Nápad běžet silniční maraton ve mě uzrával víc než rok. Z možných kandidátu jsem vyhodnotila jako nejlepší Bratislavu – je to blízko, je to brzo (2.dubna) a tak by nemělo být teplo, není tam taková konkurence a tak je šance na hezký výsledek. Stanovila jsem si cíl a nalinkovala cestu. To nemohlo nevyjít. Ráda bych tady teď popsala, že když člověk něco moc chce, jde si zatím, tak se to povede. Nepovedlo. Můj maratonský pokus by byl ideálním příspěvkem na FuckUp Nights. Jak to? Popíšu to bez cenzury a bez patosu.
Svůj debut jsem si odbyla před třemi lety V Praze. Bez tréninku, bez obav, bez hodinek, prostě jsem běžela a doběhla za 3:30:52 a překvapila sama sebe.
Letos byly vstupní podmínky o dost jiné. První tréninkový plán mi od Honzy Havlíčka přistál v mailu na konci listopadu (měsíc po ne příliš vydařeném MS v ultratrailu) a zadání znělo jednoduše – udržet tempo na 4:15min/km a doběhnout pod 3 hodiny.
Zima se vyvíjela dobře, i přes bohatou nadílku a třeskuté mrazy se mi dařilo celkem obstojně běhat a když to šlo, vyrazila jsem místo dlouhého běhu na bežky. Na konci ledna jsem ve Španělsku běžela horský půlmaraton, skočila druhá s dobrým pocitem a optimistickými vyhlídkami, že to půjde. Únor jsem přežila bez zranění, něco odběhala a něco nakroužila na běžkách. Včetně Krkonošské 70, kde jsme s holkama z VSK Humanita obhájily 1. místo. Pořád super. V půlce března jsem pak měla naordinován testovací závod, Kobeřickou dvacítku. Tedy 20km drcení silnice ve větru a ne úplně po rovině (cca 200m+). Čas 1:23:16 byl obstojný, nicméně můj pocit nikoliv. Lehkost byla tatam, únava enormní a můj optimismus odtával jak poslední zimní závěje.
Pořád jsem se ale na ten den D těšila a věřila, že to dám. A to dokonce tak, že jsem ten smělý plán vyhlásila veřejně na facebooku i s vědomím, že to bude znít na naše amatérské poměry ambiciózně a asi to nejspíš schytám.
Objektivně jsem nic nepodcenila. No dobře, těch 5kg se mi shodit nepodařilo. Ale když se Honza Havlíček nabídnul, že mi bude dělat support, byla jistota úspěchu ještě blíže.
Do Bratislavy jsem vyrazila vlakem v sobotu ráno. Prošla si město, v klidu se registrovala, ubytovala a odpoledne se potkala s ostatními kamarády – spoluběžci. Trenér přicestoval ráno a při společné vydatné snídani jsme dohodli závodní a občerstvovací strategii (4 gely, ionťák, hodně pít a polívat se vodou). K trase Bratislavského maratonu lze říci jedno. Není z těch nejrychlejších. Běží se na 2 kola, je na ní dost zatáček a taky 6 mini kopců (z toho 4x se běží přes most).
Nejen já jsem si od horské turistiky odskočila zatančit na asfalt. Pod startovním obloukem stáli spolu s dalším tisíci maratonců a půlmaratonců (startovalo se najednou) i jména známá spíše v horských oblastech – Honza Z, Míša M., Tom Š, Olda K. atd.
Tu neděli bylo počasí spíše letní než brzce jarní. Slunce stoupalo výš a s ním i teplota a vypadalo to, že předpověď na 24°C bude platit. V 10:00 se dav dal do pobyhu. Já byla v tranzu a tak jsem jej následovala. Našla vodiče s bílým číslem 3:00:00 a dýchala mu na záda. To se mi dařilo až na 15km, kde stál Honza s gelem a povzbudivými slovy “jdeš dobře, udrž to”. Vykličkovala jsem ze starého města a vběhla na most přes Dunaj. Noha míjí nohu, krok po kroku stále dál, pořád to jde, mé druhé jméno je optimismus.
