Sobota 6.8.2016
Míša se ve Stromovce zmiňuje o závodě na Milešovku. Startuje se prý ve dvou vlnách. Nejprve pěší, poté běžci.
Čtvrtek 15.9.2016
Prohlížím si fotky z minulých ročníků. Jako odměna pro vítězný tým je vždycky připravený nějaký pěkný dort. Je to jasný – pojedu tam :-). Akorát nepoběžím, ale půjdu to společně s Augustýnkem a kočárkem s tou první skupinou jako pochod. Platím startovné. Budu to mít jako takovou odměnu za Běchovice :-).
Neděle 25.9.2016
Dalibor mi říká, že s kočárkem to rozhodně nepůjde. Ať si prý raději vezmu krosničku. Tu sice vlastním, nicméně jsem ji zatím netestovala. Zkouším ji tedy hned odpoledne po příjezdu z Běchovic. Je hrozně těžká! 🙁 Těch sedmnáct a půl kilometru bych s ní asi nedala :-(.
Pondělí 26.9.2016
Ještě ráno se přikláním k variantě, že tu středu odpískám. Tak to bude jednodušší.
Večer se však situace mění a já jsem rozhodnutá jet. Přece nenechám propadnout již zaplacené startovné :-).
Středa 28.9.2016
Už ve frontě na prezentaci poslouchám řeči, že se to s kočárkem („šmrdlákem“ s plastovými kolečky) absolvovat nedá. Posledních dva a půl kilometru to údajně nepůjde ani náhodou. Také zjišťuji, že ačkoliv startuji v dřívějším čase, stejně téměř všichni, až na pár výjimek, poběží. Charakter pochodu to možná mělo někdy před lety… Navíc se jedná o orientační přespolní běh :-o.
Že jsem tentokrát šlápla opravdu vedle, je jasné už od samého začátku. Po polní cestě se s kočárkem jede skutečně mizerně. Tak to nevadí, že tu Milešovku dneska nedobyjeme. Zdoláme jí s Augustýnkem za pár let, až bude trošku větší. Hmm… :-/ Ale stejně, minimálně za ten pohled na radostného synka pobíhajícího v podzimním mlhavém ránu v polích mezi sytě červenými šípky a jabloněmi to stálo!
Chvíli si pohrávám s myšlenkou vrátit se zpátky, dokud ještě nejsem moc daleko, ale nakonec jdu dál. Uvidím, kam dojdu. Ty Černčice na patnáctém kilometru, ze kterých je v patnáct čtyřicet pět odjezd do Teplic, bych snad mohla zvládnout.
Po úvodní nepříjemné pasáži následuje asfalt a vesničky. Augustýnek spí, tak i trochu běžím abych něco nahnala, když to teď chvíli jde.
„Ahoj! 🙂 Na procházce, na procházce?“ Ty jo, to byl přece kominík a já si na něj měla sáhnout pro štěstí. Sakryš, jsem to zase projela.
U silnice roste nádherná hrušeň. Leží pod ní úžasná větev, kterou se dají hrušky setřást na zem. Ňam, ty jsou dobrý :-). Beru jich ale jenom pár. Už takhle to mám docela těžký.
Devátý kilometr a občerstvovací stanice. Gustík se probouzí. Půlka je za námi. Od teďka už to má být jen a jen horší. Dostávám tu však první (a zároveň jedinou) podporu dnešního dne: „Ale vy to dáte! Vy jste šikovná. Když tak s ním chvíli pojedete pozadu.“
Další hrušky a po nich odbočka do terénu. Augustýnek pobíhá po stráni pokryté vrstvou sena, jenž se mi neustále namotává na kolečka kočárku. Ten se k tomu naklání doleva a zase moc nejede :-(. Svačíme. Předbíhají nás ti, kteří startovali ve druhé skupině v pozdějším čase. Jeden běžec mi hlásí, že následující úsek na kočárek není, takže to nepůjde. Najděte pořádného chlapa, když jsou to samí takoví… „nejdetolidi“. Přece to zkusím a uvidím ne?
