Atletiku provozuji již 8 let, ale teprve v sobotu 12.9.2009 mě čekal nezapomenutelný zážitek. Ano, řeč je o závodě s názvem Tesco Grand Prix Praha. Hlavním specifikem tohoto závodu je běh za umělého osvětlení. Pro muže je v tomto závodě nachystána trasa o délce 10km. Takto dlouhou trať jsem nikdy v závodě neabsolvoval. Teprve letos jsem se začal zaměřovat na delší distance a nejdelší závod byl 6000 m. Proto jsem se obával, zda závod zaběhnu ve slušném čase a jestli udržím stejné tempo po celou dobu závodu.Na programu byl nejprve nesoutěžní běh s názvem Běh pro zdraví v délce 3.8 km. Lidé si tento běh užívali a bylo krásné pozorovat jejich reakce a radost z pohybu. Po tomto běhu se začaly pomalu shromažďovat ženy v Pařížské ulici. Atmosféra začala pomalu houstnout a když se ženy hromadně rozehřívaly v koridoru, uvědomil jsem si, že i já běžím. Těsně před startem běhu na 5km žen jsem se vydal do stanu převléknout. Po této těžké proceduře (nacpat věci do batohu po převlečení byl nadlidský výkon) jsem odevzdal svůj batoh do úschovny, odlehčil si na toitoice a začal se rozcvičovat. Po celou dobu mi dělala společnost moje milá, takže atmosféra předstartovního stresu mě zatím zcela nepohltila. Když zbývalo asi 30 minut do výstřelu, zařadil jsem se do posledního koridoru, jelikož jsem dostal číslo 1750 (zas tak tragický jsem si nepřipadal). Začal jsem pobíhat Celetnou ulicí abych nevychladl. Po pár obrátkách jsem zaujal ve svém koridoru co nejlepší místo. Postupně jsem uvedl své tělo a mysl na závodní stupeň. Pár minut před startem se začaly koridory spojovat. Snažil jsem se procpat mezi závodníky v koridoru přede mnou, což se mi nakonec také povedlo (někteří závodníci s nižšími čísli měli opravdu zajímavou obuv na běh – v tu chvíli jsem nechápal přiřazování startovních čísel).
Po odstartování nastalo lehké šoupání vpřed a než jsem protnul pomyslnou startovní čáru, uběhlo na časomíře 25 sekund. První kilometr jsem doslova kličkoval jako zajíc mezi závodníky a nabrat v tuto chvíli závodní tempo prostě nešlo o čemž svědčí mezičas na prvním mezníku 5:55 min. Druhý kilometr se už dalo běžet v rozumném tempu, ale stále jsem předbíhal mnoho a mnoho závodníků. Druhý kilometr byl tedy již rychlejší, ale ještě to nebylo zcela podle mých představ. Dále trasa vedla Pařížskou ulicí, zde byli lidé okolo tratě naprosto výborní, hezčí pocit jsem při závodě nezažil. Na pátém kilometru čekala na závodníky občerstvovací stanice, kterou jsem využil. Neměl jsem potřebu doplňovat tekutiny, spíše jsem zvlhčil suchá ústa a rty. Můj mezičas na pátém kilometru říkal, že běžím lehce pod 45 min a jelikož se i mě běželo lehce, zatopil jsem trochu pod kotlem. Následující dva kilometry byly tedy rychlejší. Někde mezi sedmým a osmým kilometrem se mi paradoxně ozvalo levé koleno, přestože jsem měl zpevněné bandáží pravé, ale nebylo to tak děsivé. Netrpělivě jsem očekával předposlední devátý mezník, abych se mohl poslední kilometr vyždímat a nechat na trati všechno co ve mě zbylo. Když jsem míjel značku 9 km, protáhl jsem krok a těšil se na tu výbornou Pařížskou ulici. Když jsem zatočil směrem k cíli, vychutnával jsem si tento závěr závodu, protože kde jinde se mi poštěstí běžet pod takovou kulisou. Po protnutí cílové čáry jsem si připadal jako vítěz, jako král. Aby taky ne, zdolal jsem svou první desítku a s výkonem jsem byl spokojen (4:16 min/km a celkové 310. místo). Když jsem ještě pak obdržel medaili, mé prožitky se ještě umocnily. Bylo to zvláštní, ale po absolvovaní této trati jsem se necítil vůbec unaven.
A celkové hodnocení?
Absolutně bezkonkurenční atmosféra. Večerní Praha je krásná a když se ještě můžete zúčastnit závodu tímto městem za doprovodu hudby a fandících diváků je to výborně namíchaný koktejl. Kdo má alespoň nějaký vztah k běhání lze jen doporučit účast, je to zážitek k nezaplacení. Jediná vada na kráse, která rychle vyprchá během závodu, je již zmíněné přidělování startovních čísel.
Jinak to byla velmi povedená sportovní a kulturně-společenská akce.
