Milí přátelé 🙂
Tak dlouho jsem se vyhýbala psaní článku, až jsem se najednou, pro mě zcela nečekaně, ocitla na nejvyšším stupínku při vyhlašování tohoto úžasného závodu a mám tedy milou povinnost podělit se s vámi o mé dojmy ze závodu.
Když jsem v létě Štěpána, svého nejprve kamaráda, poté přítele + parťáka a trenéra v jedné osobě, vyzvala, aby se mnou absolvoval závod LH 24, neuvědomovala jsem si, jak tato akce ovlivní můj další život… Bylo teplo, termín závodu daleko a v mé hlavě a srdci bylo pouze odhodlání vyzkoušet si, co dokážu v zimě v horách zvládnout.
Po mé dětské sprinterské minulosti, přišlo období sportovního lenošení, které vystřídalo pár let běhání pouze a jen po rovině, kdy kopce byly mým úhlavním nepřítelem. Tato skutečnost se změnila až v loňském roce a tudíž zpětně docela nechápu moji odvahu přihlásit se na takovou akci….
Zato Štěpán ji uvítal a nám, jako týmu „na bedně“, věřil od samého počátku. Tedy přesněji řečeno až do doby cca 2-3 týdny před závodem, kdy na základě mých nelepšících se výsledků jak na LC , tak i v tréninku, propadl zoufalství, kterému jsem upřímně rozuměla…
Nakonec naštěstí není vždy jen špatně a mně se podařilo v závodě ze sebe dostat vše, co stihl za tu krátkou dobu naší společné přípravy do mě dostat a k čemu mě namotivoval – zejména tím, jak dokáže trénovat on sám. Naštěstí příprava není jen fyzická, ale i psychická a co Tě nezabije, to Tě posílí a v tomto směru byl náš trénink určitě 100%-ní. 😀
Touha bojovat byla naštěstí u obou z nás veliká, takže jsme v pátek odpoledne vyrazili na registraci a následně na výživnou večeři, kdy jsme se na soupeře posilnili vydatným steakem.
A najednou je zde den „D“- 23.1.2016 a my vyrážíme do boje. Většina spřátelených týmů již noc před závodem zabydlovala bungalov č.1 u hotelu Sepetná, kde jsme byli ubytování skoro všichni, kromě týmové jedničky Stoši, který byl spolu s parťákem vyhoštěn až do penzionu Sluníčko, asi aby jim to zkazilo náladu a zhoršilo výkonnost, což se nepodařilo a na naši jedinou sólistku Lenku Ulču, která bivakovala s dcerkou Anetkou mezi jinými bojovníky.
Když tedy Ultrablázni a Blondýny dorazili na základnu, našli v domečku krásně zabydlené, usměvavé a k boji odhodlané kamarády Lenku, Petru, Berďu, Dana, Michala a Mariana, kteří nabízeli nejen úsměv,ale také hruškovici na zahřátí a uvolnění stresu, což se jevilo být z ruky lékařky zcela bezpečné, jelikož jediným Stresem na pokoji měl zůstat pouze Marián…
Nečekaně se u nás ještě těsně před startem byla nucena zabydlet jedna MIX dvojice od Prahy, ale jelikož byli tito loňští medailisté letos již v jiné kategorii, než naše týmy a aby v Praze věděli, že je tady na Ostravsku tež mame radi, tak jsme je přijali s otevřenou hruškovicí…
Rychle to uteklo a fofr na start, na který se vydali Marián, mužská část MIX týmů, a Oli, které nic jiného nezbylo.
My, zbytek účastníků zájezdu, jsme šli zkontrolovat jejich počáteční zrychlení k Transformátoru a zafandit.
Stoša si to s lehkostí klusal na špici startovního pole , jak už je jeho zvykem, další výše zmínění kamarádi jej brzy následovali a rozdávali úsměvy do foťáků a kamer přihlížejících. Tam nám asi konečně došlo, že už to vypuklo. Tedy mně určitě…
Vyprovodili jsme je tedy „do hory“ a pak už pomalu chystat se také do boje…
Bylo krásně nasněženo, slunečno a překvapivě teplo.
