Začalo to vlastně už minulý rok na podzim, s prvním ročníkem ústeckého půlmaratonu, o kterém se hodně mluvilo a tak nějak mi utkvěl v hlavě. Pak, když někteří běžci na svých blozích začali psát o březnovém půlmaratonu, začal červíček vrtat. S příchodem jara se mi běhalo fakt dobře a já jsem si začala říkat, že do podzimu bych to mohla zvládnout, a tak v květnu posílám příhlášku. Souboj Ústí-Blansko nakonec vyhrává Blansko.
Trénink na 10km závod mám na nástěnce připíchnutý už nějakou dobu, teď ještě pohledat další, ten na půlmaraton. Navýšit kilometry, pozměnit dosavadní způsob, jakým běhám, plánuji si na léto dokonce i dva místní závody (cca na 10km). Leč plány jsou plány a realita často bývá jiná. S těmi mými nejvíce zamává nemoc vprostřed prázdnin, díky které nakonec tři týdny vůbec nebudu běhat, v jejímž důsledku nepoběžím ani jeden naplánovaný závod a ve zbylých třech týdnech před závodem už téměř nic nenaběhám. Co teď? Má nejdelší vzdálenost uběhnutá po nemoci je 9km. Nejsem zcela fyzicky v pořádku – po nemoci mě stále zlobí pravé tříslo. Bolí i v klidu. Toho se asi nejvíc bojím – že nevydrží. Jít do toho, nejít?
Nejsem ten typ, co se vzdává bez boje. A tak v týdnu před závodem řeším, co s sebou, řeším, jaké bude asi počasí, řeším jídlo a řeším, co s mou chronicky zlobivou achilovkou a kolenem, které mají na asfalt zcela určitě alergii :-)… Ve čtvrtek se lékarnice vyptávám na tejpovací pásku a ona mě odkáže o pár km dál, do vedlejšího města na rehabilitaci, kde prý to dělají – úžasné, jak na zavolanou, teď ještě aby mě vzali – volám tam a prý mě paní ještě v pátek dopoledne vezme. Posílám díky nahoru. V pátek rehabce vysvětluju, co mě čeká, jaké mám obtíže, kde to bolí, co kde táhne…nakonec odcházím , spokojená s výhradami, protože modrá páska došla, a tak mám na sobě modrý jen jeden pruh :-), zbytek v tělové barvě. Moje první zkušenost s touhle technikou, uvidíme, jestli to bylo dobré rozhodnutí.
Je sobota, poslední den před závodem. Myslím, že můj muž se už těší, až bude neděle večer, jen mi to raději neříká. Začínám být lehce nervozní, snažím se o „tom“ pořád nemluvit, ale nějak se mi to nedaří. Večer ještě raději kontroluju, jestli mám opravdu všechno – při pohledu na hromadu věcí si vzpomenu na Stína a říkám si, co šílíš, holka, vždyť je to jenom půlmaraton, a ne ultra :-), ale pak raději narvu do batohu všechno, protože kdoví jak zítra bude, co všechno se bude hodit a vůbec, vždyť je to můj první závod, raději pořádně vybavená, než aby mi něco chybělo.
