Parkujeme na 3.ulici necele dva bloky od Harrison Avenue, presne jak jsme si vcera naplanovali. Jeste chvili vaham nez otevru dvere a vypnu motor. V aute je urcite hodne pres dvacet, venku mozna tak tri nejvice ctyri stupne. Mrknu na Honzu. Kyvnem na sebe jako ze teda jo. Poprve ani jednomu neni moc do reci. Kdyz konecne otevru dvere ovane mne venkovni chlad. Neni to ale tak hrozne jak jsem se bal. Vetsinu teplych veci jsem si vcera rozdelil do drop bagu a zbytek pujcil Honzovi. Uplne jsem zapomnel ze by mi i na startu mohla byt zima. Pres bezecky sortky tak mam pretahnute teplaky a la stara Blazkova, svrsek pak je od pyzama. Nastesti je to solidni bavlnenej sedivej kus, zadny medvidkove nebo letadylka. Na hlave cerveny satek na pirata, proste klasika. Kulicha a rukavice uvidim nejdrive po 65ti kilometrech, mam je schovane v tasce v Twin Lakes, kdyby nahodou mela byt na Hope Pass nejaka snehova boure.
Do startu zbyva sotva 20 minut a my se sourame tech poslednich sto, dve ste metru co nam od auta zbyva. Stejnym smerem samozrejme proudi davy dalsich bezcu, vysnorenych povetsinou v nejnovejsich modelech termopradla od Underarmoru, Craftu, videt je i Salomon a Pearl Izumi. Skoro kazdy ma na zadech velbloudi hrb, a vetsina z nej nervozne usrkava dlouhou hadickou. Ja pobezim de facto v neznackovem pyzamu a bez hrbu, v kazde ruce obycejny trictvrtelitrovy cyklisticky bidon. Zacinam s naredenou kolou. U zabran ohranicujicich stratovni koridor potkavame Jacoba Waltze se svym pacerem Brianem Cronem. Zdravime se a prejeme si hodne stesti. Jacoba jsem pred dvema lety porazil na mensi kilometrove padesatce. Tehdy teprve zacinal, ted uz je z nej bezec par excellence a ja proti nemu nemam sanci. Jsem rad ze mame duvod prolomit to neprirozene ticho uprostred sumiciho davu a dobiram si ho jestli pobezi na 22 hodin podle mezicasu Davida Coblentze. Jacob se skromne usmeje, ale ze urcite ne, ze to vidi spis tak na 23 hodin. Pta se pak na nase plany, jestli bychom mu nemohli vzit do Winfieldu pacera. Me plany jsou ale mnohem mene ambicioznejsi a je jasne ze by Honza (az se k nemu prida Veronika a Michal) Briana nikdy nemohl dovest vcas. Do startu zbyva uz jen par minut, radsi se proto loucime a ja s Jacobem vplouvame propusti do startovniho sektoru. Zatimco ja okamzite obracim zpatky dozadu a vracim se k Honzovy co stoji za zabranou, Jacob mizi z dohledu v blizkosti startovni cary kam se obvykle radi ti nejrychlejsi.
Znovu se uvidime az kousek pred obratkou. Jacob s Brianem v patach bude po pomerne konzervativni prvni pulce srset optimismem a energii, vydrapa se v pohode podruhe na Hope Pass, jen aby jej o par hodin pozdeji zacaly trapit bolesti kotniku. Na Half Pipe stanici si je oba necha pro jistotu otejpovat, coz vsak pomuze jen docasne. V noci tak s klesajici teplotou klesne i Jacoba rychlost natolik, ze jeho telo nebude stihat vytvaret potrebne teplo. Na silnici do Fish Hatchery v silne hypotermickem stavu dostane zachvaty zimnice a proto radsi vezme stopa. Na obcerstvovacce mu pak okamzite odstrihnou cip, cimz pro nej jeho premierova stovka po 76 milich definitivne skonci. Jeste dalsi hodinu se ale bude pod dohledem zdravotniku a sveho ustaraneho vodice nekontrolovane klepat zabalenej ve spacaku.
Behem poslednich minutek hlasatel stale do kola vykrikuje svoji propagandu ze vsichni jsme lepsi nez si myslime, ze vsichni si umime hrabnout a taky hrabneme hloubeji nez si umime predstavit, ze nas nikdo nenecha na holickach, ze jsme na zavod tvrde dreli a urcite to dokazeme a jak se tesi, ze nas tady vsechny uvita zpatky … no nevim … nepatrim mezi ty nejvetsi cyniky, ale Leadville je povestna obrovskymi ztratami mezi bezci. Kdyz jich dokonci polovina, bude to dobry rok. A tak kdyz si konecne svlikam teplaky jen nevericne vrtim hlavou. Podam je Honzovi a zacnu se rozhlizet po ostatnich. Zasnu jak jsou vsichni nateseni, nebojacni a rozhodni … a pritom se z nich kazdy druhy nevrati … mozna ani ja … panna nebo orel ? … atmosfera je ale tak nabita, ze to nakonec dostava i me (Honzovi oci vzrusenim zari jiz davno) a i moji ustaranou tvar nakonec ovladne usmev. Zapinam celovku, placnem si s Honzou, zazubime se na sebe jak kdybychom prave vytriskali nejakej bar a taky urcite neco na sebe drsnacky procedime. Slova uz ale nevnimam, usima mi rezonuje davove odpocitavani poslednich vterin. Stavim se na uroven tech uplne poslednich a pro jistotu jeste o par kroku couvam … snad jako abych mel misto se poradne rozbehnout az se ozve po dvojce a jednicce to dlouho ocekavane “Go!”.