Tak tohle je masakr. Potok. Pomáhá mi přes něj jeden moc hodný klučík. Děkuju! Šílené bahno rozdupala ta hromada párů bot, co tudy proběhla před námi. Kamení, kořeny stromů, prudké stoupání. Augustýnek mi sedí za krkem. Jednou rukou mu držím obě nohy, druhou vezu kočárek. Jdu pozadu. Nohy v blátě podkluzují… Jak vypadají ty Spartan Races? Myslím si, že to, co tady momentálně provozuji, tomu možná nebude úplně vzdálené :-D.
O kousek výš je už sice sucho, ale prudké stoupání pokračuje dál. Popovezu kousek kočárek, pak se vracím dolů pro Gustíka. A takhle pořád dokola. Kláda přes cestu je tím nejmenším. Následuje však bahnivý sešup.
Všichni běžci už nás předběhli. Nikde nikdo. Nacházíme se sami někde uprostřed lesa. Kočárek nejede nahoru ani dolů. Stojí v blátě. Popadají mě pocity zoufalství. Kleju a mám na krajíčku. Proč já jsem sem vůbec lezla :‘-(. Co teď?! Tady se to s tím kočárkem skutečně… já nechci použít to slovo. Je to prostě náročné. No nic. Chce to klid a postupovat dopředu.
Tímhle relativně krátkým úsekem strávíme spoustu času. Abychom vůbec stihli ty Černčice.
Když po pár kilometrech po lepší kamenité cestě spatřuji asfaltku, už jen vyčerpaně hlesnu „Silnice. Silnice.“
Kolem stojí stohy slámy a před námi – Milešovka! Ta je krásná! 🙂 Vůbec nevypadá hrozivě. Třeba jí možná dneska ještě nakonec pokoříme.
Do Černčic sice dorážím o něco později než jsem si stanovila svůj limit, ale do odjezdu autobusu zbývá dvě a půl hodiny, což je stále dost času. Zkusím to. Občerstvovací stanici, co tu byla, už balí.
Závěrečné stoupání začíná po travnaté cestě. V protisměru potkávám další účastníky, které jsem viděla ráno na startu. Vrací se zpět. Jeden z nich si neodpustí jedovatou poznámku, že tohle už ale opravdu zaručeně nedám! To víš, že jo, ty… Myslím si své a zároveň začínám pomalu věřit pravému opaku :-). Každým krokem jsem blíž a blíž.
Pořadatel mi volá, že jsem stále neodevzdala svůj čip. To je přece jasný, když jsem ještě na trati.
Jsem celá zpocená a špinavá. Osm set metrů pod vrcholem ukládám kočárek do křoví. Batoh dávám na záda, Gustíka si posadím za krk a jdeme. Ve finálním stoupání po velkých kamenech se jde dobře. Jako po schodech :-).
V posledních desítkách metrů mi hlavou problýsknou všichni ti, kteří mi tvrdili, že to nedám. A já to dokázala :-). To je hezký pocit.
V cíli dostáváme výborné sušenky s logem závodu, džus, čaj… a taky ten dort přece! 🙂 Ten za tohle všechno může :-D. Přebalím Gustíka, pokocháme se nádherným výhledem po okolí. Počasí je úplně suprový.
Při sestupu v té spodní pasáži sice úplně nechápu jak jsem to s tím kočárkem mohla vyjet, ale to je teď jedno… Je mi příjemně :-).
V Černčicích ještě chvilku čekáme na odjezd autobusu. Jsme tu trochu s předstihem. Zpáteční cesta vlakem pak probíhá ve společnosti milých běžců z Mostu.
Říká se, někoho potkáte právě tam, kam se vám původně vlastně vůbec jít nechtělo… 🙂
Jinak pro cestu z Teplic na Milešovku kočárek moc nedoporučuji ;-).