Můj cíl byl zvládnout 6 kol a Štěpán k tomu přidal přání, aby to bylo pokud možno vždy do 2 hod/okruh.
Nervozita ze mně opadla po převzetí štafety a psychicky jsem se cítila pak už dobře.
V 1. a 2. kole se mi tento plán dařilo splnit a vždy v krátké přestávce, kdy byl na trati můj parťák, jsem se rychle občerstvila na Gastrofestivale, kde byl bohatý raut a pak rychle do suchých věcí a do pelíšku odpočinout si chviličku, než zase zazvoní telefon, který mi oznámí, že se Štěpán opět blíží v čase kolem 1:30h/okruh a já půjdu znovu na trať.
Jelikož, jak jsem už zmínila, jsme nepodcenili komplexní přípravu a měli s sebou i výbavu v podobě iontového nápoje, proteinů, gelů a tyčinek a já po prvních dvou kolech zavodnila kvalitně své útroby kávou, džusem, ionťákem i proteiny, nemohla situace vyústit jinak, než střevním chaosem na trati. Štěpán asi udělal podobnou chybu, protože i on se pídil po Smectě či Endiaronu…
Takže mé 3.kolo bylo určeno tréninku svěračů, které naštěstí nezklamaly. Naše zásoby obsahovaly alespoň živočišné uhlí a výše uvedených nápojů jsem se již nedotkla. Jenže jsem v době odpočinku nějak pozapomněla najíst se a vyrazila jsem po dalším Štěpánově vyrovnaném kole na trať zcela bez energie, což se projevilo hrůzným časem kolem 2:20h ve 4. okruhu. Ale důležitější bylo, že střeva už dále neprotestovaly.
Štěpán mi naštěstí navrhl to, v co jsem tajně doufala, a to, že půjde teď 2 kola za sebou,což mě zachránilo a spánek skoro dvouhodinový mi dodal nové síly.
Sice na rautu jsem už pro jistotu konzumovala pouze vánočku či rohlíky s marmeládou, ale není to vůbec špatné „palivo“…
Dalším hnacím motorem do závodění byla skutečnost, že jsme se od počátku závodu, zejména díky Štěpánovi, který skvěle rozběhl první kola, pohybovali mezi prvními třemi týmy v naší kategorii. Já zase tak moc neztratila, takže jsme, myslím, nikdy neklesli pod 3. místo v průběžném pořadí, naopak udržovali se na 1. či 2. místě. To se pak skvěle bojuje… A k tomu, když další kamarádi jsou na tom stejně…
Páté kolo v mém podání bylo zase těsně v limitu a stále jsme vedli, i když dost těsně,kdy 2. a 3. tým za námi byli jen 14. a 15 min.,ale alespoň bylo už téměř jisté, že bez medaile nebudeme.
V posledním Štěpánově kole se mu podařilo náš náskok zvýšit na cca 30 min od druhých v pořadí, což já jsem netušila a do mého posledního kola jsem vyrazila sice odvážně,ale brzy mě zastihly obavy, že naši první pozici neudržím. Své poslední kolo jsem tedy absolvovala s myšlenkou, že budeme bronzoví, ale že splním můj cíl, zvládnout 6 kol závodu. O to radostnější bylo cca 1,5 km před cílem zjištění, když mě čekal Štěpán a oznámil mi, že jsme stále první.
Do cíle jsme pak doběhli spolu, ale jelikož jsem tomu pořád nemohla uvěřit, raději jsem do těch posledních stovek metrů dala všechny zbytky sil – co kdyby soupeři zákeřně zaútočili zezadu…
Ale nestalo se a náš, tedy spíše Štěpánův, sen o zlaté medaili se stal skutečností a my si tak mohli vychutnat tu krásnou chvilku slávy na stupni nejvyšším… :-). Bylo to fakt hezké 🙂
Byl to můj první závod LH 24 a moc se mi líbil. Počasí vyšlo, krásně nasněžilo, slibované mrazy kolem -20 se nakonec nekonaly a dle mého názoru jsme si báječnější počasí na takový závod nemohli přát.
