![](<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/bOxild9RHPM/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/bOxild9RHPM?feature=player_embedded" width="320"></iframe>)
Jednoduše GGUT
aneb
Jak se neudusit alpským vzduchem
Mám hned několik pěkných začátků pro svůj zápisek o zážitcích ze závodu okolo Grossglockneru.
Poprvé
jsem zde byl krátce po devadesátém roce. Kolo a cestovka s extrémním názvem. Splněný sen kluka z Vysočiny vyjet si na kole do extrémní výšky. Vyhlídková silnice se spoustou zatáček a stoupáním, že nevím, jestli jet nebo jít. Převody starého Favorita na to nejsou moc připravené. Byl květen a já se fotografoval s kolem ve sněhu ve výšce 2200 m. Pod vrcholem stoupání na Hochtor se přes vrcholky převalily černé mraky, ze kterých se začal sypat sníh skutečný. Nějaký čas se to dalo přečkat při čaji a polívce v chatě pod Hochtorem. Cesta dolů v ledovém dešti byla zážitek, na který se také nezapomíná. Tenká igelitová pláštěnka fungovala spíš jako brzdící plachta než co by ochrana proti dešti. Zmrzlé prsty na páčkách brzd a rychlý sjezd do údolí. V polovině sjezdu přestalo pršet, později se objevilo sluníčko a do Zell am See jsem dojel suchý jako by se nahoře nechumelilo.
Epické
To slovo objevila dcera Aďa v páté třídě. Když mi ukazovala něco pro ni neskutečně zajímavého a pěkného bylo to prostě epické. Tak tedy epické dobrodružství na vrcholku Rakouska. To je nápis na tričku, několik dní po závodě stále mém nejoblíbenějším suvenýru, který si letos každý z GGUT přivezl.
Plán
účastnit se na GGUT vznikl někdy loni na podzim při stomílovce v Dalmácii. Vyprávění Ondry a zážitek Jitky, která v 2016 běžela půlku, byl dobrou inspirací. Závody přes stovku, kamenité cesty, velké převýšení, to vše už znám. Co mi chybí, než se pustím do dalších dobrodružství je zkušenost s běháním ve výškách nad 2000 m. Bude to tedy takový trénink a dovolená zároveň, plánoval jsem si. Několik dní předem si tedy užíváme s Martinou Alpy, šlapeme na kole do výšek nad 2 tis metrů a pěšky se dostaneme i do třítisícového sedla. Před závodem trochu nervozita. Balím nekonečně pomalu, ale mám dost času i na spánek. Tedy dokonalá příprava. V houfu lidí před startovní bránou se zdravím se známými. Jirka, Ondra i Honza natěšení, rozesmátá Jitka na mě chrlí vodopád slov z předstartovní nervozity. Ještě foto před startem a…
…drei zwei eins
a vybíhám v houfu čítajícím více jak dvě stovky stejných bláznů z Kaprunu. Cesta na prvních deseti km stoupá ze 700 m na 1500 m. Nahoru mi to jde dobře a připadám si jak na závodě v Čechách. Přede mnou si vypráví své zážitky dva Slováci, za sebou slyším češtinu. Na chvíli dobíhám Jirku, ten má ale vražedné tempo do kopce i v sebězích. Ještě trochu provokuji Ondru svým běžeckým nástupem po cestě do kopce, kde jiní jdou, ale pak již myslím na km před sebou a držím si své volné tempo. Ve Fusch na první občerstvovačce nabírám do kapes sušenky a gely s chutí kávy latté. Bábovku do ruky a vydávám se na nejdelší stoupání závodu. Přesná čísla po mě nechtějte stačí, že to je na nějakých dvaceti km převýšení blížící se dvou tisícovkám. To tedy doma nenatrénuješ. Jen co nastoupíme do svahu v otevřeném údolí, rozvine se nade mnou had čelovek. Půlhodinka stoupání a vidím stejnou řadu světel i pod sebou. Šlapu tedy svižně nahoru. Teče ze mě pot. Občas někoho předejdu, ale snažím se to opravdu moc nehnat.
Udýchat to je nejtěžší úkol
Začíná svítat. Trochu fouká. Ochladilo se. Podle hodinek jsme už nad dvěma tisíci metry, na vzdálenost netuším, protože hodinky v úsporném ultra modu ukazují již ušlapaný maraton. Vím, že nadsazují a vrcholek má být někde okolo 35 km, tak se řídím jen podle výšky. Na obzoru začíná krásné divadlo světla v mracích. Vypínám čelovku a vytahuji bundu. Přede mnou sněhové pole a tam někde na jeho konci lze tušit hřeben, za kterým začneme klesat. Už cesta se vztyčila jako kobra, ale místo plivance do očí se mi silou hroznýše obtočila kolem krku. Několik rychlých kroků do svahu a musím na chvilku zastavit. Dýchám jak pes na sluníčku. Každý jeden krok si vyžaduje jeden nádech a výdech což při snaze o trochu rychlejší tempo kroků dává docela slušný počet nádechů za minutu. Tempo se zpomaluje, dost lidí mě dohání, ale někteří jsou na tom i evidentně hůř jak já. Konečně jsem nahoře a vidím další sníh a skály a jezírko. Očekávaná chata s občerstvením tam bohužel není. Taky jsem si mohl tu mapu v úvodu lépe prostudovat dopředu. Tak tedy klesnu o pár metrů dolů a zase stoupání přes kameny na menší skalku.
