Hostýnská osma 2015
Tento ročník Hostýnské osmy byl pro mě nejnáročnějším ročníkem. I když trať byla hodně podobná minulému ročníku, tak teplotní rekordy udělaly své. Proto byl, dle mého názoru, letošní ročník nejtěžší ze všech. V tomto závodě je hlavně běhací terén, což mi vyhovuje. Letošní trať závodu mi dala opravdu zabrat. Navíc jsem poprvé běžela tento závod sama, což taky udělalo své. Jsem ráda za dokončení závodu bez zdravotní ujmy a bloudění.
V pátek 7. 8. 2015 si chystám poslední věci a jídlo. Vzápětí vyrážím do Kunčic pod Ondřejníkem na vlak. Mám to od domu přibližně tři kilometry a tahám těžkou tašku. Co už, co jsem si nabalila, to si musím i unést. Přesto nakonec nestíhám, jako vždy 😀 a stopuji. Na vlakové nádraží to mám už to mám sice jen přibližně kilometr, přesto se bojím, že to nestihnu, jelikož během výluky si jezdí autobusy, jak chtějí. Nakonec mi to nedá a stopnu starší manželský pár, který mě až s věcmi „hodí„ na nedalekou zastávku. Díky výluce ale vlaky nejezdí a jakmile vstupuji do autobusu s taškou, holemi a spacákem, vypadám jako blázen a získam si pozornost ostatních cestujících. Je šílené dusno. Vypadá to, že minulý víkend s tropickými teplotami se bude opět opakovat. To se mi vůbec nelíbí.
Cesta na místo konání závodu – do Rajnochovic probíhá, až na úvodní výluku a jeden přestup ve Valašském meziříčí, v poklidu. Ve Frenštátě pod Radhoštěm nastupuji na vlak ve směru Valašské meziříčí. Nemám ale pití, a tak ho ještě rychle utíkám koupit. Času mám nakonec spoustu. Díky výluce má vlak zpoždění a odjíždí přibližně o půl hodiny později oproti plánovanému odjezdu. Je šílené dusno. Ve vlaku se nedá sedět ani dýchat, proto vystoupím a čekám na nástupišti. Venku to není o moc lepší, přesto raději čekám na čerstvém vzduchu.
Po půlhodinovém zpoždění vlak konečně odjíždí. Je něco po 18 hodině a tedy čas na večeři. Vytahuji ovoce a těstoviny. Nejlepší jídlo den před závodem. Musím přeci doplnit sacharidy. Také pořádně piji a dodám tělu ještě vitamíny – hořčík, vápník a další. V zítřejším horkém počasí to bude potřeba.
Kolem 20 hodiny jsem na vlakovém nádraží v Rajnochovicích. Opakuje se loňský rok – na obecní úřad mě vezou ti samí lidé jako loni. Mám to ale štěstí, že nemusím šlapat další tři kilometry pěšky s těžkými taškami.
Na místě se chystám zaregistrovat. Sděluji pořadatelům, že poběžím sama v ženách, oproti plánovanému startu v mixech. Přeregistruji se. Poté posedím chvíli venku. Přesto to se zábavou nepřeháním. Zítra mě čeká závod ve vysokých teplotních podmínkách. Není radno podceňovat přípravu. Musím se dobře vyspat. Spousta závodníků spí venku pod širákem nebo ve stanech. Já osobně před závodem volím pohodlí tělocvičny.
Následující sobotní den závodu se probouzím o hodinu dříve oproti plánovanému vstávání. Na takových závodech si člověk totiž moc nevybere, v kolik vstane, jelikož některým lidem zvoní budík už kolem šesté ranní hodiny. Takový budíček pro všechny, který bohužel nelze přeslechnout. Vstávat ale ještě nemíním a tak se zachumlám zpět do spacáku. Po půlhodině vstanu, jelikož už nemohu spát.
Po vydatné snídani ve formě kávy, čaje a vánočky si jdu zkontrolovat povinnou výbavu na závod a hole. Protáhnu se a můžu jít na start.
V 8:08 je odstartováno. Postavím se do zadní řady. Nechci přepálit start. Je toho hodně přede mnou. Přesto při první rovince předbíhám spoustu lidí, kteří po pár metrech od startu přecházejí do chůze. Já ale raději běhám, tak volím druhou alternativu. Letos jsem navíc poprvé na Hostýnské osmě na startu sama za sebe, tak se nemusím ohlížet na parťáka. Jdu si tedy svoje. Alespoň nějakou výhodu má ten start v jednotlivcích. 🙂
Po táhlejším úvodu ze startu mě čeká mírný výstup nahoru do kopce, kde přecházím do chůze a pak zase rovinka a táhnutý profil – nahorů dolů. Tempo i trať mi zatím vyhovuje. Od startu až prakticky na první kontrolu skoro vše běžím.
