O nasledujici etape vim jen to, ze bychom se meli vyskrabat na kopec Sugar Loaf („cukrova homole“) a sbihat dolu podel elektickych dratu („powerlines“). Dobeh nekde v rybych lihnich („Fish hatchery“), zhruba po deseti milich. Samozrejme jsem kdysi cetl vsechny Antonovy dispece [1,2,3,4,5], premoudrele rady Wyatta Hornsbyho [6,7], rozbor vlastniho selhani [8] i nasledneho tratoveho rekordu [9] od Matta Carpentera i desitky reportu jinych vice ci mene znamych bezcu. Terminy jako „Hagermann Road“, „Hope Pass“, „Treeline“ a „Colorado Trail“ mi proto jezi kuzi a nekontrolovane rozsiruji zornice. Ani to ale nestaci abych si dopredu dokazal poskladat obraz toho co mne ceka. Proste bezim na blind, a jestli zrovna za timhle horizontem nasleduje dabelsky sebeh do propasti nebo jen mirne zhoupnuti a dalsi kruty stoupak proste neresim, nemluve uz o tech 86 a pul milich co do cile zbyvaji. Soustredim se jen na tech deset do dalsi obcerstvovaci stanice, pak se teprve uvidi.
May Queen opoustim pesky. Snazim se stravit nekolik kelimku koly i necekane opticke a akusticke vjemy a zhodnotit jak na tom vlastne jsem. Odlozil jsem vsechny nepotrebne veci? … to bylo dobre. Videl jsem Honzu? … super! Napil jsem se a doplnil lahve? … to byla nutnost! Jsem o deset minut pomalejsi nez Mike Miller? … nevadi! Bezim si svuj vlastni zavod ? … zatim bych rek‘, ze jo … a to je asi to nejdulezitejsi.
Par set metru po silnici a davem ricicich fandu, nez konecne zahybame do lesa na Colorado Trail. Nejdrive plus minus po vrstevnici. Pripomina mi to perimetr za barakem, jen vlhkost vzduchu je asi o 90% vyssi, a ty ctyriceti ci padesati metrove smrky zdaji se trosku vetsi nez nase dvoumetrove doubky.
Vetsina kolem taky poctive slape, staci ale jen mensi prohnuti trati a jsou v kelu. Ja nabiram hybnost velmi pozvolna, lec nezadrzitelne, a po minute ci dvou bezci rychle ztracejici se v dali zacinaji opet nabyvat hrmotnejsich kontur. Nejprve nesmele („May I pass?“), pote stale drzeji („On your left!“) dozaduji se prednostniho prava. Semo-tamo nekomu vedou do usi draty a mou pokornou zadost o predebehnuti nevnima. Nevadi, tohoto jasneho rana metrove pasy kolem jednokolejne stezky patri jenom mne. Kameny nebo ostruzini, vsechno jedno. Jsem odhodlan nenechat se zase zaspuntovat jako cestou na May Queen, a proste frcim kupredu podle vlastni libosti, priroda a moje nohy uz se spolu nejak dohodnou.
Mozna predebehnu dvacet tricet lidi, kdyz se stezka zacne stacet hodne nahoru. No konecne, cim driv si to nastoupame, tim driv si to sebehneme, prysti ze mne odhodlani. Vsichni prechazeji do kroku, coz mne uklidnuje. Srovnavam dech, kontroluju pyti, do pusy par medvidku a precliku, curat se mi jeste nechce … kdyz prekracujeme potok, rychle se sehnu a doplnim lahve. Neredena zteplala kola se mi uz zajida, nemluve o tom, ze uz sem celej voblemcanej a takhle mam aspon prilezitost se trochu oplachnout. Snazim se pozorovat lidi kolem sebe, jak jim to tahne, co dech, ruce, nohy … proste jsem pri chuti a pomalinku se dostavam do zavodniho modu.
