Začátky ze dne na den
Beskydská sedmička – „však to je jen sedm vrcholů – to bude pohoda 🙂“ řekla jsem si.
Byl pátek a ten den jsem přijížděla ze školy z Vrbna pod Pradědem a Frenštát byl zaplněn stovkami lidí. „Co to je za šílenství? “ ptám se mamky. „To se jde sedm beskydských vrcholů“ dostane se mi odpovědi. Večer jsem se doma rozhodla, že následující den v sobotu půjdu taky. To mi bylo jen osmnáct let. Tentokrát byl start závodu situován do Frenštátu pod Radhoštěm.
Mladá holka bez zkušeností
Takže jsem se rozhodla. A já, jakožto tvrdohlavý člověk, který si jde vždy za svým, jsem se taky na start závodu postavila. Registraci jsem ale nestihla, takže jsem šla sice mimo závod, přesto pro mě tento okamžik znamenal určitý zlom. Sbalila jsem si menší krosnu a do ní jsem naházela spoustu pro mě v té době důležitých věcí, ve skutečnosti ale zbytečných – mnoho jídla, náhradního oblečení, náhradních bot, spodního prádla, kartáčku na zuby a spacáku. Budete se divit, ale v tu dobu, jsem ho musela mít. Šlo se to přeci přes noc. Co kdyby se mi chtělo spát? Také jsem si s sebou vzala fungl nové trekové boty, které jsem na sobě měla samozřejmě poprvé v den závodu. Spacák jsem nakonec před startem nechala v autě. Správné rozhodnutí.
Vždyť to je jen sedm vrcholů
Atmosféra startu byla samozřejmě úžasná a nezapomenutelná, ale to jsem neměla, ani v nejmenším, zdání, na co jsem se dala a co mě ve skutečnosti čeká. Tvrdé probuzení nastalo v první a zároveň poslední krizi. Z Frenštátu na Javorník se šlo skvěle – jsem přeci doma, že jo. No a poté se pokračuje na Pindulu a směrem na Pustevny. Na Pustevnách jsem přeci doma, stále to zvládám. Vím, ale že nejhorší má teprve přijít. Už tuším o co jde. Ale místy mi připadá, že jdeme pomalu. Chůze mi absolutně nesedí. Mám chuť se místy rozběhnout, ale musím jít společně se svými parťáky a to neznamená nic jiného než monotonní chůze.
Co to sakra dělám?
Z Pusteven procházíme na sedlo Tanečnice a míříme přes Čertův mlýn na Horní Čeladnou – na Podolánky a poté nás čeká stoupání na Smrk. Jsem už na dně. Je to trochu náročnější než jsem čekala. Na nohou mám puchýře ze špatné obuvi. A batoh je s každým kilometrem těžší a těžší. Své kamarády zdržuji. Jsem si toho vědoma. Chůze mě ale vyčerpává více, než bych čekala. Balím to. Na Podolánkách před Smrkem se rozhoduji skončit. Mamka pro mě jede autem. Vzápětí, co vstoupím dovnitř mi říká: „Doufám, že už to víckrát nepůjdeš? “ „Ne, už to nikdy nejdu!“ odvětím.
Následující rok absolvuji Beskydskou sedmičku opět v kategorii sport mix a úspěšně ji s parťákem dokončuji za 21 hodin a nějaké minuty.
Čeho se vyvarovat?
Tahala jsem zbytečnosti, to je všem zřejmé. Navíc se vybavení do těchto závodů dostatečně zdokonalilo. Nasbírali se zkušenosti a nyní už nechodím, ale běhám – tedy co to jde. Do kopce jdu. Seběhy a rovinky běžím. A k běhu potřebuji běžecké boty, ne nějaké trekové, které byli stejně zbytečně těžké a tvořili se v nich puchýře. No a taky používám hole. Ne jen obyčejné trekové, ale nordic walking hole, abych je mohla při běhu i chůzi vypouštět, jako u běhu na lyžích, který jsem deset let provozovala závodně. V současnosti netahám těžký batoh plný jídla a pití, ale sáhnu po malém batohu s camelbagem do kterého podle pokynů v propozicích nastrkám povinnou výbavu a pár tyčinek a gelů a tím to končí. Vymoženosti pro ultramaraton šly nahoru a běhá se téměř na lehko. Já preferuji batoh, někdo běhá třeba dokonce jen s ledvinkou, ne -li jen s dvěma láhvemi vody. Samozřejmě záleží na vzdálenosti a profilu tratě závodu, na rozmístění občerstvovacích stanic a na zkušenostech a pohodlí závodníků. Někdo batoh rád a někdo ne 🙂
Kdo maže ten (jede) běží!