A pak jsme vběhli do Sadu Janka Krála a… něco se pokazilo. Ta zeď, do které jsem narazila se přede mnou zjevila moc brzy. Chvíli jsem se ji snažila přelézt, bourat, ale ony byla moc vysoká a já slabá.
Z parku jsem se vymotala zpátky na most, na kterém jsem hodně usilovně přemýšlela, jestli si vezmu modrou pilulku a zahnu s finišujícími půlmaratonci rovnou do cíle nebo červenou a budu pokračovat za hranice Matrixu. Vzhledem k tomu, že jsem v tu chvíli měla problém spočítat, kolik je 1+1, jsem bezmyšlenkovitě pokračovala dál. Kdybych běžela dnes, spokojila bych se s hezkým půlmaratonským tréninkem a nesnažila se o nemožné.
Půlmaraton za 1:30:20 by mohl napovídat něco o nepřepaleném začátku a negativ – splitu. Ale to nebyl můj případ, neboť martyrium pokračovalo a myšlenky na zrychlení byly dál než Pluto. Krize nebyla chvilková, naopak narůstala do obřích dimenzí. Už dávno jsem se přestala dívat na hodinky a sledovat tempo. Cíl byl udržet se na silnici a alespoň běžet. Jakkoliv pomalu. 36km, beru si od Honzy poslední gel a přecházím do chůze. Ještě se mě snaží povzbudit a podává informace o pořadí, které je mi v tu chvíli úplně jedno.
Zkrátím to. 3:10:59 nebyl vysněný čas. To, že se mi to nepovedlo mě stále mrzí a i psychika dostala nafackováno. Tělo mi vystavuje fakturu už 3 týdny. Trénink na asfaltu je v porovnání s běháním v terénu ještě o level náročnější a únavnější (alespoň pro mě) a bez pořádné kompenzace a regenerace to nejde. Zablokované lýtko mě drží v klidu, naštěstí nemám na běh vůbec energii a tak mě ta nucená pauza ani nemrzí. Naopak jsem ráda, že jsem se zase vrátila k plavání, józe, mám více času na kolo a na práci.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli to nazvat neúspěchem a jak takový neúspěch vlastně definovat. S rostoucím časový odstupem od Bratislavy roste i můj odstup od výsledku. Jsem za tuhle zkušenost nesmírně ráda. Trénink mě bavil, byla to příjemná změna, posunula trochu své limity, prostě tomu dala jestli ne vše, tak hodně. Škoda, že se ten den nesešlo vše, jak mělo. Zaběhnou 42,195km podle představ zkusím určitě ještě někdy jinde a jinak. Podle statistik to příště prostě vyjít musí 🙂
Teď se těším zpátky do hor, na traily, ke svému starému dobrému ambicióznímu, lehce flegmatickému přístupu a uvidíme, co z toho vznikne.
A jelikož trasa závodu běžela skrz centrum města, měla jsem dost času na jeho poznávání. V Bratislavě jsem nikdy pořádně nebyla a tak mě překvapilo, jak moc příjemné místo to je. Mísí se v něm taková ta příjemná východní ušmudlanost se západním hipsterstvím, doporučuju navšívit.
Děkuji všem sponzorům za materiální podporu, Honzovi Havlíčkovi za koučink a support, mému Honzovi za podporu a lásku, když jsem byla na zabití.
Na rozdíl od ultra toho na městský maraton mnoho nepotřebujete:
- Boty: Inov-8 F-lite 240
- Tílko: Tracksmith je super cool, ne však když se prolije hektolitry vody, kdy se z něj stanou šaty, vážící 3kg
- Top: Karitraa Dekorativ Bra – to triko bylo po namočení ještě ke všemu průhledné, takže se šik lamabada hodila
- Čelenka: Karitraa Myrbla Headband – nutná v typicky jarním parnu
- Gely: GU – 4ks
záznam trápení na Strava
komplet výsledky
fotky Honza Havlíček více zde