V horách přichází déšť rychle.
Tak je to i teď. Mraky zčernají a začíná pršet. Moje první zkouška super bundy vypadá úspěšně, jen si říkám, že ty ledové kroupy, co padají z mraků by se docela dobře odrazily od všeho a mokrou stopu téměř nevidím. Několikrát v dálce dokonce zahřmí. Pěkné takhle po ránu zažít bouřku ve dvou a půl tisíci metrech. Bouřka je ale krátká a když přicházím po čtvrthodině na Glockner-haus, už prší jen trochu. Přesto se dozvídám, že z důvodu špatného počasí je závod přerušený. Doufám, že ne navždy. Na chatě už čeká několik desítek lidí a další přichází. Potkávám se s Ondrou, který bohužel končí. Jirka už je prý někde před námi. Využívám tedy přestávky, dávám kafe, doplňuji zásoby a už je opět volno a můžeme pokračovat dál v závodě.
Běhání v mracích
mně moc nejde. Aby bylo jasné, v jaké jsme výšce, jsou mraky všude okolo mě. Na další občerstvovačku je jen mírné stoupání asi 500 výškových metrů na deseti km. Dalo by se to běžet, ale to bych nesměl mít ten psí dech. Alespoň že mraky se s postupujícím ránem a sluníčkem začínají trhat. Otevírají se úžasné pohledy do údolí. Konečně se v dálce objevuje Salm Hütte, chata na konci světa, nebo alespoň na koci údolí, ze kterého se musíš dostat jen dalším výstupem po kamenech. Těžké, ale krásné. Za hřebenem cestička cik-cak dolů. Co to jde běžím nebo jdu. Připadá mi, že to moc rychle nejdu, ale jsem v pohodě, na časový limit odhaduji, mám nejmíň dvě hodiny k dobru. Občas potkávám v protisměru turisty, kteří nás povzbuzují a chválí. Sestupujeme až do 1800 m, kde je občerstvení u Luckner-haus. Dovídám se, že teď už je to jen trochu do kopce a pak dolů do Kals. Cesta je to opravdu pěkná. Pěšina trávou přes pastviny. Občas sice nějaký ten kámen, ale dalo by se i běžet. Tak jo, běžím, doháním dva německy mluvící kluky. Jeden ve five-fingers s jednou teleskopickou holí, kterou používá místo hůlek. Společně klesáme nekonečnými serpentinami mezi stromy.
Kals
už je vidět dole, je ale neskutečně hluboko pod námi. Když se dostáváme na širší lesní cestu, nemůžu se už dočkat, a tak běžím a klukům cukám dopředu. Jsou tu první chalupy a silnice, ale co to, občerstvovačka nikde. Místo odpočinku musím znovu do stráně a za chvíli vidím Kals zase pod sebou. Nakonec se ale do tohoto malého cíle dostávám. Občerstvuji se rajskou polévkou, chleba, kola, pivo z vlastních zásob. Sice mi to připadá zbytečný, ale když už jsem si je připravil tak měním ponožky. Doplňuji zásoby a vyrážím zvolna na další cestu. Procházím startovní bránou pro ty, kteří si zvolili poloviční padesátkovou trasu. Dávno již opuštěnou. Však je taky odpoledne a oni startovali ráno.
Sobotní odpoledne
Sluníčko pěkně pálí a chladivé vody říčky lákají ke koupání. Tady cesta stoupá jen pozvolna. Ideální turistická trasa pro výletníky a taky jich tu v protisměru mnoho potkávám. Odolávám pokušení sednout si na lavičku a usnout. Od Tauerhaus, kde je voda, začínám stoupat strměji. Cesta za chvíli připomíná spíš lom po odpálení hodně velké nálože. Kameny velikosti půl a několika metrů naházené v údolí. Hledám si mezi nimi cestu skokem z kamene na kámen. Tady běhat opravdu rychleji neumím a ani už to s přibývající výškou stejně nejde. Možná si už ale trochu zvykám. Doháním tři, čtyři běžce před sebou. No za běžce tu nejsme v tuhle chvíli nikdo, jen oni odpočívají po každých deseti krocích a já po stovce. Vyšplhám se na několik falešných vrcholů, než uvidím dost dobře zajištěný kříž v sedle na Kalser Tauer. Vidím přehradu, ke které jsem se kdysi s kolem nedostal. Tak konečně si ji mohu prohlédnout pěkně z výšky. Tam někde dole je občerstvení na Rudolfs-hütte. Dostat se ale až tam, trvá další dlouhou dobu. Další nekonečné přeskakování z kusu skály na další balvan. Každá hrana nakloněná jinam. Chvalořečím botám, jak drží a náznaky uklouznutí jsou opravdu vzácné. Konečně je zde občerstvení, které mi opravdu přišlo k chuti, ale nechci se tu moc zdržovat.
