Tak mohu s potěšením konstatovat, že jeden cíl pro rok 2017 je splněn. Ovšem nečekejte ode mě teď nějaké sluníčkové emoce. Ono totiž "cesta je cíl" a tu radost jsem si prožila jednak na různých úsecích trati a druhak v cíli. Nyní už je to jen odškrtnutí ze seznamu a pokus něco sepsat. 🙂 Snad něco z paměti vydoluji.
Na stovku jsem se běžecky vlastně letos nijak nepřipravovala, jak už jsem psala, kvůli nemocem a občasné práci jsem nenaběhala přes zimu tolik, kolik bych si představovala. Ale tělo si stále dost pamatuje, takže bych to asi zvládla i po delší pauze. Ostatně mezi stovkami mám pauzu zatím vždy rok :-D. Už bych je mohla běhat častěji. Vzhledem k událostem minulých dvou víkendů jsem neměla ani moc času nad tím přemýšlet. Jen poslední týden jsem se už těšila. Na tu atmosféru, celý ten kolotoč, registrace, pozorování ostatních běžců, nervozitu na startu, vyběhnutí do prvního stoupání….prostě na všechno. Jo, i na ty těžký úseky. Letos vážně jo. Těšila jsem se, jak je překonám a do cíle doběhnu o to silnější. I když to nakonec tak růžové nebylo, je to další zkušenost a zpětně velmi pozitivní.
Jéé, já nakonec vydoluji i ty sluníčkové emoce. 😀
No nic. Balení na závod byl horor, jako vždy jsem ho nechala na poslední chvíli, a přestože jsem mohla jet pozdějším vlakem, dobíhala jsem na ten o půl šesté, abych byla v Šumperku spíš dřív. Už ve vlaku bylo pár borců, kteří mířili tamtéž. Já si sice nemám cestou s kým povídat ale je to tak snad lepší. Užívám si ten klid před bouří. Stačilo mi koukat z okna na ty mraky nad hřebenem Jeseníků, ze kterých v tu chvíli evidentně pršelo. A pár kapek spadlo i když jsem šla na vlak a z vlaku. Nezbývalo než doufat, že horší to nebude. (nee, že by to pak nebylo ještě asi stokrát horší, co se týká té vlhkosti, ať už ve vzduchu nebo v botách).
Zakufrovala jsem už cestou k tělocvičně, o jednu ulici a musela jsem se smát, když to zmátlo někoho, kdo šel za mnou.
"Ubytování" proběhlo v pohodě, registrace taky. A do startu fůra času, tak jsem něco povečeřela, zabalila mapu a značkovací kartičku do folie, a asi milionkrát šla na záchod. Ze spánku nebo zdřímnutí nakonec nic nebylo. Jednak se mi nechtělo a druhak bylo s kým pokecat (i když jen díky tomu, že chlapi mají lepší paměť než já 😀 ). Jediné co mě štvalo, byl můj obří a neskutečně těžký batoh, a to jsem šla nalehko. Závistivě jsem pokukovala po Elišce (vítězka) přede mnou, která vypadala podle batohu, že si jde zaběhnout třicítku. A nejspíš i tak lehce běžela. Vůbec jsem měla pak pocit, že to ty běžce co se umístili přede mnou snad vůbec nebolelo. 😀 Takže jsem nakonec ještě pár věcí z batohu vysypala. Ovšem pokud příští rok budou lepší podmínky (a i když nebudou) vážně přísahám, že půjdu už úplně nalehko. Třeba ponožky a náhradní triko jsem snad nikdy nepotřebovala, možná první rok a to už si nepamatuju.
Ještě jsem si pořádně přilepila na rameno GPS tracker, na hlavu čelovku, nevyhrála tombolu, a šlo se na start. Venku bylo relativně teplo, tak jsem byla ráda, že mám jen to jedno termotriko, které sice spotím, ale ne asi moc brzo. Před startem ještě pár slov podpory s Danem, nad hlavami nám zakroužil dron a už se vyrazilo. Nemyslím si, že bych nějak spěchala, ale každopádně tempo závodu mě stejně vždycky strhne. Letos jsem si všimla, že bylo nějak víc fanoušků u trati, nejen na startu ale i při přebězích vesnic a tak. Super to bylo.