Bez vetsiho usili drzim tempo jen o chloupek rychlejsi nez vetsina ostatnich. Ukojim tak sve ego aniz bych snad hazardoval se svymi silami. Ani se ale nenadejem a stezka nas vyplivne na dalsi sterkopiscitou pistu. Az pozdeji si spojim, ze je to vehlasna „Hagermann Pass Road“. Uprimne, jsem zklaman, a taky me sejri, ze lidi, kteri na stezce ocividne zaostavali ted jako kdyz ozijou. Proste je to placka a me to uz zase nejede.
Opticky se skoro neda poznat jestli stoupame, ale kdyz zkusim bezet je to jasne, jdeme do kopce. Sazim proto na indiana. Chvilku svizne pesmo, pak to na minutku nebo dve zkusim lehkym poklusem. Po prave strane naprosto uchvatne pohledy do udoli kde se vlni potok co napaji Tyrkysove jezero. Obcas nekdo kolem zastavi a foti, a ja si pripadam jako na skolnim vylete. Mozna by bylo lepsi nechat se taky rozptylit turistikou, a nebrat tenhle vystup tak smrtelne vazne, ale ja neustale kalkuluji a podle sklonu, podkladu a bezcu v okoli ladim svoje tempo.
Dve tri zatacky za kterymi se vynori dalsi kilometr tyhle horsky dalnice, div to se mnou nesekne, ale zatinam zuby a sunu se kupredu. Poradi se v tuhle chvili prilis nemeni, tedy aspon pro mne, za kazdeho kdo se posune dopredu preci jen nekoho jineho sebehnu … i kdyz rozdil v rychlostech je smesne maly a pripadam si jako v prostred zavodu hlemyzdu.
Ve stejne chvili kdy uslysim hlasy nekde ve svahu nad sebou si vsimnu, ze bezci z cesty prede mnou mizi smerem doleva. Trochu mi trva nez mi to dojde, v ten moment uz se ale stacime v podstate o 180 stupnu na temer paralelni cestu, ktera vsak narozdil od „Hagermana“ nabira vysku vyrazne rychleji. Povrch se okamzite horsi a pratelsky rozhazeny sterk meni se na kameny velikosti vetsich housek. V treninku by tenhle kopec rozhodne patril mezi ty v pohode behatelne, ale ted mame preci jen uz pres tri hodiny v nohach, buhvi co pred sebou, a proto vsichni radsi setri sili a bezet se z tech kolem mne nikdo neodvazi. Samozrejme drzim basu a jdu pesky taky. Jen se snazim nepozorovane zaradit dvojku a naladit tempo o malinko rychlejsi nez je v dane spolecnosti zvykem. Podobne jako na Colorado Trail pred par milemi, skrabu se nezadrzitelne vzhuru nejen po ceste ale i poradim. Taky natahuju usi a spionuju jak jsou na tom ostatni. Nikdo vylozene netuhne, ale sem tam se jiz daji zaslechnout pochybnosti. Zvlaste co se tyce cesty zpatky, kdy vetsina z nas (pokud jeste budem pokracovat v zavode) tenhle usek pobezi po tme.
Jeste par serpentyn, usmev pro fotografa a z temer konstantniho stoupani je vlnici se cesta, z niz navic zmizely i ty kameny. Nikdo ale nejasa, nikde zadna cedule a tak si nejsem jistej, jestli uz to ma byt vrsek Cukrove Homole. Matne si pamatuju, ze vrchol by nemel byt prilis ostry, spis tahovy hreben, nez se to zase zriti vsechno dolu. Kdyz se vsichni kolem mne znovu rozbihaji, preci jen vaham jestli nemam posetrit nejake sily, kdyby se to zase stocilo nahoru. Brzy ale podlehnu davove psychoze a proti sve vuli bezim. Nijak rychle, ale preci jen to pochodovani bylo pohodlnejsi. Cestou do kopce jsem jednoduse zlenivel.
