Jizerský Ultratrail 19. 7. 2014

Ještě v době před tím, než se mé pravé koleno stalo definitivně bezdrátovým, se na Facebooku objevilo echo, že snad bude (dají-li ochranáři a strana) v Jizerkách nějaký trailový závod. Informace nakonec vykrystalizovala asi tak do téhle podoby: Jizerský Ultratrail, 66 km, něco přes 2000 m převýšení, časový limit 14 hodin, datum 19. 7. 2014 8:00. Startovné ne úplně lidových 1000,-, zato přislibený dobrý servis, finisherská vestička a další, maximální počet závodníků 200 kusů. Takže: sice ještě nevím, co bude s kolenem, ale 66 km za 14 hodin musí jít i odplazit. Hlásím se hned po otevření registrace a dobře dělám.

3. 2. 2014 byla spuštěna registrace, za 3 dny naplněla kapacita skoro ze 60 %, 4. 4. plno. Nezbývá než se těšit a doufat, že po oddrátování bude koleno prospívat mnohem lépe a hlavně mnohem rychleji. Od posledního běhu delšího než 10 km už to je přecejen prakticky rok.

Oddrátování dopadlo dobře, ŠUTR jsem taky přežil, takže už jen pořešit v čem, s čím a jak běžet. Nakonec padl výběr na běh nalehko, mimo jiné proto, že váha batohu je váha batohu a po dlouhé době netrénování se mi bude hodit ušetření každého gramu zátěže. Navíc Tony Krupicka taky běhá jenom s láhví a Tony určitě ví, co dělá. Pořizuju tedy v Trailpointu „ledvinku“ UltrAspire Quantum a láhev do ruky UltrAspire Isomeric Pocket. O obojím mám v plánu ještě napsat pár slov bokem, každopádně můžu rovnou říct, že volba to byla dobrá. Týden před JUTem testuju oboje při lehkém výběhu s Erikou a Evčou a pohoda.

Týden před závodem taky Bezďa provádí „kosmetické úpravy“ trati: posouvá start do horoucího Pekla. Což je skoro 4 km od místa, kde měl být start původně a kde jsme si zajistili ubytování. Takže se pravděpodobně patřičně projdeme jak ráno, tak večer. Nicméně pravidla EU pro sečení louky (kde měl být start původně) jsou stejně neúprosná jako dementní, takže se s tím stejně nedá moc dělat.

V pátek si beru dovolenou, což znamená, že jedu do práce jen na otočku zkontrolovat vzorky. Pak už připravuju tuny tyčinek, oblečení, koloběžky, celkem asi troje boty + sandále, nakonec chybí už vážně jen to piáno. Nicméně do auta se to vejde, dokonce i s Erikou a jejíma věcma, takže vyrážíme směr Jizerky. Opět, stejně jako na podzim, přejíždíme odbočku a opět se stejně pitomě otáčíme na parkovišti u nepoužívané chaty. Penzion nacházíme naštěstí hned napoprvé. Paní je milá a protože obě její psy mají/čekají štěňata, v rámci zachování našeho duševního zdraví nás ubytovává až na půdě. Vzhledem k tomu, že se jí v penzionu tradičně ubytovávají účastníci MTB závodů, tak jí musí být jasné, jak asi budeme v sobotu večer vypadat – takže si v duchu myslím houby štěnata, ale obyčejnej sadismus! Vyrážíme na registraci a mrknout se kde že bude start. Registrace je v pohodě, mapa pěkně přehledná, startovní číslovestičky naštěstí můžeme složit na minimální rozměry (v opačném případě by hrozilo, že se upečeme). Krpál do Pekla už tak v pohodě není a vůbec se netěšíme, až ho zítra jednou půjdeme a jednou poběžíme. Nemluvě o následném scházení cestou domů… Cestou zpět se zastavujeme celkem na dvě piva a jednu klobásu, večeře šampionů (v pátek po 20:00 v Josefově dole prostě tak trochu chípnul pes). Na chatě ještě připravit vše do stavu, kdy to v ranní rozespalosti najdeme, a spát.

Ráno rychlá snídaně (sušenky? já už ani nevím), rychlý odchod s časovou rezervou, která se vzápětí mění v časový skluz, když doženu napřed jdoucí Eriku a zeptám se, kde má hůlky. Jdu napřed, Erika se vrací. Z pohodového času se stává čas stresující, naštěstí přesně zafunguje můj „záložní“ plán – cestou nás nabírají další ochotní účastníci, čímž nám ušetří pěkných 40 minut, které můžeme v Pekle věnovat klábosení se známými, stresování se před startem a jiným bohůmlibým činnostem.

