Je to zvláštní, ale až dnes (když je podzim v plném proudu) si uvědomuji, jak moc nemám rád běhání v horkém létě. Dochází mi, že právě podzim je pro mě ideální běžecké období.
Má totiž atmosféru a tu pravou šťávu.
Miluji mlhy.
Rozběhl jsem se za město hned po ránu, protože výhled z okna sliboval zajimavé, mlhou zahalené výhledy. Určitě to znáte. Běžíte známou stezkou, ale díky mléčnému závoji vypadá ten kraj trochu jinak než obvykle. Někdy vypadá úplně jinak.
Pár desítek metrů přede mnou se mlha pomaloučku rozestupuje, nenápadně a potichu mě propouští do sebe, aby se zase pár desítek metrů za mnou uzavřela.
Připadám si, jakobych běžel v mlžném oku. A to oko občas zamrká a propustí ke mně záblesky ranního slunce.
Když jsem vyrazil, teploměr ukazoval něco málo nad nulou.
Pavučiny na keřích mají jinovatkovou výzdobu a vzduch je chladně vlhký. Dobře se mi dýchá, ne jako ten vysušený a horký nehybný vzduch léta, který mi občas připomene, že ještě stále mám v plících záblesky astmatu.
Podzimní přísun kyslíku je pro mě prostě čistší a dýchatelnější.
Nemusím si ho hlídat, nemusím se na tělo naladit, naladilo se samo. Můžu se zaobírat jen sám sebou a stavem v hlavě. Prý se tomu říká duševní hygiena. Vyčistit zuby, umýt obličej, učesat vlasy a při hodinové osamocené činnosti se zabývat svojí duší. Tentokráte si v hlavě přehrávám příběh, který se mi v hlavě rodí a jsem fascinovaný tím, jak obrazy sami od sebe přichází. Kombinují se, zapadají do sebe. Plynou a uklidňují mě tou samozřejmou jistotou.
Dostávám se do toho zvláštního běžeckého stavu, kdy nemusím vnímat tempo (no jasně, běžím strašně pomalu, jen co noha nohu mine, že ani srdce nemusí klepad do rychlejšího rytmu, ale mám to takhle rád). Myslím si na své věci, ale přitom vnímám bezprostřední okolí. Housenku na cestě přede mnou, velkého pavouka na křoví. Náboženské kulisy po cestě.
Přemýšlím, proč jich je vlastně tolik rozmístěno po polních cestách, ukrytých v lesích. Dochází mi, že jsou zde právě pro tento případ. Aby si malý člověk, provádějící svojí duševní hygienu na procházce za městem, uvědomoval svoje nitro. Že tu není sám, nekráčí po stezce jako jediný. Před ním tu bylo mnoho jiných a po něm jich bude ještě více. Cítím se tak napojený na okolí, že se ani trochu neleknu, když těsně vedle mě z křoví vyrazí dvojice bažantů a s hlasitým nadáváním letí nízko nad mojí cestou. Jsou krásní. Ocasní pírka jakoby mi mávala na rozloučenou. Trochu rozhořčeně, ale přeci jen hravě. Jen jim kývnu na pozdrav a omluvím se, že ruším.
Pomalu už se blížím zpět k městu. Potkávám další ranní lidi. Zastavuji a sleduji rybáře na druhé straně rybníka. Představuji si sám sebe na jeho místě a vlastně mu moc rozumím. I on si tam provádí svojí duševní rozmluvu. Sleduje vlnky na hladině, vnímá každé ťuknutí do návnady, ale myšlenkami je jinde. Možná dosáhl i toho meditativního stavu vyprázdnění mysli a nemyslí vůbec na nic.
O rybářích se říká, že jsou to tichý blázni. Nikdy mi nedošlo, že nám asi jde o jednu a tu samou věc. Jen oni se u toho tolik nezapotí a svým nefuněním neruší okolí 🙂
Potkávám mladou běžkyni, moc hezky se na mě usmála a nesměle pozdravila: „Ahoj.“ O kus dál potkávám ve stejném tepmu otce a syna. Všichni se s vědoucím úsměvem, pokynutím ruky a krátkým zamumláním zdravíme .
Zase se cítím zařazený, mezi svými. Ikdyž v tomto kraji potřebuji pobíhat sám, moc rád potkávám podobně smýšlející lidi, běžící naproti. Protože ať už běhají z jakéhokoliv důvodu, vyrazili stejně brzy ráno jako já a věřím tomu, že se tam uvnitř sebe cítí stejně spokojení …