Zezačátku jsem to měla rychlejší než předloni (což je závod se kterým to mohu jedině srovnat), ale do Branné jsem dobíhala o pár minutek později. No žádná tragédie. Kromě úplného začátku jsem vlastně stejně měla prvních 30-35 km krizi. Nejen, že se mi nepodařilo jít před startem na "vykonat velkou potřebu" ale také žaludek opět stávkoval. Ale ty zušennosti co mám se hodily. Nejhorší to bylo z Branné směr Ramzová. Už před Brannou se táhla všude mlha a do Ramzové člověk dobíhal skoro poslepu. Kdo nezná, doporučuju dát čelovku do ruky nebo připevnit na hrudník, to odfiltruje mlhu natolik, že se dá normálně běžet (prostě mlhovky). Někde v tom úseku jsem se "naštěstí" poblila, pak nasadila MP3 a běžela relativně o samotě. Ono mi ty úseky splývají, chvilu s někým, chvilu sama. MP3 jsem si koupila den předtím, abych ani tu samotu neponechala náhodě, ačkoliv běžně s hudbou neběhám. Ale dobře jsem udělala, stejně jsem ji měla celou dobu jen do pravýho ucha, takže jsem mohla v klidu konverzovat i s ostatními běžci, a když jsem byla sama (někdy ani to ne) tak jsem si zpívala. Takže dobrá nálada mě moc neopouštěla. Musím přiznat, že jakmile se žaludek uklidnil a každých asi deset kiláků jsem do něj něco nacpala a snažila se i pít ionťák, a poté co jsme vyběhli z Ramzové k Vražednému potoku a do stoupání na Šerák, mě to začalo teprv bavit. Moje Jeseníky mě uvítaly osvěžujícím deštěm, všude mraky, a samozřejmě voda přes cestu. Ale v tu chvíli to byla ještě pohoda. Sněhové mokré peklíčko začalo za Šerákem a při výstupu na Keprník.
Bez fotek těžko popsat a ani ty nevypadaly tak hrozně jaké to bylo. Buď voda tekoucí všude přes cestu, nebo rozbředlého sněhu nad kotníky, když se člověk chtěl tomu vyhnout a v nějakém pomatení smyslů zkusil jít bokem, tak se nejdřív propadl sněhem do půl lýtek a následně se zabořil do bažiny nebo kaluže pod ním. Ještě to šlo na úsecích, kde byl sníh ušlapaný turisty z přechozích dní, ten relativně držel. Nakonec mi ale stejně nejlepší přišlo brát to přes ty kameny a vodou, sice to bylo mokré ale alespoň nee tak studené jako sníh, který vydržel v botách déle a studil. Vždycky, když jsem si takhle nabrala, snažila jsem se to přejít slovy " pálí, pálí, pálí." 😀
To zpomalené stoupání na Keprník jsem využila alespoň k občerstvení. Zezačátku jsem měla klasické dětské přesnídavky v pytlíčcích, nebo jak to mám nazvat. Nic pevnějšího by můj žaludek nezvládl. Ale teď už mi bylo líp a přesnídávky došly (tu jednu jsem neměla z batohu vyndávat), tak jsem se jala vyzkoušet proteinové tyčky od nás ze zeleniny. No jedna ok, datlová s meruňkami myslím, ochutnala jsem ji už před dvěma týdny na meditačním kurzu, ale ta druhá s jakousi bílou polevou (radši neřeším co to bylo), byla dost tuhá a tak jsem musela vždycky kousek hrozně pomalu žmoulat, aby mi zas nebylo špatně. Ani jsem ji nestihla sníst celou, když se hřebenovka zase narovnala a začalo klesání k Sedlu pod Vřesovkou. Chtělo to zrychlit, abych se udržela s pár lidma a neběžela sama. (což je u mě kritické v tom smyslu, že bych pak snáze přešla do chůze a nesnažila se). No tak jsem zbytek tyčky strčila do dlaně do rukavice, popadla hůlky a valila dolů. Na další kontrole jsem pak zbytek tyčky, byť trošku jetý, dojedla. 😀
Na Vřesové studánce se krásně dala doplnit voda, i když jsem to nepřeháněla, a do hydrovaku na záda už nic nenapouštěla. Jen do soft flasek, ve kterých jsem měla daný ještě ionťák právě kvůlu tom, abych netahala moc vody ale mohla si je někde doplnit. Seběh na Červenohorské sedlo byl už v pohodě, tam jsem trošku nahnala, a poprvý a naposled taky spadla, naštěstí do měkkého blátíčka, když jsem jednu zatáčku brala zkratkou (jako vždycky), to mám za to. 🙂 Na sedle jsem byla kupodivu asi o čtvrt hodiny dřív než na té předminulé stovce, takže je vidět určitý posun, když mě ani sníh tolik nezpomalil.