Hodina do limitu
Brzy bude tma, něco kolem osmé večer, za hodinu se tady zavře pomyslná brána, tak připravuji čelovku a ještě za světla vyrážím přes další „kamenolom“ dál. Na začátku ještě zahlédnu sviště okusovat plachtu u nějaké boudy a pak již pěkně prudce ze svahu znovu skáču z kamene na kámen. Vždy jen periferně zaměřím praporek značení trasy nebo turistickou značku, ošlapaný kámen nebo stopu od boty. To jsou jediná vodítka, na který kámen skočit, kam si stoupnout, asi zázrak, že jsem tam ani jednou nespadl. U lávky přes potok už organizátoři zapálili pochodně, aby každý později, až se úplně setmí, nespadl dolů. Za lávkou cesta nebo spíš její stopa v podobě vlaječek stoupá opět kamsi nahoru. Doháním další lidi a když se konečně přehoupnu přes hřeben s naději, že to je ten poslední, otevírá se mi pohled na další údolí, ze kterého není vidět žádná další cesta ven. Vždy, když už ale nevidím cestu dál, objeví se další červená vlaječka a ukáže mi cestu kamením. Cesta na Kapruner Torl je pěkně dlouhá a poslední vrchol je opravdu chuťovka. Kupodivu s padající tmou ale postupují stále rychleji. Možná to je relativní pocit anebo si už zvykám na tu výšku nebo přestávám mít zábrany skákat nazdařbůh z kamene na kámen. Daleko před sebou vidím několik čelovek a za čtvrt hodinu je předháním. Poslední vrchol je konečně tady a já se těším, že teď už budu jenom klesat, ale chyba lávky. Pod sebou vidím neskutečně velké balvany, sníh a cestu žádnou. Raději se moc nerozmýšlím a beru to dolů kudy mě právě napadne, že by to mohlo jít. Kamenolom je tady opravdu výživný. Ještě že je tma a není vidět kam se při skocích přes balvany řítím. Na konec je tu ještě dobře 500 m dlouhé sněhové pole. Nevzpomínám si, že bych o něm z minulého roku něco slyšel. Ve sněhu jsou vyšlapané dvě koleje jak na běžkařské stopě. Celkem úspěšně se mi v nich daří jet a nespadnout. Po sněhovém poli následuje další cik cak cestička trávou a kamením. Občas přeskočíme po kamenech přes potok. Mokré boty přitom už dávno neřeším. Tady někde potkávám dalšího kluka z Čech odhodlaného dokončit za každou cenu. Prý už tu je po třetí a zatím smůla. Nalevo se začínají černat vody přehrady Mooserboden. Tam někde v dálce svítí světlo a já doufám, že to je další občerstvovačka. Zahřmí a začínají na nás padat první kapky vody. Zapínám tedy bundu a zavěšuji se kamarádovi za paty. Za chvíli leje jako z konve, padají kroupy a fučí silný vítr. Nevím, jak je to možné, ale právě v takové nepohodě na mě přichází spánková krize. Přeskakujeme několik potoků bez lávky. Zdá se mi, jako bych tu již někdy šel, jako bych to již zažil. Nesmysl z únavy a nevyspání. Dvakrát se dokonce probírám ze spánku ve stoje a musím kamaráda před sebou dobíhat o pár desítek metrů. Už vidíme hráz, ale cesta je snad díky vodě právě spadlé při bouřce ještě horší. Poslední dva potoky bez lávky brodím a doufám, že mě voda neodnese. Konečně se dostáváme ke světlu na hrázi, bohužel to je jenom auto hlídající, jestli jsme v pořádku. Jo, jsme. Nejsme sice úplně v teple a suchu, ale odhodlání nám nechybí. Přecházíme hráz, za ní tunel a druhá část hráze. Za ní jsme již u Kapruner Hochgebirgs-Stauseen. Prší už míň, a tak se sháníme po teplém jídle a pití. Beru vše. Polévku, čaj, kafe, ještě něco sníst a doplnit zásoby. Do cíle to je prý 16 km a do limitu této brány ještě víc jak hodinu. Necháváme si tedy ukázat cestu a vyrážíme dál. Snažím se běžet po cestě mezi kameny a potoky a docela to jde. Dvě, tři hodiny a musíme být v cíli, říkám si. Najednou za námi světlo a někdo volá ať počkáme. Dobíhá nás žena z horské služby a že prý dál nesmíme, že závod je pro špatné počasí ukončen. Jaké špatné počasí, divíme se. Trochu sice prší, ale nic, co bychom už ten den nezažili. Záchranářka je ale neoblomná, a tak se vracíme kilometr zpět na kontrolu.
DNF, ale spokojenost
Nedosáhnout cíle se dá různě. Dnes mám několik poprvé a zrušení závodu před jeho koncem je jedním z nich. Stejně to ale stálo za tu námahu, v dokončení si věřím, a tak si po transportu do cíle říkám i o pamětní medaili. Dostává jí celá naše skupina zastavená na přehradě. Bylo to opravdu epické.