Vítek Kněžínek mě láká do první lajny, že prý aspoň na startovní fotce budeme vepředu. Pro mě to aspoň platí, pro něj nikoliv, protože nakonec závod vyhraje;-) Start, většina lidí běží jak kdyby běželi hladkou desítku, ne první zkopec skoro sedmdesátikilákového trailu. Nikam to nervu, ale stejně mi hodinky hlásí nějakých 4:30 na kilák. Můj cíl je jasný: doběhnout, přežít, s oběma nohama, v rozumném čase (víceméně v tomhle pořadí). Přichází první kopec nahoru a já zjišťuju, že překvapivě do kopce lidem docela utíkám, tedy spíš ucházím. Fajn, aspoň nějakou výhodu dneska budu mít. První kopec, další dolů, průběh Jiřetínem a po sjezdovce až nahoru na Špičák. Zase trochu dolů, pak první občerstvovačka (13,5 km). Cpu do sebe osolený banán, osolený meloun a neosolený ionťák. Doplňuju láhev, zdravím Michala Dobiáše a vydávám se po Mariánských schodech dolů. Tiše doufám, že na dalších občerstvovačkách bude sortiment větší, protože jenom na ovoce a pár tyčinek, co táhnu jako železnou zásobu, bych to asi nedal. Po Mariánských schodech (některé nechutně kloužou) plus mínus traverz, pak seběh do Desné k pumpě a hned zase výběh podél Černé Desné směs Souš a dál na Jizerku. Nohám se zatím ještě docela chce. Kopce nahoru nehrotím a překonávám je rychlochůzí, kopců dolů zatím moc nebylo. Koleno neprotestuje, tak doufám, že to tak ještě chvíli bude.

Jizerka – je vidět daleko, takže vidím davy před sebou i za sebou. To je docela dobré, původní obava byla z toho, že budu někde hluboko na chvostu. Pozitivní je i to, že mám za sebou víc než půlmaraton a do cíle mi zbývá méně než maraton. Na občerstvovačce (24,5 km) krom ovoce i energy tyčinky a jiné legrace, takže se patřičně cpu do zásoby. Opět zdravím Michala a vydávám se do kopce směr Smědava. Následuje úsek, který považuju za své největší vítězství nad sebou samým. Dlouhá, úmorná rovná cesta, jen mírně do kopce nebo z kopce. Nekonečná (takže asi tak kolem 3,6 km). A dá se po ní běžet. Zaháknu se za kohosi a vážně vydržím až k silnici na Smědavu celou cestu běžet bez přechodu do chůze, i když hlava (ne nohy) nad takovým monotónním pojetím dost protestuje.

Monotónní pojetí narušuje akorát Michal, který opět fotí. Neuvěřitelné, jakým fofrem se přesunuje. Nad Smědavou vylézt kopec, zase se rozběhnou a je tu další občerstvovačka (35 km). Tentokrát jím méně, protože obžerství na Jizerce se mi málem vymstilo, žaludek se chvíli docela vážně rozhodoval, kterým směrem to pošle. Každopádně doplňuju vodu, protože další občerstvovačka bude až za dlouhých 18 kilometrů. Následuje pro mě nejotravnější úsek: nejprve panelka, pak seběh kolem Černého Štolpichu (neuvěřitelně kamenitý, pozůstatky po staré silnici, prý ani Vítek tady prakticky neběžel) a výběh na Hřebínek. Začínám být mírně odvařený hlavně z kamenitého zkopce, navíc už ani ta hlava není co bývala. Aspoň že jsem už dávno za půlkou. Následně doplácím na svou nedůslednost v odstraňování nálepek z různých piksliček po jejich naplnění jiným než původním obsahem. Chci si dát tak třetinu, půlku hořčíku. Odšroubuju ampuli, kopnu do sebe – a sůl! Plivu a nadávám. Já blbec jsem zřejmě před nějakým vandrem narychlo do ampule od horčíku nasypal sůl, ampuli neoznačil a před závodem nezkontroloval. Takže nedostatkem soli trpět nebudu a hořčík snad potřeba taky nebude, protože jinak mám smůlu. Ředění soli mě stojí cennou vodu, takže zastavuju na Hřebínku na jednoho nealko Bernarda, aby mi zbytek v láhvi vydržel na Maliník. Pivo pomůže hlavě, ale nohám už se fakt nechce, takže i po rovině každou chvíli přecházím do chůze. Smutné na tom je, že zrovna tohle je asi nejplacatější a nejlíp běhatelný kus trati. Bída, na druhou stranu, čekal jsem to možná i trochu dřív, vzhledem k nepříliš intenzivní přípravě. Aspoň vím příští rok

