Read it till the end or don’t read that at all.
Vážně. Abyste pochopili o co mi jde, je třeba to přečíst do konce.
Dneska dopoledne jsem podstoupila analýzu těla. Je to takové vyšetření, spíše jen měření, při kterém Vám změří spoustu tělesných hodnot
od rozložení svalů v pravé a levé ruce, přes tuk, vodu, viscerální tuk, minerály, hmotnost kostry, apod. Samozřejmě zde přichází otázka na kolik
je takové měření přesné. Věřte mi, že za těch pár let, co se o tohle zajímám jsem zjistila, kterému stroji věřit a kterému ne. Měření, která nabízejí
fitness a různá výživová studia jsou naprosto nepřesná – malý příklad: Přesně si to nepamatuji, ale kdysi využila voucher na měření strojem inBody 230,
kde mi bylo naměřeno nějakých 13kg tuku – vše na lačno. Neseděli mi ani svaly a ostatní hodnoty, tak jsem okamžitě odjela právě na kliniku, kam chodím
do teď. A za těch 40 minut cesty jsem asi zhubla 2,5kg tuku a nabrala spoustu svalů :). Pokud znáte své složení těla, tahle informace Vás těžko vykolejí.
Problém přichází ve chvíli, kdy byste na měření přišli a odcházeli s takovouhle lživou informací, která by stoprocentě mnoha holkám zamotala hlavu.
A upřímně, je mi docela líto lidí, kteří do těchto „studií“ docházejí kvůli nutričnímu poradenství kvůli obezitě a důvěřují mu – zrovna oni potřebují
motivaci jak nikdo jiný. A pokud jim podají lživé informace o jejich těle a zlepšení, pak je celé tohle měření jeden velký business.
Ale tenhle článek má mnohem důležitější téma.
A já se k němu musím vyjádřit.
Bohužel.
Na měření jsem šla po 9 měsících a vůbec jsem nevěděla, co čekat. Strašně moc jsem doufala v lepší výsledky, ale možná to je ten kámen úrazu
– kdybyste totiž věděli, že jste makali na 100% a byli o svém řekněme „progressu“ přesvědčení, nemuseli byste pochybovat, jestli výsledky budou
lepší. A víte co? Nebyly. To pak stojíte venku, v ruce výsledky a hlavou vám bliká jediná zpráva: 9 měsíců v pr****. Samozřejmě to tak nemůžete
brát. Zlepšení ve squashi Vám nikdo nesebere, stejně jako rychlejší tempo na trati nebo těžší činky ve fitku. PROČ ale ty výsledky nejsou lepší?
Možná jsem dřela málo. A nebo je to ta nutella v ovesný kaši, karamelový latté, limonádičky, oreo dort na snídani a furt něco takovýho. Stála jsem
tam a vzpomínala na dobu, kdy výsledky ukazovaly o 2kg tuku míň. A ano, měla jsem i méně svalů, ale ne o tolik. A přemýšlela jsem CO jsem v té
době dělala tolik jinak, že ty výsledky byly tak dobrý. Jenže „dobrý“ je relativní pojem. Asi bych měla se vším sebezapřením zmínit, že v té době
moje váha ukazovala 51 kg (a to na 170 cm a sportovkyni fakt není hodně). Do pusy jsem dala maximálně čtvereček horký čokoláda, nic jsem
nesladila, pila jen vodu a hlavně ani moc nejedla. Ano, vypadala jsem jako chodící reklama na hlad a protivně odbývala každého, kdo se jen slovem
zmínil, že jsem moc hubená.
Po myšlence na tohle období jsem si řekla: „Buď ráda, že seš taková jaká seš.“ To, že dostanete do ruky nějaký papír z vás totiž neudělá během minuty
tlustšího člověka. A pokud jsem do teď nebrečela kvůli své postavě, nebudu to dělat ani teď. A to je přesně to, co se teď děje úplně všude. Na každým
blogu / instagramu teď pozoruju nářeky a nadávky na svou postavu, protože bude léto. Jo, léto je každej rok, že Vás to furt překvapuje. Já to chápu.
Přecijen je v džínách a velkym svetru všechno míň vidět než v plavkách na plovárně. Ale má to i lepší řešení, než brečet v koutě. Nebo na blogu.
Vidím tedy dvě možnosti:
1) ZVEDNOUT ZADEK, jít si zaběhat, zacvičit, udělat si pořádnou snídani, jíst víc ovoce a zeleniny, odpustit si dortíčky a nenásilně něco udělat
pro svoje tělo. Navíc, pro mě je to vždycky trochu výzva, která se dá přeci udělat i hromadně, vzájemně to hecnout, vzít si kámošky zacvičit a trochu
si ten boj #zamensispek užít. Brát to trošku míň tragicky.