Po nadejnem uvodu tahle etapa opravdu neni nijak zazivna. Z tech sirokych cest jsem zklaman, skoro az otraven, a ani co se tyce poradi nic zajimaveho se nedeje. Nemam odvahu na to trosku vic slapnout, a vsichni kdo do kopce zaostavali se ted zazracne probrali, srsi energii a bezi zlehka jako by se nechumelilo … i kdyz popravde, ono se ted vubec nic nechumeli. Zamestnavam mysl tedy sledovanim odpadku, kterych skutecne po ceste stale pribyva a do jiste miry chapu rozhorcene moralisty, kteri broji proti Leadville protoze tu behaji lide, kteri nemaji zabrany zahodit pytlik od vyzraneho gelu nebo papirek od susenky. Aby toho nebylo malo, mijime usmevaveho chlapika ktery, jen tak pro nic za nic, ze svyho nakladaku rozdava lahve s vodou. Ne, neni to zadna utajena, lec oficialni, obcerstvovacka, proste nekdo se rozhodl stravit prijemne rano delanim dobreho skutku. Touhle dobou spouste lidem voda doopravdy dochazi, a ani ja nejsem vyjimkou. Doufal jsem v nejaky dalsi potok … kde by se vsak vzal … na vrsku hory. Beru proto za vdek podanou flaskou, stavim, dolevam do svych lahvi a prazdnou s diky vracim milemu panovi zpet. Az kdyz se rozebehnu vsimam si desitek prazdnych lahvi pohazenych podel cesty jeste dalsiho pul kilometru … presne jako na nejakem mestskem maratonu, kde jsou designovana druzstva co ten bordel uklidi. Jsem opravdu zhnusen.
Cesta se ted trochu vine kolem tech slavnych elektrickych dratu, jednou je mame zprava, jednou zleva. Obcas se zhoupnem dolu, pak zase mensi vlna nahoru … i kdyz zda se, ze by ? … za zatackou uz zacina seriozni klesani. Protrepu si ruce, zhluboka nadechnu a oddavam se gravitaci. Znovu se presvedcuji ze univerzalni gravitacni konstanta je mytus, my tlusti bezci ji totiz mame o hodne vyssi nez ti tenci, a zensky vubec priroda vzala na hul. A to se jeste krotim, protoze si nechci spalit svoje quady behem jedineho sesupu. Bezci ktere jsem za posledni hodinu nedokazal uviset behem par minut mizi za zady. Frci mi to, az zacinam pochybovat jestli preci jen nedelam neco spatne.
Jeste parkrat se cesta zhoupne, a ja zpomalim na tempo kompatibilni s ostatnimi. Smerem dolu ale nikdo krok nedrzi a ja se zase posouvam kupredu.
Znenadani se cesta narovna a po gradientu zlomi za horizont. Par kroku a naskytne se pohled do udoli jako ze skokanskeho mustku, ikonicka to scenerie nechvalne prosluslych „Powerlines“. Jasne, kopec je prudky a cesta hodne vymleta. Preskakujem (nekdo preleza skoro po ctyrech) metr, metr a pul hluboke rygoly, ale i tak si v duchu rikam, ze jsem to cekal o dost horsi … nebo spise delsi. Vzpomenu si na Wyattovo varovani [6 ], ze zpatky se podel dratu splha i pres hodinu … mno, nevim … ja bych to tipoval spis tak na tricet minut. Az se tady v noci budu vracet z Honzou, nejradsi bych si za to svoje rouhani nafackoval.
Zatim jsem ale plny sil a pri sesupu dolu zbyva i trocha energie na prijemnou socializaci. Chlapik vizaze d’Artagnana zaslechne ze jsem z Los Alamos a kdyz jej predbiham hrde se prihlasi ke stejnemu puvodu. Citim se zaskocen, naprostou vetsinu mistnich ultra znam ale d’Artagnana nepoznavam. Predstavuje se jako Devin Farell, coz preci jen zni pomerne povedome. Me jmeno mu taky neni cize, ale na detailnejsi vyslech nezbyva moc casu. Neklesa spatne, lec vypada aspon o dvacet kilo lehci, a proto neni prekvapive, ze brzy zaostava.
Na dne udoli konsoliduji sily. Quady v poradku, ale preci jen ta zvysena krokova frekvence mne trochu vystavila. Slysim skandujici davy, stanice musi byt uz blizko, proto radsi nestavim a pokracuji v pozvolnem regeneracnim klusu.