Na tomto závodě mě uchvátila jeho celková atmosféra, která by ale nebyla, kdyby na něm nebylo přítomno tolik kamarádů (nejen z VZS), se kterými jsme sdíleli bungalov, protože to potkávání se v něm či při jídle bylo uklidňující, ale zároveň povzbuzující, motivační, radostné – vzájemné fandění si a radost z toho, že po většinu závodu byly všechny týmy z bungalovu „na bedně“.
Nálada byla skvělá a jen jediná skutečnost byla smutná a to skutečnost, že Petře s Danem nakonec utekla bronzová medaile těsně o 1 okruh. Jinak by byl náš domeček, včetně týmu „od Prahy“ (stříbrní) , plný medailistů.
Ještě bych ráda sdělila něco jmenovitě ke každému z „účastníku zájezdu“:
Petra mi byla nejbližší předstartovní nervozitou a pomohla mi absolvovat závod hrdě, za jakýchkoliv okolností. Dan na mě působil dojmem ledově klidného muže, podobně jako Marián.
Lenia zklidňovala mou neustálou obavu, že dojdu pozdě na předávku a pomohla mi nezbláznit se z toho všeho…
Berďa – asi jako parťák paní doktorky- má na mě také skvělé sedativní účinky (a to nejen v tomto závodě) a zaslouží si speciální dík za to, že po prvním kole, zřejmě i na základě stížnosti Štěpána ohledně nedostatečného značení trati, zařídil u organizátorů nápravu, i přesto, že jemu je trať velmi dobře známá a nemusel se o nás neznalé vůbec starat. Mám dojem, že díky tomu přišel i pozdě na předávku.
Michal – také vyzařoval z něj klid a pohoda a moc děkuji za společnost při jídle a povzbuzení ve chvílích těžších.
A v neposlední řadě naše blondýnky – Oli- pohodářka s nadhledem, úžasná bojovnice, která tvoří s
Míšou jedinečnou dvojici nenápadných tryskových mašin, které tiše bojují a pak dokonale všem vytřou zrak… Míša navíc stále s úsměvem na rtu, který šíří na své okolí velmi úspěšně.
A co říct k mému parťákovi Štěpánovi? Někdy to s ním není jednoduché a jeho tréninkové metody jsem někdy bojkotovala , ale naučil mě spoustu věcí a dokázal mě dostat někam, kde bych bez něj nebyla a přes určité rozdíly mezi námi se v závodě projevilo, že jsme sehraný tým a že umíme podpořit jeden druhého.
S Ulčou a Stošou jsme se nepotkávali. Lenču obdivuji za odvahu přihlásit se do individuálního závodu a gratuluji k moc pěknému výsledku a Stoša je prostě pán běžec, vůbec nechápu, kde bere tu sílu a energii po takovém závodě opět vyběhnout v rámci LC. Smékám…
Taky děkuji Majdě, Rudovi a Fíkovi za povzbuzení na trati, Marťovi a Jarouškovi za povzbuzující sms a i vám, kteří jste nám posílali energii na dálku :-).
Ještě jednou všem gratuluji, kdo bojovali a to nejen medailistům 🙂 a těm,kdo třeba uvažují,zda se přihlásit na další ročník – vřele doporučuji :-).
A jak jsme tedy dopadli?
Lenča Ulča – sólo závod 5x, 10. v kategorii, 44. místo mezi ženami
Petra Schwarzová + Daniel Šindelek 11x, 4.v kategorii, 19. místo v MIX kat.
Lenia + Berďa 12x, 2. v kategorii 11.místo v MIX kat.
Oli + Míša 12x, 2. v kategorii, 3. místo v MIX kat.
Marián Stres a Michal Klimeš 13x, 3. v kategorii, 8. místo v týmech muži
Eva + Štěpán 13x, 1. v kategorii, 3. místo v MIX. kat.
Jan Stoszek a Filip Žajdlík 14x 2. v kategorii, 3. místo týmech muži
Eva