Mazání problémových partií (pozn. těch co o sebe třou – a víme každý už z hodin fyziky co způsobuje tření, že ano) je velmi důležitou součástí přípravy na ultramaraton. Takže mazat před, během – podle potřeby, ale i po závodě. A co namazat? Nejlépe mast bez obsahu vody – a odpuzující vodu, například vazelína (čistá, lékařská). Vím, že si někdo dělá dokonce vazelínu z konopí. Já používám tu čistou. Existují ale i speciální krémy na určené na tyto účely.
Strava
Jídlo patří mezi další vědu. Každý by se měl stravovat, podle toho, na jaký typ stravy je zvyklý a podle toho, co komu sedí.
Předzásobit tělo sacharidy před ultramaratonem je nutnost. Ideální je den předem. Jestli – že začnete dříve, můžete počítat s tím, že se zásoby uloží do tukových rezerv. Ale my chceme energii na závod. A tukových rezerv v těle, věřte nebo nevěřte, máme každý dostatek.
Při mých začátcích v ultramaratonu jsem měla problém jíst – bylo mi z jídla špatně a bylo to utrpení. Časem jsem se ale naučila správnému stravování. Cílem není se přejíst, ale pokrýt energetický výdej při závodě. Dobré výsledky můžeme podávat jen plní energie. Proto není povinností se na každé občerstvovací stanic přecpat, ale sníst alespoň něco.
Není čas ztrácet čas
Já přiběhnu, popadnu banány, tyčinky, slané výrobky, doplním pití do camelbagu a jím až za běhu nebo za chůze. Každých pět minut ztrávených na občerstvovacích stanicích udělá u závodu s deseti občerstvovacími stanicemi padesát minut ztráty jen na občerstvování. A to zde spousta závodníků tráví delší dobu, než pět minut. Jen si to spočítejte. Tomu, komu jde o dobré umístění se nesmí zdržovat. Nepřišli jsme se najíst, ale závodit.
Technika
Technika hraje při ultramaratonu také velkou roli. Myslím, že každý zkušený ultraběžec mi dá za pravdu, že technika běhu z kopce je velmi podstatná a hraje i vysokou roli při umístění. A kdo má dobrou techniku běhu z kopce – je rychlý, ušetří spoustu energie a předchází zranění. Nic ale nejde bez tréninku. Já se snažím běhat přeš špičky. Běh přes špičky ale nejde zrealizovat ze dne na den. Vyžaduje hodiny a hodiny tréninku na různých typech terénu – od trávy, přes velké kameny, až po štěrk, mokrou hlínu a další. Běh přes špičky je sice náročný, ale o mnoho efektivnější, než běh přes paty. A navíc předejdete zranění. Je to náročné ale jde to.
Ale hlavně tento trénink za tu námahu stojí. Neváhej a začni. Vše jde. Jen se odhodlat.
Něco jiného je, když k běhu přidáte hole – v mém případě nordic walking hole. Při správném použití, kdy hole nepřekáží, je závodníkovi umožněna lepší stabilita při běhu z kopce a lepší zapojení svalových partií na rukou, trapézových, deltových svalů, a dalších. Běh s holemi se tedy stává všestrannějším pohybem. Při stoupání, běhu nebo chůzi do kopce jsou hole také dobrým pomocníkem.
Když už se nenajde jiné využití, tak opření se o ně v určité krizové chvíli je opravdu k nezaplacení.
Vše je v hlavě
Mezi poslední začátečnické chyby patří vysoké ambice nebo též malá sebedůvěra. Je tedy dobré vědět na co mám a hlavně je důležité věřit svému dobrému a kvalitnímu tréninku a svým schopnostem.
V den závodu už nemysli na to, co jsi mohl udělat. Nyní už výsledek neovlivníš. Proto přistupuj k tréninku podle vlastního uvážení, ať si s tím později, v den závodu, nelámeš hlavu. Dobré je umět změnit svůj cíl v průběhu závodu. Umět změnit z cíle vyhrát/ skončit na bedně, na cíl dokončit. Protože dokončit je také obrovský úspěch.