Na druhou kontrolu je profil stále běhací a energie ještě hodně, i když slunce už pěkně praží a to není nic pro mě. Já raději chládek. Sluníčko ze mě pěkně vysává energii.
Po seběhu do Vičanova si doplňuji na občerstvovací stanici pití a pokračuji dále. Tentokrát už jen stoupám a to na Čerňavu a na Jehelník. Jsem stále na začátku závodu. Běží se mi přijatelně dobře, na to jaké je počasí.
Na třetí kontrole v Chvalčově se konečně pořádně občerstvím. Doplním si do camelbagu pití a to celé dva litry. Nechci v takovém horku riskovat, že mi někde voda dojde.
Z Chvalčova už mířím směr Hostýn. Je šílené horko a já opravdu hodně piju. Ještě před další občerstvovací stanici na Hostýně nemám v camelbagu ani kapku. Slunce stále praží.
Cestou na Hostýn už mám opravdu krizi. A ne fyzickou, ale nazvala bych to krizi z nedostatku tekutin. Hlava už má opravdu dost. Cestou na Hostýn potkávám lidi, a prosím je o vodu. Až po chvíli mi dojde, že se nejedná o pořadatele. Vodu mi přesto nabízejí a sdělují mi, že občerstvovací stanice je jen za rohem. Poděkuji tedy za vodu, kterou si od nich nakonec nevezmu a vydržím to už na nedalekou občerstvovačku. Za chvíli ji opravdu vidím.
Zjišťuji že mám šílenou radost z obyčejné vody. Doplňuji si ji i do camelbagu a vyrážím dále. Z Hostýna chvíli jdu. Místy se snažím i o běh. Horko ale dává zabrat. Z Hostýna má nálada pěkně povadá.
Při stoupání na kopeček Obřany mě povzbudí jen to, že tuto trasu znám z předešlých let. Alespoň vím co mě čeká. Sice někdy lepší nevědět, ale tentokrát jsem ráda, za znalost tohoto úseku. Dokonce se do kopce snažím přidat. Vím, že nazpět stejnou trasou poběžím. V tuto chvíli mě i psychicky povzbudí, to, že vidím jak se ostatní závodnící z Obřan vracejí.
Mě se při návratu podaří asi o dva metry minout odbočku. Ještě že brzy zareaguji a všimnu si, že fáborky, které označují trasu pokračují do leva a ne dolů. Vrátím se tedy zpět a už pokračuji dobře. Jsem na bloudění expert, přiznávám. Proto jsem si při tomhle závodě dávala sakra bacha. Ještě že jsou pořadatelé ve značení velmi pečliví, protože kdo ví, kde bych jinak se svou orientací nakonec skončila.
Na šesté kontrole na Rusavě se pořádně občerstvím. Na jídlo si beru meloun namočený v soli a zapíjím ionťákem. To je „ňamka„. Sůl je ale potřeba a tak ji do sebe musím nějak dostat, navíc v takovém parném počasí, kdy se člověk více potí, platí toto tvzení dvojnásob. Nechci mít přeci křeče, že ano. V tomhle případě pomůže jen prevence. Jak příjdou křeče, už je pozdě doplňovat minerály.
Další úsek cesty už jdu z rutiny. Pociťuji únavu. Soustředím se hlavně na techniku běhu a chůze s holemi. Od batohu mám pěkně dodřené záda a krk. Bolest spojenou s odřením těchto partií už ani nevnímám. Jako by nebyla. Prostě vypínám. V duchu si opakuji, že je to jen o hlavě. Pro zlepšení nálady si v duchu přehrávám různé písničky, jen ty co mě napadnou. Musím myslet na něco jiného. S mp3 přehrávačem netrénuji ani nezávodím, přesto si dokážu navodit pozitivní náladu. Je to jen v hlavě.
V Držkové doplňuji vodu a stoupám na Tesák. Jsem zničená. Hlavně psychicky. Je to pro mě nejtěžší ročník. Vysoké teploty a horko udělalo své. Nemíním to ale vzdát. Jsem těsně před cílem. Na Tesáku si nechám osvěžit hlavu.
Poté stoupám na Čerňavu a Humenec a konečně do cíle.
Cesta do cíle je ale táhnutá, stále nahoru a dolů. Je to už jen síla vůle pro mě doběhnout. Každou chvíli čekám že někde zkolabuji. Cítím se místy opravdu hrozně.
Nakonec k nejhoršímu nedojde. Já už vidím cestu. Poznávám závěrečnou rovinku z minulých ročníků. Vím, že je to kousek do cíle a tak běžím.
Super. Konečně jsem v cíli. Pípnu si čip a je to za mnou. V cíli si na chvíli lehnu. Na to jsem celou cestu čekala. Na to až si oddychnu, že to mám za sebou. Zvládla jsem to. Jsem spokojená letost za dokončení. Byl to nějtěžší ročník. Ne díky trati, ale hlavně díky vysokým teplotám.
Tak příští rok opět na startu. Doufám, že bude chladněji.
