Minule jsem psal cosi o motivaci, oslíkovi, mrkvi a tak. Čtenářské reakce mě vyprokovaly k tomu, abych o tématu přemýšlel poněkud hlouběji. Co vlastně opravdu chci.
Zvláštní je, že minulé období jak na kole tak v běhání bylo vždy ve znamení přípravy na nějaký závod. Člověk maká, má před sebou „hrozbu“ události, která ho může nemilosrdně ztrestat (v případě, že se připraví blbě nebo má v den D třeba smůlu), případně odměnit (v případě, že se zadaří). Ať to probírám jak chci, tuhle motivaci prostě v sobě nemůžu najít. A hlavně – ani nechci. Ono to má totiž své výrazné proti v tom pozávodovém syndromu. A je vlastně úplně jedno, jestli se zadaří či nikoliv. V případě úspěchu človek odpočívá, užije si pár příjemných chvilek a přemýšlí co dál. Výsledek: je unaven, sport jde aspoň na čas stranou. V případě neuspěchu je člověk přinakrknut sám na sebe a přemýšlí co dál. Výsledek: sport jde stranou, opět aspoň na chvíli.
Když jsem jezdil na kole docela dost (samozřejmě relativně, tragédsky), na konci sezóny jsem byl pekelně unavený, a to ani ne tak fyzicky, jako spíš psychicky.
Proto hledám motivaci jinou, abych si mohl říci, že sport je opravdu hodně přirozenou částí duševní hygieny… A jako vedlejší efekt, když z toho vypadne nejaká akcička, je to třešnička na dortu. (V tomhle je výborný Wittyho blog, z něj se dá skutečně vyčíst hodně…)
Takže pokud bude cílem (ale takovým skutečně vedlejším) PIM 2009, tak fajn. Pokud k PIMu půjdu ze slušného rozběhání, už se to povede. Ale jako svatý grál to nemám.
… Jenže. Tohle je všechno fajn, kdyby občas nechodily po světě jezinky. Neklepají na dveře a nestrkají své hnusné prstíčky, ale sviňuchy třeba přijdou a zaťukají na chatu. Tentokrát byl jezinka Albert. Nemá sice hnusné prstíky, ale poťouchlé nápady. Tuťy ťuk, má super nápad, na konci října se na oblíbené Malorce běží maraton. Tam, kde to bezvadně známe. Kam se moc rádi vracíme. Uf, to je věc lákavá, dokonce jsem o tom chvíli přemýšlel, známá motivační vizualizace může jezinkám dost pomoci. Naštestí jsem se vrátil ke svému oslíkovi a tudíž na zem 😉 Nene, tentokrát ne. Nevím co by se muselo stát, musel bych běhat někde v září fakt hodně v pohodě aby jeziky uspěly. Mám totiž nepříjemný pocit, že zaťukají znovu, ještě jim někajé prstíky, co jsem neurazil, zbyly. 🙂
P.S. Mimochodem, Albert napsal báječnou poznámku o motivaci, je to přece jen velkotrenér 😉
