Za prvé je dobré mít dopředu rozmyšlenou trasu, protože člověk ztrácí hromadu času tím, že za běhu studuje mapu. Tohle jsem tušil, ale podcenil a řekl jsem si, že někam doběhnu a kdyžtak se vrátím tou samou cestou zpět. To se mi ale pak nechtělo, takže jsem to ladil za běhu a zdržuje to i rozptyluje. Na druhou stranu, co už, nebyl to závod.
Za druhé jsem se rozhodl, že když je hezký a slunný den, není třeba běhat v čepici ani čelence. Až později jsem si vzpomněl, že s čelenkou běhám ne proto, abych byl frajer, ale proto, že jinak mi chčije pot do očí, ty si furt vytírám, paří se mi brýle a obecně pozornost věnovaná trati je menší. Což se mi následně vymstilo, ale o tom později.
Za třetí jsem si uvědomil, o co je běh přes den, za světla, zábavnější, než v noci. V Brandýse mám svých pár tras, v podstatě je moc neměním, protože je s nima dobrá zkušenost stran náměru a z části jsou po světle. Všude jinde je tma, není nic vidět a terén je tam stejný. Krom toho se upřímně bojím psů, od posledního konfliktu, kdy pravda je, že ho ten debil před hospodou na mě pustil jen tak z prdele, takže to nebyl žádný potulný pes – a naštěstí měl ten pes dost rozumu, aby se zastavil, když zjistil, že mám nůž. Ve dne je na co se dívat – funguje mikropohled, kdy člověk má čas přemýšlet o věcech, které autem mine, aniž by je v té rychlosti stihl vnímat.
Za čtvrté mě zaujalo, jaký je na turistických cestách na Šumavě provoz. Pravda je, že pěšího jsem nepotkal nikoho, ale jednoho a dva motorkáře, kteří po trace jezdili na nějakém stroji za masivního řevu motorů. Ale byli slušní, poděkovali, když jsem je registroval a uhnul jim z cesty.
A za páté – kopce jsou něco jiného, než rovinka. Na rovince už jsem schopný držet vcelku ucházející rychlost 5:20-5:40 minut na kilometr deset kilometrů, ale do kopce nevydržím s dechem a musím prakticky okamžitě zpomalit na rychlost chůze, jinak emuluju leklou rybu. Sice to nebylo tak dramatické, jak vypovídají výsledky, několik minut jsem ztratil ohledávkou škod, ale rozhodně na velké rychlosti v terénu aspirovat nemůžu 🙁
Pokus promítnout trasu do Google Maps import z GPX – ten mimochodem funguje parádně.
A na čem jsem zhavaroval? Na nepozornosti. Pořád jsem studoval mapu, furt mi tekl pot do očí a jednou jsem opravdu blbě došlápnul. Pravou nohou na plochý kámen, který se svažoval po svahu k levé noze. Pravá noha mi uklouzla, jak byl porostlý řasama a mokrý, fláknul jsem sebou, kolenem do skály, něco pode mnou křuplo, pak pekelná bolest a krev ve vodě. Ležím tam v tom bahýnku, sbírám síly, uvědomuju si, že mě něco píchá do zadku a říkám si, co já asi tak kurva budu dělat, jestli jsem si zlomil haxnu a teď mě holenní kost píchá do prdele. Jsem v lese, ve svahu, tři kilometry na obě strany je jen lesní pěšinka. Ještě budu prosit ty maníky na motorkách, aby mě vzali na rám a odvezli, když jsem před chvílí přemýšlel, jestli to náhodou nejsou nějací lumpové, co ničí přírodu, že jo.
Nakonec se samozřejmě ukázalo, že prdla nějaká větev a tu jsem si zapíchl do zadku a krev je z kolene, které jsem si sedřel a trocha té kůžičky pouští krve, jako by prase podřezávali, jak jinak. Za chvilku jsem se usebral a aj koleno jsem rozhýbal, krom sedřeniny kolena snad bez následků, i když jsem pajdal zbytek běhu.
Ponaučení? Trojí:
Obnovit projekt Zeleneč a tedy začít běhat domů z práce.
Pořídit výběr pokrývek hlavy či čelenek, aby mi neteklo do očí.
A soustředit se na trasu, nemyslet si, že když uběhnu deset, tak je musím taky uběhnout ve zdraví jako samozřejmost…