Pak to samozřejmě začalo zase stoupat ale člověk už byl v půlce a to je hned lepší pocit. Ovšem od kontroly na Klínovci přišel druhý mokrý úsek. Sice se dalo celkem běžet a do stoupání to taky nebylo nejhorší, ale třeba neopravený poslední úsek chodníku u Malého Jezerníku, ten byl na zabití. Já se ani nesnažila běžet, nechtěla jsem si něco zlomit. Tam už by to fakt chtělo něco s tím přes léto udělat. Naštěstí jsem měla stále průběžně s kým běžet. Ano, přiznám se, že jsem toho dost využívala, ale tak snad se chlapi nebudou zlobit. Když to nejde, tak se prostě za někoho ráda pověsím, přehodím na automat a jen tak koukám na lýtka. A mezi námi, myslím, že jsem toho za celou stovku taky dost odtáhla, pokud bychom chtěli teda poměřovat kdo z koho. Jenže když vám jde o bednu tak holt nečekáte. Ono stejně každý má svůj vlastní závod. Jen mě to teď trošku mrzí, že jsem pak ani v cíli nepočkala na doběh těch pár, co jsme se stále dobíhali na kontrolách. A bohužel ani vlastně něvím přesně kdo to byl, kdo mě neustále doháněl a ze srandy si stěžoval, že stále utíkám. Tak mi kdyžtak vynadejte přes mail. 😀
Na Švýcárně jsem vytáhla vestu, jelikož se do mě začala pouštět zima, ale jinak jsem se moc nezdržovala. Nee, že bych se tam chtěla zastavit na jídlo, ale z okna už voněla polívčička, což mě trošku nahlodalo. 😀 Ale já si dala kapuci na hlavu, dost tam foukalo, a další proteinovou tyčku a vykročila po té nejvíc rozdrbané asfaltce směrem k Ovčárně. Tam jsem dorazila v 9:40, ale tady už nemám moc srovnání s loňskem, kdy mi odešla baterka v hodinkách. Letos jsem je u Švycky napíchla na externí baterku tak, že jsem je prostě přilepila lepící páskou a strčila do kapsy od vesty. Jo, mimochodem vestu, něco jako lekou péřovku, jsem koupila taky asi dva dny před závodem úplně náhodou u vietnamců za necelý tři kila. Neříkám, že to je bůhvíco funkčního, ale má dvě kapsy na zip, plus jednu vnitřní a navíc zip přes celou kapuci, takže nahoře na hřebenu se člověk mohl zapnout až po uši a mít hlavu v teple i bez čepice. Za mě rozhodně dobrej kup. A na ruce stačí rukavice, při nějakých těch jarních výšlapech. Navíc je lehoučká a docela dobře by se dala zmáčknout do nějakého kompresního obalu. 🙂
Stoupání na Vysoké hole jsme brali v pár lidech přímo po sjezdovce, sice kratší ale nee jednodušší ale aspoň člověk nehledal zbytečně značku. Na hřebeni už bylo sněhu méně, ale mě celkem trvalo než jsem to zase rozběhla. Navíc se začalo dělat sluníčko a teplo, a mě se nechtěla ta vesta zas sundávat. Tak jsem to s ní vydržela až na Skřítek na živou kontrolu, kde jsem si stejně musela odskočit na wc do hospodu. Bože, myslela jsem, že tam snad zůstanu sedět. 😀 Pokud nemusíte, tak si na ultra nikde nesedejte, vstávání je masakr. Mě stačilo i to v té Branné, kde jsem musela vysypávat šutříky z bot. Díky tomu, že se mi konečně chtělo na velkou (no joo, ale říct se to musí), jsem nemohla ani pořádně pustit seběh ze Ztracených kamenů, bych se totiž po…
Ale od Skřítku už se dalo zase pěkně běžet a opět s pár lidma na střídačku, tak to šlo. Vážně jsem se snažila, pořád na druhém místě. Jenže na posledních 20 kilácích jsou ještě naskládaný krátký prudký stoupáky, prostě vraždy, a tak jsem nakonec udržela jen to třetí místo. Krizí už bylo požehnaně. Nebo jsem je spíš hodně komentovala, a nevím jestli to pomáhalo. Ostatním asi moc ne. Asfalt v Sobotíně, vedro, následná pětiminutová vracečka pro vytrousenou kartu závodníka, předběhnutí třetí ženou, hned na to krpál za krpálem na vysílač a Přední Bukový, kde jako lahůdku pořadatelé umístili