16. 4. 2016, Liberec
Být beran nemusí být vždycky úplně super. Když si něco umanu, jdu si za tím. Když mi při mých dlouhých závodech dochází síly, doběhnu to v pohodě hlavou. To všechno je fajn a jsem za to rád. Blbý ale je, když si umanu něco vyloženě nerozumného, od čeho mě i okolí zrazuje. To já i tak nevidím neslyším, všem jen řeknu „To bude dobrý“ a zase si jdu tvrdohlavě za svým. Prostě beran.
 |
| Foto: falcon81.rajce.idnes.cz |
Třeba taková moje doktorka. 14 dní jsem teď ležel doma na neschopence s angínou, zastydlou rýmou a zánětem dutin. Když mě konečně uschopnila, řekla mi: „Doberte antibiotika a pak minimálně 14 dní bez fyzické aktivity. To znamená speciálně pro vás: žádný trénink ani závody!“. No, už mě hold dobře zná.
Pilule jsem dobral v pondělí a hned v sobotu ráno hurá na Ještěd SkyRace. Účast jsem přeci slíbil. A 24 kiláčků s +1 550 metry převýšení? To mě přece nemůže rozházet. Doma mě od toho samozřejmě zrazují, že je to po angíně čistý nerozum. Ale já si jedu stále svoje „To bude dobrý“ a beran mi stále přikyvuje. „To půjde!“.
V rámci vyklusání před závodem si zkusmo vyběhnu kousek první sjezdovky na trase a hned cítím, že to úplně není ono. Nohy se chvějí a hned mi dochází dech. „To bude dobrý“ a jdu se zařadit na start.
„No, tak to dobrý nebude…“ dojde mi hned po startu, když se sápu znovu do té sjezdovky. Vůbec to nejde. Tělu se nechce jít natož běžet a beran to dnes opravdu nezachrání. Veliké trápení celý závod. Stoupání či rovina, to je jedno, nejde mi to ani to a neustále mě někdo předbíhá. Jen v krásných technických sebězích trochu pookřeju. Konečně se blížím k Ještědu, ale to už mě začínají chytat křeče zezadu do stehen a taky do lýtek. Ještěd podruhé a jako bonus k tomu všemu se přidává i velké nutkání si odskočit co nejrychleji… na velkou…
„Já se z toho snad pose#% !!!“.
Poslední seběh ze Skalky. Kromě půlek mám zatnuté i zuby. Křeče do nohou neustávají. Dole v cíli jsem za 7 minut a to je dnes moje bezesporu nejrychlejší pasáž, která ale ještě nekončí. Bez většího zájmu proběhnu cílovou bránu v čase 2:57:30 (hrůza, ale alespoň je to pod 3h) a bez zastavení pokračuju ve stejné rychlosti dál, až dozadu do ToiToiky, kde teprve přijde to pravé Grande Finale! Bylo to na poslední chvíli a samozřejmě u toho nechybí příjemné křeče do stehen. Au.
A co bylo dál? Den po závodě mám zpět horečku, za dva dny se mi udělali v puse bolavé afty a na rtu mi vyrostl parádní velký opar. To mi moje imunita dává najevo, že ze mě má vyloženě radost.
A proč to všechno vlastně píšu? Hlavně pro sebe, abych si to příště v podobném zdravotním stavu přečetl a řekl beranovi prostě „NE. Teď to nepůjde!“. A začínám s tím hned teď. Ruším svojí plánovanou účast na sobotní Lázovské stovce. Musím se dát fakt do kupy. Doktorka mi přeci říkala 14 dní klid.
P.S. Jinak závod samotný, prostě paráda. Trasa, organizace, afterparty. Super. Pár chybiček se sice našlo v závodě samotném (místy nedostatečné značení pro neznalé, padající čísla atd.), ale byl to první ročník a skvělý organizátor Honza Dušánek to příště vychytá k naprosté dokonalosti. O tom nemám pochyb. Díky Honzo bylo to skvělý! Příští rok a v lepší kondici se těším na repete. Čau.
