, kde ze sněhu vylézaly kameny, protože jít po svahu tajícího sněhu, kdy vám s každým krokem odjíždí od pohorky koule jak na sněhuláka, to nebylo nic příjemného. Byla jsem ráda, když jsem se dostala na hranu a vrchol už byl jen kousek. Nádhera. Nakonec jsem šla po nedotčeném sněhu a k tomu se kochala výhledy na vrcholky i do údolí a směrem na Nízké Tatry.
Připadala jsem si jako největší objevitel. Myslím, že je jedno jak vysoko člověk je, tohle musí dostat každého. 🙂 Za chvíli po mě dorazili i Roman s Michalem, takže jsme mohli výstup společně zhodnotit, opět se nasvačit, a vysřídat se v rámci focení na nejvyšším šutru. 😀 K tomu nezbytná selfíčka a hurá zase dolů. Sluníčko už mezitím pěkně roztopilo sníh, takže svahem jsme se skoro vezli. Teda kluci jeli minimálně dvacet metrů po zadku, já si dávala bacha a šla raději trochu bokem. Postupně jsem ale přišla na jakýs takýs grif zaboření nohou do sněhu v záklonu, a celkem bezpečně se dostala až dolů do kleče, kde si nešlo nevšimnout nahrnutého sněhu. Ten tam ale byl nejspíš déle.
Dole u Popradského plesa a u chaty bylo už po obědě docela narváno. Od skialpů po rodinky s kočárky. Další přestávka na sváču a wc, ale moc jsme se nezdržovali. Sice to nebylo moc příjemné a dost dlouhé, ale na můj popud jsme šli zpátky už spořádaně po asfaltce, a kolem železnice na Štrbské pleso. Alespoň jsem si prošla obě trasy, to se hodí, člověk má pak lepší představu o prostoru. Ale u auta už jsem byla vážně docela mrtvá. Není se co divit, nakonec to bylo 17 kilometrů s převýšením asi 1130m. Nakonec jsme ještě dali rozlučkové kafe a v šest hodin se rozjeli zpátky domů. Miško to měl blíž, ale nevadí. My s Romanem jsme nakonec taky dobře dojeli. Jen už toho bylo na mě vážně moc a o cestě domů jsem už nebyla moc dobrý společník. 😀 Šla jsem spát až kolem druhé, protože než jsem udělala to a ono, svým zpomaleným tempem, byla jedna pryč. Ale to už se mi nevyspáním úplně motala hlava.
Raději jsem ani nemyslela na to, jak stihnu za tři dny zregenerovat na tu Jesenickou 100. Spíš jsem si říkala, že to byl dobrý tréning do těch podmínek, co mě čekají nahoře v Jeseníkách.
Takže pokud můžeš….
…"Enjoy nature and live." Berenique