2) STĚŽOVAT SI všem okolo a hlásat do světa, jak jste špekatí, kolik kilo jste přibrali a jak jste z toho nešťastní. Tahle věc je podlě mě naprosto
špatně. Za A) nemůžu si pomoc, ale pořád tam vidím takovou tu touhu číst komentáře jako „Co bych dala za postavu jako máš ty“, „Vždyť jsi krásná“,
„Máš skvělý tělo, každá holka ti ho závidí“ blablabla. Za B) kolikrát mi přijde, že je to jen póza a pokud ne, pak se obávám toho, že někdo má
poruchu vnímání sebe sama.
… ABYCHOM SI ROZUMNĚLI…
Vůbec to nemyslím tak, že máme všechny sedět doma na zadku a být spokojené s tím, jaké jsme. Bylo by to ideální, ale známe se, žejo holky?
Problém vidím jinde. Když jsem si včera přečetla článek na Nikči blogu, kam moc často nechodím, ale na insta jsem viděla, že článek je „o cvičení“,
rozhodla jsem se, že si ho přečtu – protože přesně tyhle články mě baví. Místo toho, jsem si po prvních pěti řádcích připadala, že čtu post nějaké
anorektičky, která brečí doma v koutě, připadá si tlustá a stydí se vůbec jít před foťák a dokonce i ven, heh. Vím, že to tak ve skutečnosti není a že
spousta článků je napsáno s nadsázkou. Vím, že někdy člověk vidí věci hrozně černě, druhý den se vzbudí a najednou je všechno jinak. A taky vím, jak
dokáže ovlivnit vnímání Vašeho těla věta „Ty jsi přibrala, žejo?“. Protože přesně tak to bylo kdysi u mě (ahoj, Martine :D)…
JENŽE
… jak na Vás bude působit, když krásná mladá holka, která má podle mě fantastickou postavu (a to můžu říct s čistým svědomím, protože jsem ji viděla
i naživo) bude takhle veřejně zoufale sdělovat to, že si přijde tlustá… A až si tohle přečtou čtrnáctileté holky, které by do té doby vůbec nenapadlo,
že by měly pochybovat o své postavě, zahledí se do zrcadla a budou si myslet to samé. Začnou o sobě pochybovat. Zbytečně. Jako by v téhle době nebylo
málo holek trpících PPP. Jakoby nestačilo, že „ideál“ ženské postavy jsou 45kg modelky žijící na jablku a kafi. Jako by ty holky nevěděly, že je sleduje
několik tisíc lidí a možná i nevědomě dokážou ovlivnit myšlení spoustu dospívajích holek.
Chápu, že blog je od toho, že si ho každý vede jak chce. A je to naprosto v pořádku. Já nemůžu nikomu říkat, co má a nemá psát. Nebudu nikomu
říkat, co si má myslet o svém těle. A ano, můžeme si říct, že pokud někdo na základě článků blogerek „zblbne“, je to jeho problém. Ale bude
to zbytečné. A mě to bude mrzet. Není místo fňukání kvůli tomu, že se nevejdete do kalhot lepší říct „Holky, pojďme si v neděli ve 3 zaběhat do parku“ ?
Není prostě lepší si říct „Ok, je čas na změnu, začnu jíst zdravěji, půjdu občas do fitka nebo začnu cvičit doma“?
Jedna věc je přiznat si, že jste přibrali a že se necítíte dobře.
Druhá věc je říkat, že jste tlustí a nechutní.
Myslím, že Zuzka moc dobře ví, jak vypadají problémy spojené s PPP. Mohla by být ukázkovým příkladem toho, jak se s tím mistrovsky vyrovnat – a je úžasná
nejen proto, že je z toho venku, ale i pro to, kam to dotáhla za tak krátkou dobu v běhání a jak hrozně rychle běhá! 😀 A pro mě se stala vzorem nejen pro běhání,
ale i pro to, jak milovat sebe a svoje tělo.
Tak proč ne ostatní?
Tenhle článek není vůbec myšlený pro to, aby někoho urazil nebo moralizoval. Aby se měl někdo cítit špatně za to, co napíše na svůj blog. Vůbec ne.
Jen mě děsí, jak se v dnešní době holky vnímaj. Obzvlášť, když vůbec nemají důvod.
A NA ZÁVĚR
Když jsem dneska navštívila OB Kliniku – OB od slova „obezita“ aneb klinika pro léčení obezity a metabolických poruch – cítila jsem se trochu nepříjemně.
Ano, vstoupila jsem do budovy plné obézních lidí (když nepočítáte zaměstnance), kterým jejich obezita způsobuje zdravotní problémy. Někdy i vážné
zdravotní problémy. A během čekání na doktorku posloucháte příbeh o pánovi, který měl 238 kg. Umíte si představit, že v takové společnosti
vyslovíte nahlas myšlenku, že si připadáte tlustí, když nemáte ani 60kg?
Já teda ne.
A nedivila bych se, kdyby mi zakroutili krkem.
Všem těm, kteří se léčí na klinice držím palce.
A holky, mějte se rády takové, jaké jste.
FAKT.