kontrolu až nahoru na rozhlednu. Naštěstí tam byla ještě k dispozici za nějakou tu korunu voda a pivo na občerstvení, jinak jsem už byla docela vyprahlá. No pak už jsem se modlila za každý kilometr ale nevzdávala se, pořád jsem viděla před sebou krásné umístění a osobáček. Ten jsme si sice blbě vypočetla, zapomněla jsem zas přičíst hodinu do půlnoci, kdy jsme startovali, ale nakonec tedy vyšel. A to jsem si ještě přidala kufr před Kokešem, kdy jsem dobočila o něco dřív, a nebýt borců s GPS co mě dohnali, tak bych asi marně hledala skály, nebo možná bych tam z nějaké raději už skočila. No nakonec tedy jsem měla aspoň všechny kontroly v kapse, teda za podprsenkou, kam jsem si už pak kartu a mapu strkala, jelikož nemám na batohu přední kapsy na ramenních popruzích. Což mi připomíná že fakt nutně už potřebuji nový batoh na ultra. Aaachjoo. 🙁
Z Kokeše už borci valili dost rychle, já se snažila ale nechtěla jsem se zabít a poslední úsek byl fakt neskutečně dlouhý, ale nakonec jsem samozřejmě doběhla, a na 38.místě celkově. Jinak jsem udržela to třetí místo v ženách, a tím si splnila tedy jeden s cílů pro letošek.
Po doběhu jsem si musela prostě na chvíli lehnout jen tak na karimatku než jsem byla schopná se jít hodit do cajku do sprchy, kde jsme si aspoň s Evou vyměnily první dojmy. Musím přiznat, že při závodě se mi při pohledu na konkurenci vaří krev v žilách a někdy nadávám i nahlas , ale vážně to tak nemyslím, to jen to závodění beru někdy moc vážně. Ve sprše to ze mě ale spadlo, když jsme tam byly jak nás pánbůh stvořil. 😀 Jo a zapomněla jsem tam zubní pastu, asi. A Eliška, ta je tak milá že nechápu vůbec. Učiněný anděl. Prostě holky si ty bedny opět zasloužily, nejenom během. K sobě jsem více kritická, tak aspoň to třetí místo. Uff.
Po vyhlášení jsem si dala polívku s nudlemi, trošku kofoly a na chvíli vytuhla, ale karimatka je tvrdá a spacák slabý, tak jsem nechtěla v tělocvičně přespávat. Nedovedla jsem si představit, jak dotáhnu batoh ještě na vlakáč, ale naštěstí měl jeden borec cestu do Olomouce a ochotně mě vyhodil až před barákem, za což díky moc. 🙂
Tohle je samozřejmě o mých pocitech ze závodu, ale nejde opomenout organizátory. Upřímně, připadám si až nevděčná, že si jen zaplatím startovné, odběhnu závod, vyzvednu ceny a odjedu….ale holt každý si to odmaká jinak. Kluci a holky možná neběží ultra přes hřeben,ale ten kolotoč a ultra-maraton v tělocvičně… no nechtěla bych. Obdivuju. Docela by mě zajímalo, co že je na té druhé straně TO SUPER, kvůli čemu to dělají. A vím, že peníze to nejsou. 🙂
Jinak samozřejmě dík za ceny. Waterproof šustka od Tilaku pro mě úplně super, hned druhý den jsem ji otestovala na kole ve slejváku a drží festovně. Zbytek teda zatím nevyužiji. Skipas rozhodně ne, jelikož nelyžuji, ale někomu se bude snad hodit, slivovici (nebo co to je za driák) taky nemusím a tak bude asi ještě dlouho dozrávat ve špajzu, a poukaz Inov8 je super, ale na ten batoh nebo boty, co bych potřebovala zatím nestačí. Opět budu muset buď podarovat nebo doufat, že vydrží než se zas uráčím vydělat nějakou korunu navíc, protože bych ho nerada utratila za něco co neptřebuju.
Tak asi tak. To je asi konec letos s Jesenickou stovkou. A nejspíš vůbec letos se stovkama, protože další závody, co mám v plánu jsou kratší a netuším jestli by se mezi ně nějaké stovky vmáčkly. No uvidíme.
Snad jsem nějak odpověděla na všechny otázky, kdyby ne, tak se ozvěte. 🙂
A koho by zajímaly mezičasy a trasa, tak tady je odkaz na Strava.com. Posledních pár km je na dalším záznamu.
"Enjoy nature and live. " Berenique