Malinkatej jedovej stoupak vyzene nas na silnici, kde jsme promptne zatoceni doprava, do prostred dalsi ohlusujici vravy. Obcerstvovacka ale nikde, pry jeste jednu mili, navic po silnici a trosku do kopce. Moje chmury ale dlouho nedokazi odolavat tehle karnevalove nalade. Culim se od ucha k uchu a pritomnym davum kynu jako Breznev. Po leve strane zda se byti zvlaste vydarena party … panove do pul tela, divky v minimalistickych bikinach, v jedne ruce lahvace, vybizeji bezce at si jdou taky hodit. Nevim jak se ta hra oficialne jmenuje, ale je to podobne hazeni podkovami, jen misto nich meta se pytlik s piskem smerem na bednu s dirou. Jak uz to tak v zivote byva, kdo se trefi do diry prvni, vyhrava. Nejaka divcina to zkousi prede mnou, ale ma prilis malo razance a jeji pytlik konci dobrych pet metru zkratka. Neda mi to, a ac se desim pripadne prvni ceny, zkousim to taky. Za vseobecneho jasotu muj pytlik diru miji jen o pet, deset centimetru. Pry to byla zatim nejblizsi trefa … cenou utechy je placnuti si se vsema manikama i bikinistkama.
Se spozdenim vyplavuju z tela adrenalin posbirany behem sebehu „powerlines“. Myslim, ze se etapa docela povedla, mam pocit ze mam odpracovano a pri prvnim mirnem stoupani prechazim zase do kroku. Po chvilence mne dohani Devin a pokracujem v nacate konverazi. Dozvidam se, ze taky beha nasi Jemezskou padesatku, letos to dal za 14 neco (coz je o vic jak dve hodiny pomalejsi nez ja). Navic tohle je jeho treti Leadville. Jednou skoncil nekde kolem 75.mile, jednou dobehl za 29:40 a drobny. Jsem z toho docela jetej. Je to pratelsky chlapik a nevim jak mu to rict, ale prijde mi, ze si to rozbiha silene z ostra. Myslim, ze jsem porad nekde na hranici tempa tesne pod 27 hodin, ale vim, ze jini by z toho dokazali vykresat i 24:30. Samozrejme se da taky kdykoliv zapadnout, a nechat se vyautovat nejakym drivejsim cutoffem. A nebo to mam mozna blbe spocitany ja, a zacinam az zbytecne prilis pomalu … Devin mi ale v klidu dava rozhreseni, ze vi, ze zacina trochu rychleji, ale ze proste potrebuje si nabehnout nejakou rezervu do ty druhy pulky, kde vi, ze hodne zpomali. Oblibena, lec trochu pochybna strategie, pomyslim si, nahlas ale nic nerikam. Tou dobou jeste netusime, ze tesne pred startem ohlasena zmena trati vede k prodlouzeni o zhruba 2.5 kilometru v kazdem smeru, a ze uzky profil nove stezky zapricini vyrazne zpomaleni bezcu ze zadni casti startovniho pole. Ti pak budou muset casto stavet a poustet ty rychlejsi, kteri uz se vraceji domu. Devin tak necekane nabere skoro hodinovou ztratu, coz v kombinace s ne prilis povedenym vystupem na Hope Pass bude znamenat stopku uz ve Winfieldu.
Prozatim se ale drzime spolu, pratelsky konverzujeme a po chvili, kdy se silnice zase prohne smerem dolu sbihame spaliry zfanatizovaneho davu do Fish Hatchery (23.5 mil, 38km). Obcerstvovacka je v nejake garazi, jednema dverma dovnitr, druhyma ven. Oproti casum Mikea Millera zaostavam na tomto useku jen o dve minuty, s etapou jsem spokojen. Zabiham 358.cas a oproti May Queen se posouvam o 105 mist na prozatimni 423.misto. Za dvacet minut bude devet a tezko si predstavit idilictejsi coloradske rano. Zdani vsak v Leadville velmi snadno a casto klame. V rozmezi ctyrech minut nas do Fish Hatchery dobiha 27. 23 z nas cil ale letos neuvidi.