Před občerstvovačkou na Maliníku mě opět fotí Michal. Kousek za Michalem potkávám bandu mlaďasů nesoucích si piva v kelímku. Soudě podle plnosti a orosenosti vyhodnocuju, že Maliník je za rohem. Prdky na krtky! Oni si to neupité pivo nesli asi kilometr! Nadávám na nedisciplinovanost mládeže ve věci včasné konzumace natočeného piva, na svoje nohy, které se tváří že už jako padla a konečně jsem na poslední občerstvovačce (53 km). Už „jen“ 13 km. Což je při mém tempu ještě dost dlouho, na druhou stranu, časový limit je někde daleko, takže už to vypadá, že dokončím, což byl cíl #1. Ploužím se po cestosilnici po hřebenu nad Bedřichovem, po chvíli fábory někam stranou. Divné.. když mi i Forerunner pískne „Off Course“, je mi to ještě divnější – i když, to už se mi dnes párkrát stalo. Fáborek po nějakých 100 m mě uklidní. V poklidu jdu dál až mi dojde, že tahle cesta jde dolů nějak fofrem. Pohled na mapu u naučné stezky mi to potvrdí. *uck, takže nejen že někdo převěsil dva fábory na rozcestí, ale dal si i tu práci, že dal ještě jeden o kus dál, aby to závodníky utvrdilo v dojmu, že jdou dobře. Pro tyhle d*m*nty mám ve svém světe vyhrazené speciální oddělení pekla, jedno z těch zážitkovějších… Zpět na trasu, přepínám hodinky do módu „do cíle zbývá“ a dostávám se do zvláštního stavu, kdy už je i v hlavě cíl prostě na dohled. Protože už je to do cíle méně než 10 km, hodinky začaly svědomitě ukazovat s přesností na desítky metrů, takže to najednou vypadá skoro jako kdyby ty metry vážně ubíhaly… Následuje opět těžký seběh (pro moje nohy obzvlášť), neméně těžký výběh (kde si zase přidám pár zářezů na pažbě) a už jsem „doma“, tedy v místech, kde jsme s Erikou chodili při podzimní boreliózové dovolené. Cestou k přehradě ještě narážím na úžasný úkaz – zřejmě nějaký bývalý hydrovrt – trubka o průměru cca 15 cm, trčící asi 20 cm kolmo nahoru ze stezky, po okraj plná (a přetékající) čisté vody. Namáčím čepici, kromě občerstvovaček úplně poprvé, protože zatím to byla vždy volba typu suchá čepice / dva výškové metry dolů k potoku. Následuje opět téměř kufr, protože opět někdo zaúřadoval s fáborky. Pekelný přeběh po hrázi přehrady, seběh do Josefova Dolu a chuťovka, na kterou se paradoxně skoro těším. Výběh/výšlap sjezdovky a pak konec nejdřív po silnici a pak terénem do kopce a kousek po skoro rovině do cíle. Opět získám pár skalpů, cestou na mě ještě funí Michal na kole (neuvěřitelný, kolik kiláků a jakou rychlostí ten cvok najezdil). Před cílem ještě fandí Dagmar, takže se rozbíhám a nakonec po 8 hodinách 53 minutách dobíhám do cíle. Nakonec 48. místo celkem, 20. místo v kategorii, pěkně mě vyprášili… Na druhou stranu vzhledem k mým „aktivitám“ za poslední rok a půl… 

