Ještě celkem dlouho po loňských Prčicích jsem byla přesvědčená, že letos už skutečně ne. Kdy a proč jsem změnila názor? Fakt nevím. Já ho vlastně asi ani nijak neměnila, ale Katka s tím prostě počítala a já věděla, že se z toho nevykroutím. Nakonec, teď na to vzpomínám stejně jen hrdě, všechno to negativní se proměnilo v hrdintsví a zbyly teda vlastně jen samé pozitivní vzpomínky. Zkrátka zážitek nemusí být pozitivní, ale hlavně silný 🙂
Ovšem i přes všechen lesk „pozitivních vzpomínek“ v sobě mám k té trati velký respekt. Tak velký, až se nervózně kroutím a potí se mi ruce, jen na to pomyslím. Jak to pozitivně uchopit? Jako motivaci! A fakt že to funguje. Ráno po tmě, teploty kolem nuly, venku liják a vichr? Nechce se vstávat a běhat? PRČICE. Stačí pomyslet a už jsem v běžeckém před domem plna odhodlání 🙂
Aby mě mé svědomí dalo spát, po odpočinku, který jsem loni potřebovala jako sůl, jsem na konci září začala zase pobíhat – pomalu, krátce, ale s plným nasazením a odhodláním. Od 1. prosince jsem začala nabírat objemy, abych mohla 26.1. slavnostně zahájit trénink na maraton podle Garmin plánu – chci dát 44km jako loni, ale v pohodě. Makám, běhám, snažím se dobře jíst (a zase jsem nezhubla:). Jsem neskutečně vděčná D, který se mnou v zimě ráno potmě běhal, abych se sama nebála. Brblal, ale stejně jsem byla vždycky moc ráda 🙂 Pak začalo být ráno i trochu světlo, o víkendu dokonce hezky… a on běhá pořád. Včera se mnou dal 24 km. Večer teda pak trochu nechápal, proč to vlastně dělá, že ho bolí kolena, ale i tak kolem mě vždycky pobíhá tak lehce a je to zkrátka mnohem lepší, než běhat sama. Zatímco pro mě je teď trénink na Prčice skoro středobodem vesmíru, on si běhá jen tak bokem. A líp 🙂
Mimochodem, dneska se ukázalo, že mezi bězci je nějaké spojení 🙂 Šla jsem po ulici v cizím městě, normálně civilně oblečená. Přede mnou nějaká jiná slečna, jinak nikde nikdo. Najednou naproti běžec. Minul slečnu předemnou, jako by tam nebyla. Kouknul na mě, široce se usmál a pozdravil, jako bych taky běžela. Ale já neběžela, ja jen šla v džínách procházkou. Ale asi nějak cítil, že já jsem taky bežec! 🙂
Tak mi držte palce, makám, jak to jde. A už se to blíží! Při pomyšlení na ně se potím strachy. Obě dobře víme, že i když letos trénuju, bude to zase boj. Ale jdeme do toho. Proč? Fakt to nedokážu popsat. Skutečně se bojím. A strašně se těším. 😀
