Někdy v dubnu, slunečný víkend, vítr táhne duši z těla, slunce pampelišky z trávy. Jedeme do Beskyd.
Vlak z Ostravy je plný cyklistů, turistů a jiných víkendistů. Mezi nimi stojí mladý pár, kluk a slečna, a zaujatě se baví o biologii. Projevoval se u mě totiž předmaturitní syndrom a musel jsem na Lenču zamachrovat, co všechno vím. Ve Frýdlantu jsme vyskočili na osluněný perón a s krosnami na zádech se vydali tanečním krokem k zelenavým horám.
Skvělý pocit, jen tak jít s batohem na zádech – symbol svobody, soběstačnosti, cesty. Tentokrát jsem vyrazili hodně na divoko, mapa nedopatřením zůstala doma a místo mapy máme jen textovou přílohu. V Beskydech jsme ještě v životě nebyl a máme na to jen dva dny a noc. Kam se vydáme, kde budeme spát a jestli zmokneme, to vše nám ukáže jarní den. Neznámo a svoboda, sladká v každém nadechnutí.
Jdeme ulicí a najednou vidíme nešťastného řidiče a jeho Škodu 120, které chcípla uprostřed silnice. V mžiku jsme u něj a roztlačíme ho, takhle jsem ještě nestopoval. Když se auto se škytnutím rozjede, houknu na něj: – Hodíte nás do Malenovic? –
Za chvíli sedíme v autě, Lenča zavalená batohy na zadní sedačce a já spokojeně konverzuji se starým řidičem. V Malenovicích vysedáme a přejeme mu, ať odtud odjede a motor ho nezradí.
Ruku v ruce, bez mapy, směrem, kde tušíme Lysou. Lehce, bezstarostně. Možná až lehkomyslně – já si vykračuji v sandálech a pozoruji sníh na hřebenech. Zlobí mě kotník a nesnesu pohorky. Místo nich snesu sněhové krystaly mezi prsty a nepřijde ke mně ani rýma.
První cesta, kterou jsme se vydali do údolí pod strmé svahy, končí v korytě potoka. Vracíme se a ptáme se na cestu. Lezeme svahem na Ivančenu, skautskou kultovní mohylu, památník odboji a zemřelým mladým klukům, skautům. Na sluníčku vaříme těstoviny a užíváme si nadcházejícího jara, slunce a vůně. Někdy k dokonalé radosti stačí třeba jen vůně vzduchu, otevřená duše.
Když je na cestě sníh, tak si skáču po kraji cesty, po kamenech a nebo si rozdírám nohy hrubozrnými krystalky firnu. V dálce se kupí kumuly a kraj pod nimi je bizarně prosvětlen, střídání záře a tmy. Jdeme směrem k Lysé a zebou mě nožky. Procházející turisté si moje odhaléné nohy prohlížejí s despektem, ale to není podcenění hor, je to jen kamarádství s nimi – až na tělo. Já chodím po nich a ony mi kreslí na kůži. A každý dojde jen tak vysoko, jak vysoko míří.
Poslední sněhové pole pod vrcholem je ale drsné. Jen zamávám Lenče a radši běžím, ať jsem ve sněhu, co nejkratší dobu. Na odtátém ostrově borůvčí čekám a polykám očima siluetu Malé Fatry, zářivé bílo, modročernou oblohu, rozčeřenou zemi hor a Lenču prodírající se sněhem. Večerní výhled z Lysé.
Cestou dolů místy běžíme, skáčeme sněhem nebo jdeme a oči létají krajem. V dálce Velký Roudný a Jeseníky. Ždímu hrubé ponožky a jdu chvíli zase naboso. Náš večerní útulek se zjeví znenadání, altán – odpočívadlo. Miluji večerní nejistotu, hledání nových noclehů, místa, které se prostírají a zvou k ulehnutí. Miluji pocit, jít jak chci a najít si nový, neznámý nocleh. Změnu obzoru, lehkost.
Zastřešený altán, uvnitř stůl a lavice. Bezpečný útulek na noc, kdy může pršet. Jako správní squatteři se bez problémů zabydlíme – na opěrné sloupy zavěsíme hamaku. Závěsné lůžkou ušité Lenčou z hrubé, batikované látky. Ideální ke spaní v odpočívadlech, mezi stromy, na skalách, i v bažinatých oblastech nebo mezi stožáry plachetnice (mnohé jsem ještě nezkoušel:). Prostě hamaku, do které si lehnete a samo houpání, nečekaně přirozená poloha a úchvatné exteriéry vás hned uspí. Ale spánek ještě ne, těstoviny s trochou sýra, bublající vařič, polévka (tradičně až po hlavním jídle – až je utišen nejhorší hlad) a pokukování po hvězdách, čtení Karpatských her, knihy o největší radosti z putování. Pohupování hamaky a krása, život v horách.
Ranní vstávání do slunečného dne, odpočaté tělo schopné létat, běhat, radovat se i zpívat. Bylo by schopné i snídat, kdyby bylo co.
Hamaka budí údiv okolojdoucích turistů a protože táboříme na turistické magistrále, mizíme brzo. Vodu nabíráme ze stružky, kde zurčí a skáče přes drny, větve a štěrk. Na prozářené louce pojídáme suchý chleba a je to nejlepší jídlo. Prosté jako život v horách, svobodné jako my, levné a k nezaplacení. Paprsky slunce hřejí na holé kůži, čteme si ještě Hry a pak už jen cestou dolů, do měst a sídel, ale vstříct dalším horám, ponořeni do plánování letních cest. Na vlak jsme dojeli stopem.
Tady je mi dobře. A taky tam, kam se dívám. Hory.
Sněhem během (tady ještě jdu).
Lenča a za ní Slovensko.
Mračna nad Vněkarpatskými sníženinami.
V obýváku a v hamace.
Óda na chleba.
Pozdrav z hor, mávám.
Vaša
P.S. Pokud se neumoudří počasí, za chvíli vás čeká další článek:).