Zdraví mě Vítek, kterému jako sportovní výkon týdne evidentně nestačilo skoro zaříznout Dana Orálka na 5000 m na dráze, tak si přidal ještě jedno drobné vítězství na JUTu za neuvěřitelných 6:42 (společně se skoro o dvacet let starším Zdeňkem Křížem). Já tiše lapám po dechu (což se po chvíli daří), jdu si nafasovat zaslouženou vestičku a pak už následuje klasické pozávodní šílenství. Jak se na co nejméně pohybů svléct, umýt, převléct, najíst… O nějaké dva Bernardy a jeden domácí burger později už je mi mnohem lépe. Naprosto paradoxně mě nebolí žádný kloub, ani ty svaly vyloženě nebolí, spíš jsou unavené. Dokonce i já celkově jsem mnohem méně mrkev, než jsem čekal. Lidské tělo (včetně mého vlastního) mě nepřestává fascinovat. Následuje (ne přesně v tomto pořadí) koncert několika skupin, vyhlášení vítězů a doběh Eriky, která JUT nakonec dala i s (v podstatě) ITB syndromem, který jí začal trápit už někde kolem Jizerky. Tomu říkám tvrdě vydřená vestička, klobouk dolů. Ještě chvíli posedíme se známými a pak se odebíráme na dlouhou cestu zpět na penzion. Sprcha, spánek, konec.

Ještě se samozřejmě sluší a patří patřičně zkritizovat organizátory… Začnu mínusama, abych končil plusama 😉 A samozřejmě se mnou někdo může nesouhlasit. Dobře mu tak.

Mínusy 

Pár (asi klasických) neduhů prvních ročníků – lehký chaos (změna místa startu, změna místa registrace), který se ale nijak výrazně nepromítnul do závodu.

Startovní čísla – lyžařské vestičky příště prosím ne-e;-)

Chtělo to občerstvovačku na Hřebínku – 18 km se seběhem a výběhem kolem Štolpichu bylo podle mě hodně na hraně, navíc zrovna na tomhle místě by se nepoctivcům zkrácení trati fakt vyplatilo.

Trasa mohla být víc trail.

Neokoukaný závod – je moc fajn, že když do Jizerek ochotně pustí bikery, tak že i běžce konečně vzali na milost. A hlavně že se někdo pokusil prorazit ochranářské barikády – a vyhrál.

Startovné podle mého odpovídající – řada fixních nákladů je stejná bez ohledu na počet závodníků a když to musí zaplatit 200 lidí, tak se to prostě projeví. Oproti startovnému třeba na PIM mi přijde poměr cena/výkon jako jednoznačné plus (už jen samotná vestička je fakt slušný kousek).

Dobře zvládnuté občerstvovačky – slušně zásobené, fajn obsluha.

Trasa byla dost trail na to, že musí organizátor bojovat s ochranáři.  Holt nejsme v Boulderu, Colorado, abychom tu měli kilometry cestiček nechráněným horským územím.

Nakonec fakt pěkné zázemí závodu – řekl bych, že přesun vážně závodu prospěl, dal mu tu správnou lehce komorní atmosféru, která mě třeba tak baví na Babickém trail 1/4 maratonu.

(pozn.: míra důležitosti různá 😉

Startovní čísla – stačila by jednobarevná, formátu třeba A6 (to už člověk upevní kamkoliv). Je to i pěkné, když si člověk může něco pověsit na zeď. A taky to vypadá dobře na batohu, když jde pak druhý den někam totálně dorakvený 😉

Zvážit občerstvovačku/kontrolu na Hřebínku. Nepoctivci se najdou vždy (bohužel), navíc by se tím zmenšila dlouhá vzdálenost mezi Knejpou a Maliníkem.

Sprchy – nešly by půjčit dvě zahradní, udělat kolem nich (případně) plentu z autoplachty, napojit klidně na studenou vodu? Zvyšila by se kapacita a penzion by nedostal tak na frak (to samé platí pro WC, kde ale cena za „dovoz“ bývá občas dost vysoká).

Trička – buď místo vestiček jako finisherská, nebo prostě „jen“ závodní, klidně na objednávku předem (s pár kusy navíc na prodej na místě).

A nakonec…

Bezďo (a spol.), díky za fakt skvělý víkend, pustit se do podobné akce chce hodně sebevražedných sklonů a ještě víc sklonů organizačních. Jestli se rozhodneš udělat z Jizerského Ultratrailu tradiční závod, tak se mnou určitě počítej. Bylo to pěkný, místy pěkně brutální a rozhodně ne zadarmo a stálo to vážně za to! Díky!

Video od Michala Dobiáše (Youtube), fotky od Michala Dobiáše (Facebook), výsledky a odkazy na další reportáže (stránky JUT)